Ztracený ráj - strana 97
Prošel jsem světa kraj, setkal se, se stovkami lidí a nepochodil jsem, nenašel jsem co hledám.
„Copak neexistuje člověk jako já?“
Přemýšlel jsem, jestli nejsem opravdu blázen, a jestli nebude přece jen lepší pustit hledání k vodě. I když na druhou stranu, by bylo záhodno přiznat, že by mi možná patřilo, aby se mi podařilo najít, co hledám, abych poznal vlastníma očima sám sebe, podíval se pravdě do očí, uviděl jaký jsem, jak mě vidí ostatní. Pokud bych ovšem dokázal vidět sám sebe svýma vlastníma očima. Pokud bych unesl ten pohled na sebe. Ale možná bych leccos pochopil.
Zápis z deníku ze dne 13.5.05
Nemůžu chtít po někom, aby vnímal krásu a jiné, různé stavy věcí jako já. Každý je sám v sobě unikát. Jedinečný, nenahraditelný. Byl jsem naivní, ale musel jsem se s tím potkat, na vlastní kůži poznat, abych pochopil. Teď už to vím. Jsem sám. Byl jsem sám a sám zůstanu. Každý je sám, jen ten, co se samoty bojí, se schovává za společnost.
Ω
Přestal jsem hledat a nechal své možné setkání se svým „potencionálním klonem“ na osudu. Ať ten rozhodne, jestli jsem hoden se s ním setkat, (tedy jestli ovšem existuje), nebo ne. Někdy mi připadá, že jsem zvláštní exemplář. Unikát.
Přestal jsem hledat a soustředil se rozbouřený stav své mysli, přeplněné myšlenkami. Měl jsem potřebu se někomu svěřit. Ale ne, jen tak někomu něco vykládat. To by bylo plýtváním energií. Část svých myšlenek jsem upustil. Neměl jsem to komu říci, tak jsem se začal svěřovat deníku. Já vím, myslíte si, že se chovám jak patnáctiletá holka nebo opravdový blázen. Ale víte také, co si z toho dělám? Nicméně jsem se naučil, ulehčovat své mysli tím, že jsem si zapisoval své myšlenky. Abych se z toho opravdu nepominul. Zapisoval a přemýšlel, že teď by se mi počítač hodil hned dvakrát, ne-li třikrát. Ale já věděl, že ten den musí jednou přijít.
A přišel. Byl to jeden zmála prosluněný dnů v mém životě, i když ho trochu kalily okolnosti, za jakých jsem ten počítač získal. Ne, nebudu se k tomu vyjadřovat. Musí vám stačit, že v tom velkou, velikou, největší roli sehrála nenáviděná vděčnost, poslušná vděčnost, oddaná poslušnost. Byl jsem jen rád, že se nemusím poslušně plazit po břiše, před hlavním hrdinou, nechat si šlapat po těle, líbat jeho nohy. I když někdy k tomu nebylo daleko. Však mé nechutné pocity, ohledně vděčnosti, byly postupem času ředěny, až zcela opadly a zůstal jen dobrý pocit štěstí.
Tak jsem se tedy stal hrdým majitele počítače. Já vím, pro mnohé z vás je počítač něčím tak banálním a samozřejmým, že se nad jeho pořízení ani nepozastavíte, ale pro mě to byla událost, jež mi proslunila můj pošmourný život. Proto kolem toho tolik nadělám.
Počítač mi stál na stole a já mohl konečně uskutečnit svůj nápad. Rozepsanou knihu jsem měl stále schovanou. Neschoval jsem si ji jen tak, jen jako, abych ji nakonec vyhodil, jak to dělá většina z vás. Jsem ješitný a proto nikdy nic nevyhazuji, abych nemusel nikdy přiznat, že na to nemám, že to k ničemu není, že má okolí pravdu, když mi říkali, Na … to máš.
Člověk někdy dělá rozhodnutí, jež mu nepřísluší. Zastává se, kritizuje, přitakává, pomlouvá, pochlebuje. Než se člověk do něčeho pustí, možná by si měl uvědomit, jestli na to má. Jestli když s tím začne, že to dokáže dotáhnout do konce. Měl by přemýšlet napřed, proč s tím vlastně chce začít, jaký to bude mít smysl, komu to prospěje, bude-li to k něčemu dobré a pro koho to vůbec bude dělat.
Já chtěl hlavně sobě dokázat, že na to mám, že to dokáži dotáhnout do konce. Kde jaký blbec píše básně, (samozřejmě, že já také), ale napsat knihu, tedy pokusit se napsat knihu, to není jako pár veršíčků, pár asociací. To není práce na půl dne. Nešlo o to, jestli to bude někdo číst, (šlo především o mou ješitnost), chtěl jsem dotáhnout, svůj nápad, svou myšlenku napsat knihu, do konce, a pak, ten hřejivý pocit, že jsem něco stvořil, že jsem stvořil dílo, tedy dílo na mé poměry.
Ze začátku je vše tak prosté. Nadšení, jež nezná mezí, jako by bylo bez konce, nezničitelné, však časem upadá a rozplývá se ve všedních starostech všedních dnů, až zcela zanikne. A výsledek? Škoda slov. Pak nám zbývají jen dvě možnosti. Buď s tím skončíme, a do budoucna si budeme pamatovat, že nemáme skákat do vody, když nevíme, zda dokážeme přeplavat na druhý břeh, a nebo se budeme snažit dotáhnout své dílo za každou cenu do konce, i s tím, že už to nebude podle těch opravdových představ. Bude tomu chybět to prvotní nadšení, ta nespoutaná extáze z něčeho nového, začínajícího. A nebudeme se to dělat, protože to chceme dělat, ale že musíme. Že se to musíme dokončit, dodělat to, když už jsme to začali. A v tom je ten rozdíl.
A přestože si tuhle skutečnost někteří z nás uvědomují, stejně zítra, za týden, za rok, se vylíhne v našem mozku další nový nápad, další nová myšlenka, hodná uskutečnění. A než si uvědomíme, že je to sousto pro nás příliš velké, je většinou pozdě. Dokážeme se do svého nového nápadu zakousnout jak buldok, až neoddělitelně. Nějakou dobu nám to vydrží, a pak jsme postupem času, v realizaci svého nápadu tak daleko, že nikdy nenajdeme odvahu skončit. A tak je to pořád dokola. A za všechno si můžeme sami. My sami, ta naše energie, která nás udržuje při životě. Energie našeho těla a mozek. Mozek plný emocí, chrlící myšlenku za myšlenkou.
Co to však je ta myšlenka? To nehmatatelné a mnohdy i nezvladatelné nic? Zvážit ani změřit se nedá, a přitom působící takovou silou, jež může ublížit či dokonce zabít. Je neskutečné, jak takové nic může působit tolik bolesti, jak dokáže mučit, týrat. A s jakou silou a rychlostí. Čím víc se snažíme přemýšlet o svých myšlenkách, tím méně chápeme jejich smysl. Čím snaživěji se snažíme rozvázat to zašmodrchané klubko myšlenek, o to víc se do nich zamotáváme. Vymykají se naší kontrole, získávají nad námi vládu. Obracíme své myšlenky do svých myšlenek a časem se stáváme otroky svého myšlení. Jeden by řekl, že myšlenky si s námi začnou dělat co chtějí. Ovlivňují naše chování, nutí nás dělat věci, o kterých nesní ani hrdinové v dobrodružných románech, ani všichni milovníci v romantických příbězích, playboyové všech červených knihoven.
Tak dostal můj starý nápad novou šanci, a ve světle nových okolností se rodila prvotina, ale co do dokonalosti, nedokonalá. Jsem jen obyčejný člověk, a psal jsem obyčejně, pro obyčejné lidi. Dneska, zítra, za týden, za rok, bych to možná napsal jinak, lépe, dokonaleji, ale právě nedokonalost dělá prvotiny, tím čím jsou. Kdybych to stokrát pročítal, stokrát opravoval, pořád bych s tím nebyl hotov, pořád bych měl co opravovat, dopisovat, měnit, škrtat. Ale to by potom bylo nekonečné dílo a ne prvotina.