Ztracený ráj - strana 95
Každý z vás, (tedy z těch, co si to dokážou připustit), si umí představit, jakou zátěž takové ponožky po celodenním nošení musí snést, čím musí projít, co potom všechno obsahují, čím jsou nasáknuty. No vidíte a pokud je jen tak namydlíte, opláchnete v teplé vodě, vyždímáte a pohodíte na topení, jistě každý pochopí, co musí následovat. Mýdlo praním na sebe sice váže veškerou nečistotu, pachy, pot a jiné neřádstvo, ale pokud se nevymáchá ve studené vodě, pokud není studenou vodou vysráženo, zůstává mýdlo i s nečistotou, a tím vším neřádstvem, pořád v prádle, takže vlastně bez řádného vymáchání ve studené vodě, se špína v prádle neustále shromažďuje, shromažďuje, a hromadí a střádá a … Mám pokračovat? Mám začít o tom, jak v takto špatně vymáchaných ponožkách, položených na tepelném zdroji, započne kvasný pohod, jak se kvasinky množí, plíseň vesele bují, špína bobtná, zápach houstne a co všechno se uvolňuje do ovzduší?
„Optimismus končí, začne-li být oficiálním názorem.“
Bednář smrděl jak bolavá noha, ale přitom se tvářil pohrdavě, jako by ostatní, byli proti němu prasata, zářil přesvědčením, jak je čistotný. Neumíte si ani představit, jaký to byl smrad. Záprtek je proti tomu Coco Channel. Cože, proč se proti tomu nebráníme? A vy si myslíte, že by si to, kdokoli z těch, co v tom smradu musíme existovat, co s Bednářem musíme sdílet jednu šatnu, nechal líbit? Vždyť jsem vám říkal, že je to arogantní parchant. Co on dělá, dělá nejlépe. Nepomohlo žádné domlouvání, žádné stížnosti ze strany mistra. Své zvyklosti nehodlal změnit a zamořoval dál společné prostory. Byl přesvědčen, že nedělá nic, co by si zasluhovalo hlubší zamyšlení. Možná mu to někdo řekl, vnukl mu tuhle ideu. Nevěřím, že by na to přišel sám. Jak jsem řekl, buď byl tak slabomyslný, nebo smrděl naschvál. A za tím si stojím, ať si někdo vyskakuje třeba jako opička na flašinetu.
Zápis z deníku ze dne 6.9.04
Dnes byl mimořádně krásný den. Od rána obloha jako vymetená, azurová, vyleštěná, vymydlená, jak panímámy před kostelem. Nezvykle teplý den na září. Líh v teploměru opět pokořil dvacítku. Ale aby nechybělo, dnes Bednář svým smradem, přímo exceloval. Tak jako někteří mají kolem sebe světelnou aureolu, tak on byl obklopen tetelícím se pachem. Dnes by měli přijít všichni ti jeho zastánci, či spíše zastánkyně, všichni ti, jež se ho pořád zastávali, omlouvali ho. Dnes by měli přijít a nabrat ten odér, ten „rajský plyn“, ten páchnoucí ozon, jež se vznáší šatnou, vystupuje z jeho skříňky, kolem které se nedá ani projít, jak je tam husto, přijít a nadechnout se z hlouby svých vznešených nosíků. Nepřijdou, já vím, a ani kdyby přišli, jejich ješitnost by jim nedovolila přiznat ten puch. Dál by ho omlouvali, dál by Peťánkovali, jako by ani smradu nebylo. Vy s ním nemusíte sdílet jednu šatnu, jedno pracoviště. A dnes Bednář háral přímo královsky. To byl ozon, to byl smrádek. Žádný smrad však nemusí být tak strašný, aby nemohlo být ještě hůř. Bojím se dne, kdy se tak stane. Pro mě navždy zůstane smraďochem, i když se mu na provoze říká „kočičák“, jak výstižné, ale věřím, že ani takový, pěkně uleželý kočičák, se, se smradem, vycházející z Bednáře v období, kdy zrovna hárá, nemůže rovnat.
Ω
(Že nevíte co je kočičák? To je prostě …, jak to jen říci slušně, ale výstižně? Zkrátka, kočičí hovínko.)
A vidíte, přesto se našli i tací, co se mi snažili namluvit, že moje nenávist vůči smraďochovi je neopodstatněná, a že pokud se ho naučím milovat, (Brr, hrozná představa. FUJ!!!!!), prý vyhraji sám nad sebou a nebudu nenávidět. Rád bych věděl, kdo těm samozvaným snaživcům namluvil, že chci nad sebou zvítězit, že chci přestat nenávidět? Já ho chci nenávidět, a čím víc, tím líp. Ale něco proto, abych ho nenáviděl o něco méně, jsem přece jen nakonec udělal. Všeho moc škodí, a jak se říká, „Proč si ničit zdraví pro blbost jiných.“ Proto, čím méně jsem ho měl na očích, tím méně se mi zvedal žaludek a tím méně jsem si kazil zdraví. Proto jsem se ve společných prostorách šatny, zdržoval co možná nejméně. Na provoze se setkání s ním, nedalo vyhnout, ale šatně jsem se vyhýbal co to šlo. Dalo by se říci, že jsem tam přestal chodit úplně.
Ne, nepotřeboval jsem se převlékat. Nač? Chodil jsem přece do práce jen přes cestu, tak nač se kvůli pěti minutám přechodu, do zblbnutí převlékat. Nejsem manekýn a montérky jsou také oblečení. No né? A jestli si někdo myslí, že jsem se nepřevlékal proto, že jsem lenivý, myslet si to může. Já to nikomu neberu. V každém případě jsem na šatnu chodil, jen s největším sebezapřením a jen když jsem opravdu nutně potřeboval na záchod, nebo si umýt ruce, přičemž jsem veškeré tyhle činnosti prováděl se zatajeným dechem, nebo jen s minimálním počtem nadechnutí, jež byly nutné pro přežití. I jíst jsem raději chodil do kumbálu plného náhradních dílů, prachu, smradu z oleje a jiných mazadel. Ale lepší tohle, než ovzduší plné spor bujících plísní, usedávajívší na mou svačinu. Děsná představa.
A já blbec jsem se za něho přimlouval, aby ho přijali, aby měl práci a ten idiot, byl sotva měsíc na přádelně a strčil ruku do jedoucího stroje. Proč mu nadávám? Protože jen idiot by strkal ruku do jedoucí mašiny. Pro lepší představu bych měl říci, že mykací stroje, jsou jedny z nejnebezpečnějších textilních strojů. Dokáží ublížit, poranit i když stojí, i když jsou v klidu. Proto jsou všechny pohyblivé strojní součásti opatřeny bezpečnostními kryty, teď už vím, kvůli jakým debilům. Však na blbost Bednářovu, jsou i všechny kryty krátké. Jeho inteligence kulminovala v den jeho narození. Od té doby stále klesá.
Samozřejmě jsou místa, kde krytů není zapotřebí. Jsou to prostory jen velmi těžko přístupné, ne-li úplně, a jen úplné „máčo“ by tam strkal ruku. K jednomu takovému místu byl přístup jen od spodu a to ještě malým okénkem, kvůli odstraňování prachu. A vidíte, ten vůl tu ruku tam strčil. Jaká škoda, že ho to tam nenamotalo celého. Ale takoví kreténi mají vždycky největší štěstí. Odnesl to jen jeden jeho prst. A to jen brnkl o potah ohromného válce, na jehož povrchu se ukrývá přes 5.300.000 zoubků. Při té rychlosti, jaké dosahuje, se divím, že nepřišel o ruku celou, že to odnesl jen ten jeden prst. Bylo to stejně stupidní, jako chytat kolemjedoucí rychlík za nárazník. Jak jsem řekl, imbecilům všechno projde.
„Když fouká vítr, vždycky se najde někdo, komu fouká do zad.“
Čtete mé řádky, má slova, mé myšlenky, a na každém kroku, na každém řádku mě kritizujete, chytáte za slovo, srovnáváte mě se sebou. Ale o mých pocitech nevíte vůbec nic. Nevíte, co jsem prožíval, čím jsem procházel. Nemělo to daleko k tomu, jako bych svou přímluvou, bral nepřímo na sebe odpovědnost za Bednářovu debilitu prvního stupně, za to co provedl. Já vím, že to tak nesmím brát. Ale co vy víte?