Ztracený ráj - strana 94
Zápis z deníku ze dne 26.2.01
Dnes jsem prožil absolutní šok. Nohy mi poklesly v kolenou a div, že jsem se nerozplácl na zem. Normálně se mi udělalo zle. Mistr V. K. mě zle pokáral. Nespravedlivě mě obvinil. Pošpinil moji důstojnost. Nedostávalo se mi dechu, nevěřil jsem svým vlastním uším, pokoušely se o mě mdloby.
Všechno začalo den před tím. B. za mnou přišel, že mu nevyšel čas odebrat vzorky a provést zkoušku jemnosti. Myslel jsem si svoje. Znám jeho přístup k povinnostem. A nakonec z něho vylezlo, že na to zapomněl, ale prý to vyřešil. Do příslušných kolonek napsal přibližné výsledky, podobná čísla těm z předchozího dne. Zkrátka si je „vycucal z prstů“. Že prý se pro jednou nic nestane. Přesvědčoval mě, nebo hájil sebe, svou nesvědomitost? Co jsem mu na to mě odpovědět? Navíc nám končila šichta.
Nebyl jsem tam od toho, abych někoho umravňoval, rozhodoval, trestal. Oba jsme spadali pod nekompromisního, na první pohled, ale nespravedlivého, na pohled druhý, mistra. V jeho kompetenci je posoudit, do které kategorie, to jako přestupek spadá, zda vůbec, a do jaké míry je postižitelný, tedy vzhledem k osobě, která ho způsobila. Pro V. K. neexistoval žádný model, žádný vzor. Neuznával etalon. Na každého jiné měřítko. Jeho metr byl gumový a záleželo na něm, jak moc a zda ho natáhne. Záleželo jen na jeho vztahu k hodnocené osobě.
Pak přišel den „D“, který se zapsal do mých, už tak černých myšlenek. Nesmazatelně. Hned na začátku směny si mě V.K. nechal naklusat do kanceláře, jeho nejneobvyklejším způsobem. Prošel všechna oddělení, náležející jeho jurisdikci, do jeho držav, pod jeho „gumovládu“, tak aby se mi vyhnul, a všem nařídil, aby mě okamžitě, po spatření, bleskově poslali k němu, do jeho kanceláře.
Z mého pohledu to vypadalo, že jsem přinejmenším vykradl závodní pokladnu. Tak akutní to nikdy ještě nebylo, ani když jsem, cizím zaviněním, způsobil nějakou škodu. Cestou do jeho kanceláře, jsem jeho nařízení, slyšel celkem třikrát. A čím delší doba uplynula, od udělení rozkazu, jeho podřízeným, o mém „naklusání“ k němu, tím naléhavěji mi byl jeho vzkaz předáván. A některé z předávajících si v tom přímo libovaly, vychutnávaly si to, i mě.
S hlavou v oblaku, ze samých otazníků, jsem se přiřítil do kanceláře a očekával ortel.
„Jak to, že jsi nařídil, aby B. nedělal zkoušky, a aby jen opsal a pozměnil hodnoty čísel z posledního třídění?“
Tohle mi opravdu vyrazilo dech. Mlčel jsem. Neměl jsem k tomu co říci. Nevěděl jsem co říci. Nedostávalo se mi slov, ani dechu. Cítil jsem se slabý v kolenou, mdloby chodily okolo mě. Na další průběh si moc nepamatuji, nevnímal jsem, co se okolo mě děje, natož abych vnímal slova určená mě. Byl jsem vedle sebe.
Naprosto „vyřízený“, jsem bezmyšlenkovitě odkýval, nevím co, a vypadl. Neměl jsem sil se ani vztekat, ani tomu idiotovi B. rozbít tu jeho ulhanou tlamu. Nemohl jsem nic, jen tupě vnímat nadcházející směnu.“
Ω
Vím, o čem mluvím. Cítím jeho hlen ve svém krku. Neradno podcenitelná bestie, jež se dokáže vnutit do cizí přízně, „vslizit se“ do přízně kohokoli, vycítit na každém, jeho nejslabší místo jeho psychična, tak snadno napadnutelné, libuje si v slabinách dotyčného, umí kohokoli zmást svou předstíranou zúčastněností, vyčerpat ze své oběti, (až do poslední kapky), i ty nejniternější, nejintimnější myšlenky, vysát svou oběť do poslední mrtinky podvědomí a zanechat ji ve slepé důvěře v jeho diskrétnost.
I já jsem byl jednou z jeho obětí. Poprvé a naposled jsem uvěřil jeho medu, jímž maže ústa budoucího terče výsměchu a pohrdání ze strany okolí. Neměl jsem proč před ním tajit, že mám rád sci-fi se zaměřením na robotiku a budoucnost vesmírných cest. A co z toho udělal on? Dokonalý stvořitel. Přetvořil můj zájem o science fiction k obrazu svému. Roznášel po okolí, že jsem bláhový pohádkář, naivní snílek, konzument braku o budoucnosti, zastánce mimozemské fantasmagorie. No comment.
Kdybych nevěděl, že ho Joanne K. Rowlingová neznala, řekl bych, že při psaní svých děl o mladém kouzelníku Harry Potterovi čerpala z Bednářovi osoby. On byl to, co Rowlingová ve svých knihách popisuje jako Mozkomor. V jeho přítomnosti také pociťujete, jako by jste už nikdy neměli mít radost, jako by jste už nikdy neměli být šťastni. Bednář, stejně jako mozkomorové, zamořuje okolí svou přítomností, libuje si v rozkladu a zoufalství, ze vzduchu kolem sebe vysává mír, naději a štěstí, živí se tím zoufalstvím, pase se na lidském neštěstí, využívá bolest smutku ve svůj vlastní profit, čerpá sílu z životních proher jedinců.
Možná, je ještě horší než mozkomorové. Neboť, když vám mozkomor vtiskne polibek smrti, nastává konec, ale nic z toho, co je z vás vysáto, není v zápětí roztroubeno po okolí, po světě. V tom se Bednář lišil. Nechá žít a šíří lži o soukromnostech. A tak jako mozkomory doprovází všudypřítomný chlad, Bednář kolem sebe šíří nehorázný smrad.
Ač v takovém věku, zásadně neuznával základní pravidla hygieny. Jedním slovem smrděl. Ale odporně. Počkejte, než mě začnete opět bičovat, lynčovat, kamenovat a předhazovat mi mé vlastní tělesné pochody, rád bych na svou obhajobu řekl jen tolik. Samozřejmě každý má svůj pach či spíše vůni. Specifickou, jedinečnou, originální, nezaměnitelnou.
Jednou mi moje dávná vice přítelkyně, které jsem ublížil tím, že jsem ji musel opustit, řekla, že jsem cítit. Měl jsem z toho pochopitelně pořádný mindrák, jako bych za ní chodil špinavý, ale dnes vím, jak to myslela.
Každé lidské tělo vyzařuje svou osobitou, charakteristickou nezaměnitelnou vůni. Zkrátka každý „smrdíme“ jinak. Ani nikomu nedávám za vinu, že se potí, že je cítit potem. Za to nikdo nemůže, to jsou pochopitelné, a těžko vyloučitelné tělesné pochody, i když i jim se lze bránit. Však Bednář smrděl špínou, a to je těžko omluvitelné. Pracovní oblek, týdny a měsíce nepraný, měl vzezření plechového, leskl se špínou a tetelil pachem. O košili by se ten, jež by se ho neštítil dotknout, jistě odřel. O spodním prádle, jehož zabarvení v místech, kde byl umístěn jeho močový vývod, hrálo všemi barvami, se raděj nebudu široce rozepisovat. Mohlo by se mi udělat nevolno.
Ale tohle nikdo z těch dobráků, kteří Bednáře znali jen tak od pohledu, kteří s ním nepřišli až do tak konkrétně blízkého kontaktu, (a proto se ho tolik zastávali), neviděli, nevnímali, neměli o tomhle ani páru, (nebo nechtěli vidět, vnímat a mít o tom páru). Buďto byl tak slabomyslný ve své podstatě, nebo smrděl naschvál. Proč? Každý, kdo zná teorii praní, ví, proč se vyprané prádlo máchá ve studené vodě. Tak vidíte, a že by tohle, takový sečtělý intelektuál, jakým Bednář byl, (nebo se tak aspoň tvářil), že by to nevěděl? Je chvályhodné, (nebo to dělal jen proto, aby to na první pohled vypadalo, že je tak čistotný), že si denně pral ponožky, ale jak? Namydlil si ruce, navlečené v ponožkách, jak v rukavicích, opláchl je teplou vodou, vyždímal a hodil na topení. Cože? Že na tom není nic k divení, že jsem vůči němu abnormálně zaujatý? (Abnormálně? ABSOLUTNĚ!!! Štítím se dotknout všeho, čeho se dotýkaly jeho odporné ruce. Dveře otvírám loktem, abych se nemusel svou rukou dotknout kliky. Na nic, čeho se mohly potencionálně dotknout jeho pracky, nechytám jinak, než zásadně v rukavicích.)
Ale dobře. Jestli je tohle málo, (nechtěl jsem), ale zajdu tedy do podrobností.