Ztracený ráj - strana 96
Tím jsem s ním skončil. S ním, i s tímhle nanicovatým „nekolektivem“. Když odešel Štěpán z mého života, když skončila jeho existence, prošel jsem mnoha změnami, které se podepsaly na mých já. Přicházely další zkoušky, další situace, další změny. Lidé přicházeli a odcházeli, a já se víc a víc uzavíral do sebe. Nebyl nikdo, kdo by mi porozuměl, kdo by mě chápal, nikdo, s kým bych si mohl popovídat. Každý máte své koníčky, své záliby, a myslíte si, že všichni jsou jako vy. Ten má zahrádku, ten drůbež a králíky, ten sport, ten všechno (Bednář). A i kdybych se chtěl zapojit do všeobecného hovoru, nikdo by mě stejně neposlouchal, nikdo by nevěnoval pozornost tomu co říkám. Všechno, jako třeba kolik se rozkradlo tenisových míčků při všech utkáních Davisova poháru, nebo kolik zrníček sezobe slepice za svůj život, kolik váží slepičí žloutek či kolik korun se vleze do skořápky slepičího vejce, všechno bylo důležitější, než nějaké přiblblé řeči takového nějakého nevyučeného přivandrovalce, za jakého mě měli. Byl jsem pro ně absolutní nula. Persona non grata. Pokud jsem něco dodal k vedenému rozhovoru, hovor utichl a řeč se převedla jinam, třeba na to, jestli současný president nosí trenýrky nebo slipy.
„Hůře, než s hluchými, se dorozumíte s těmi, co nechtějí slyšet.“
Jen jednou jsem podlehl pokušení a dal se do hovoru s kolegou, na téma mě ne, neznáme, totiž vesmír, a pohořel jsem. Nechal jsem se zlákat stejným zaměřením se stejnou tématikou, a pochopil, že to je, že to byl, jen jeho kosmos, jen jeho pohled na problematiku vesmíru, a ten můj ho nezajímal. Všechno, co bylo jeho, bylo nejlepší. Bylo to, to nejhorší co jsem zažil. Počínal si stejně jako všichni ostatní, jen s tím, že měl skoro stejnou, přibližnou, příbuznou, v něčem podobnou zálibu, jako já, a nedokázal pochopit, že se nedívám na televizi, že se nepotřebuji, (pořád a na všechno), dívat na televizi, že nesleduji nic, co se líbí jemu. Všechny seriály, co sledoval, co se mu líbili, byly skvělé, byly nejlepší, byly nejskvělejší, a pokud jsem k tomu měl co říci, nedostalo se mi příležitosti k vyjádření svých názorů, myšlenek. Vše co jsem k tomu mohl říci, bylo nepodstatné. Takže se vlastně nejednalo o rozhovor, ale o jeho monolog. Stal jsem se mlčenlivým posluchačem, bez možnosti vyjádření vlastního názoru, bez vlastního vyjádření. Všechno, co se líbilo jemu, všechny knihy, všechny filmy, všechny seriály, mi vnucoval.
Ne, nedávám si nic za vinu. Je dobře, že jsem se s tím setkal hned ze začátku. Pokud bych to neopruboval, nevěděl bych, co je zač. Pokud bych zaváhal a nezabředl do rozhovoru s ním, nevěděl bych, co je zač, uniklo by mi, že není tím, co jsem hledal, co hledám. Co jsem chtěl najít.
„Každý se musí spálit, aby věděl, že je to horké.“
Zavřel jsem oči, ucpal uši a vnořil se do sebe na věky, nebo aspoň to té doby, než najdu někoho, kdo by mi rozuměl, s kým bych si mohl popovídat, tedy POPOVÍDAT, ne poslouchat samolibý monolog. Hledal jsem někoho, kdo by byl tak trochu cáklý romantik se všeobecným smyslem pro krásu, výstřední sangvinik, jako já, ne žádný egocentrický snob a monomaniak. Marně. Zatím jsem pochopil, proč si osel za kamaráda hledá jen hlupáka.
Měl jsem toho na srdci tolik a nikoho, kdo by naslouchal pro změna aspoň jednou mě. A nejen naslouchal, ale hlavně věděl, o čem mluvím, měl k tomu co říci, a ne jedním uchem tam a druhým ven. Chtěl jsem si popovídat, ne se vyzpovídat, aby se mi ulevilo, abych se zbavil tíže na srdci. To jste mě špatně pochopili. Toužil jsem najít shodný protějšek, ne vrbu, někoho, kdo umí mluvit i mlčet, ne zrcadlo.
Bloudil jsem tím světem, uzavřený do sebe a vnímal kolem sebe davy loutek s prázdnými pohledy v toporných tvářích, veledůležitě se tvářící, že je to jejich smysl života, že až se všichni sejdou v nebi, budou odpohlavněni a šťastni. Utíkal jsem od davů města, od cintajících hloučků, postávajících před vývěskou pohřební služby, skýtající čerstvý „jídelní lístek smrti“, od dychtivých pohledů, lačnících po jménech zemřelých. Utíkal jsem z těch míst, odkrvený, ztuhlý a prokřehlý lidskou lhostejností se vracel ke své rodině, načerpat sílu, lásku i teplo domovského radiátoru.
Pořád se ptáte, proč jsem stále někoho hledal, když jsem měl ženu, svou rodinu a rodinu okolo. Je to pořád dokola. Myslel jsem si, že jsem k tomu řekl dost, ale asi ne. Já to chápu, ale vy asi ne. Myslíte si, že by bylo jednodušší, (a že bych byl možná i šťastnějším), kdybych sjednotil své dva životy, kdybych provedl kolektivizaci na své rozdvojenosti? Ale co by ze mě potom bylo? Šťastný trouba, vykastrovaný ťulpas? Ne děkuji. Někdo si vychlastává mozek po hospodách, i když má doma ženu a děti, někdo vyhledává efemérky, tedy rychle pomíjivé, nezávazné, nedůležité, chvilkové, příležitostné styky s cílem pohlavního spojení se s vhodným protějškem, přestože má doma dychtící klín, a jsou i jiní, jež se tajně páří, ale protože tomu říkají sport, tak vlastně trénují, i když mají doma spolehlivý trenažér, a jiné zase pendlují od přednášky k přednášce, na téma feminismus, vedené frigidní mužatkou, i když je doma čeká milující rodina, ale já jsem ten nejhorší, protože chci žít dvakrát. Pro rodinu i pro sebe. Když jsem s rodinou, tak jsem s ní, a když jsem sám, tak jsem sám. Ale protože jsem se k tomu veřejně přiznal, jsem vyvrhel, sketa, kreatura, nesvědomitý podvodník, primitivní sobec, výstřední egoista, a kdo ví co ještě.
„Kdo se nechce píchnout o šídlo, neměl by ho utajovat v pytli.“
Ano jsem výstřední, byl jsem k tomu vlastně od malička vychováván, bylo mi to neustále připomínáno, až jsem se podle toho zařídil, až jsem podle toho začal žít. Abych unikl uniformitě okolního světa, stereotypu společnosti, stvořil jsem si svůj svět, svůj vlastní svět, svůj ostrov kam utíkám od nevšedností všedních dní, jakousi vnitřní trucovnu, kde sním o zázraku robotiky, učím se zpaměti její zákony, přemýšlím o mimosmyslovém vnímání, o telepatii, hledám pericentrum a obdivuji hypermotory.
Helena zná mé sny, mé nesnadné tužby, ale je jen konzument. Pozře vše o čem mluvím, vstřebá dodané informace, ale je málo citlivá k hloubce slov, vnímá jen povrch mé problematiky, zachytí jen část z vlnění, které se nese vzduchem k jejímu střednímu uchu. Souvztažnost s pravou tváří mých slov, tužeb a přání se rozplyne cestou k jejímu pragmatickému mozku, klonící se víc k užitečnosti významu slov, než k romantické neužitečnosti. Ví, že je východ slunce krásný, ale neví jak ho krásný cítím já. Důležitější je, že slunce vyšlo a že všichni nepomrzneme. Nevidí roztavené zlato, necítí sálající teplo rozpálené výhně, nevnímá kouzelnou hru světel a stínů, tvořící obrazce kaleidoskopu, vycházejícího slunce a listů.
Jsem snílek, romantik a umím milovat, ale dovedu být i pěkně protivný, dokáži být vstřícný, pozorný i ochotný, ale i svině chlap. Jackyll i Hyde.
„Ve dne převádím slepce a v noci se mi nechce.“
Mnoho protichůdnosti se ve mně mísí. Romantický vlkodlak, nestvůra s dobrým srdcem i padouch poctivec. Kvůli někomu bych se rozdal, a někoho bych nejraděj okradl. Pro někoho bych udělal nemožné, cokoli na světě a pro jiného bych nehnul ani prstem. Můj život je jen smetiště plné emocí, hlubších motivů a nesplněných přání.
Držel jsem v sobě obě bytosti, oba své životní směry. Nepochopen, nevyslyšen, sám. Však mé dobré, i to špatné já, (věčně se mezi sebou dohadující, neustále se sebou soupeřící), nemají nic společného s mou rozdvojeností, jak si možná někdo bude myslet. Kdybych svůj stav rozloženosti přirovnal ke čtyřcestnému ventilu ovládající hydraulický systém, budete mě mít za blázna, ale jiné přirovnání neznám, snad možná křížový ovladač pohybu u videoher, kdy můžete provádět dva různé pohyby, dvou protichůdných paralel, současně. Můžete skákat doprava i doleva, nebo se tím, či oním směrem plazit, ale nikdy se nemůžete plazit a skákat zaráz, stejně jako se vám nikdy nepodaří jít zároveň doprava i doleva. Mohu buď milovat nebo nenávidět, a to jak v rodinném životě, tak i ve svém životě soukromém. V každém z mých dvou životů, proti sobě stojí obě má já. Hádají se spolu, přou se ve mě, ať jsem s rodinou, nebo sám se sebou.
Tak vidíte. Pro někoho je to těžké pochopit, někdo se o to ani nesnaží a zbytku je to jedno. A jen ten, jež by mě mohl, jež by mě dokázat pochopit, je právě možná ten, kterého hledám pro své diskuse o mých myšlenkových pochodech.