Ztracený ráj - strana 93
Skončily chvíle mé samoty, neskonale krásné dny mého působení, coby samostatné jednotky. Příchodem na nové pracoviště bylo nutné poznat kolektiv a zapojit se do něho. Což bylo pro mě naprosto nevyhovující, ne-li nemožné. Byl jsem příliš uzavřený, vzdálený, zvyklý na svou samotu a najednou bych se měl stmelovat?
Při vzpomínce na ty nenávistné, rodinné pohledy, vyčítající mou neschopnost z hlediska ucházení se o práci, jsem zatnul zuby a zkoušel se stmelovat. Byl jsem přece jen živitel, měl jsem závazky, rodinu, Barona, a s tím spojené určité povinnosti. Musel jsem něco vydržet.
Prošel jsem světa kraj a na svých cestách jsem se setkal se spoustou kolektivů, lidských povah a národností, ale tohle byla noční můra. Tak znechuceně jsem nechodil do práce nikdy. Ani tenkrát, když jsem dojížděl do toho „blbákova“.
„Nikdo nemůže tvrdit, že je dnes ten nejnešťastnější, když neví, co bude zítra.“
Nehodlám zde popisovat všechny charakterové vlastnosti spolupracovníků a spolupracovnic. O to jsem se pokusil v předchozím díle, a dopadlo to nelibě. Navíc by se mohl zase někdo urazit (čímž se jen ukázala pravdivost mých slov). A o to nestojím. Stejně, i kdybych popsal tisíc stran, nikdy bych s tím nebyl hotov. I kdybych psal sto let, nikdy by se mi nepodařilo zachytit ani zlomek toho, co obsahoval tenhle složitě charakterový mišmaš přádelny. Byla to složitá struktura, složená z úzkoprofilového, těžko dostupného materiálu, vyskytujícího se snad jen zde. Výběr těch nejhorších povah, jež jako by byly zde soustředěny z celé republiky, (možná, že i z celého světa). Bylo to nejhustěji frekventované místo protipovah, pokřiveného charakteru, obří zášti, zlomyslnosti, jíž se zde říkalo nevinné žertíčky, prachsprosté chtivosti, všudypřítomné závisti, neobyčejné podlosti, předstírané frivolnosti, velkoarogance a v neposlední řadě, všeobjímajícího pokrytectví. Hloupost z toho nevyjímaje. Mě nepřísluší, abych zde popisoval jednotlivé „vnady“ jednotlivých pracovníků, na to jsou jiní, kteří k tomu mají lepší předpoklady, snad i školy či školení, ale na některá osudová setkání nezapomenu.
Uplynul další rok na mém novém působišti, a opět díky pomyslnému pohybu „škatul“, jsem zaznamenal postup, a opět bez vlastního snažení. Nebyl jsem ničím jiným, než jen pracovním nástrojem v rukou osob, předurčených k řízení, k velení, zajišťujících bezvadný chod oddělení, ať už oficielně nebo samozvaně. Jako robot bez vlastního mozku, na dálkové ovládání. Ať jsem se snažil sebelépe, stejně jsem dělal všechno špatně. Zaučil jsem se a vykonával funkci pomocného seřizovače na mykacích strojích, ale po roce jsem byl, jistě k nelibosti některých skalních, a nebudu je jmenovat, povýšen na směnového seřizovače. Mé místo se uvolnilo a vznikl prostor pro někoho jiného. Z místních zdrojů nepřicházel v patrnost nikdo. Bylo tedy rozhodnuto o přibrání z venku. Byly k dispozici tři uchazeči a já blbec se přimluvil, aby se dalo přednost Bednářovi, o kterém jsem se již zmiňoval, už při svém působení na tkalcovně.
Myslel jsem si, pomůžeš bývalému kolegovi, i když byl protivný. I protiva si zaslouží pomoc, zvlášť když se jednalo o práci, která se v téhle nelehké době přetěžko sháněla. Což jsem nejednou poznal na vlastní kůži. Moc dobře jsem věděl, jaké to je být na dlažbě, ale nedošlo mi, že to jsou jen mé pocity, ne pocity druhých. Chtěl jsem podat pomocnou ruku potřebnému a netušil, že toho za pár měsíců budu litovat do konce svého bytí. Vyklubal se z něho, za tu dobu, co jsem ho neviděl pěkný parchant, ne, že by tenkrát nebyl, to byl, ale ne takový. Jeho suverénnost, arogance, ješitnost, sobeckost, vzrostly o dvě stě, tři sta procent.
A tohle byl prosím jen výběr jeho kvalit, jeho povahových rysů. Oplýval i jinými, daleko méně vkusnými pochody. Já vím, že někdo, kdo ho zná, (a nevím proč se ho zastává), by mohl namítat, že on je vlastně chudák. (Já bych spíš řekl mentální ubožák.) Svobodný, žijící jen s matkou, a že to nemá v životě jednoduché, že by si zasloužil, přinejmenším aspoň trochu ohledu, když se s ním osud nemazlil, když ho nechal na holičkách. Houby na holičkách. Násoska a prase to byl. Kdo by žil s takovým čunětem? S takovým arogantním prasetem? Ani taková svině, jako byl on sám. Dospělý člověk by v jeho věku, už měl mít nějaké hygienické návyky, což nebyl jeho případ.
„Kdo nemá rozum, nepostrádá ho.“
On se nezadržitelně řítil vstříc padesátce, tedy podle rodného listu, a jestliže v takovém věku je muž pořád svobodný, je buď mentálně retardovaný či s jinou psychickou vadou, nebo je na chlapečky, a nebo je tak abnormálně arogantní, že pro něho jsou ženy jen služky, kuchařky, věšáky a pohovky. Co se týče Bednáře, řekl bych, že se jedná o retardovaného jedince, homosexuálně zaměřeného, pohrdajícím vším, co jest ženského rodu. Něčím mi připomínal „Durramanova osla“, který umřel hlady mezi dvěma kupkami sena, nemoha se rozhodnout, kterou kupku sníst první.
Byl to člověk absolutně bez vlastního názoru. Nepotřeboval ho, nač? On vlastně neměl nic svého. Používal gesta i zvyklosti, slova i myšlenky jiných, napodoboval, přejímal výroky slavných, aby se stal ještě slavnějším. Byl to ubožák, ne však finanční, ale povahový, mentální. Egocentrický, náladový, splachovací, panovačný egoista.
„Mnozí si nejpevněji stojí za tím, co neřekli.“
Všichni kolem něj byl jen odpad, míň než smetí na podlaze, šváby, hmyz, červy plazící se mu u nohou. Měl svou židli, u svého stolu, ve své hospodě, a vedl každodenní pivní debaty s deklasovaným učitelem ochmelkou, tvářícím se jako profesor filozofie. Jenže po dvou pivech je filozof každý. Byl pro Bednáře bohem, vzorem, zářným příkladem, který z něho, tedy především z rozhovorů s ním, nasával do sebe sílu slov, frází, výroků. Pohrdal všemi kolem sebe, kteří pro něho nic neznamenali, z kterých by neměl žádný užitek. Byl chytrý jak rádio, tvářil se veledůležitě jak uzemnění, byl vlezlý jak rádiové vlny, proměnlivý jak střídavý proud, ale blbý, jak konsolidační poplatek za vysílací práva rozhlasu. Kdyby měl Hitler Bednáře za svého poradce, kdo ví, jak by to nakonec dopadlo a kde bychom dnes byli my, vy, já, celá Evropa celý svět.
„Osel se nikdy nenaučí zpívat, možná jen hlasitěji hýkat.“
Po nástupu do Hvězdy, na přádelnu jsem teprve poznal jeho pravou „tvář“, jeho pokřivený charakter. Absolutní hypochondr, pokud měl něco dělat. Nevyzpytatelný udavač, pokud tím mohl zastřít své chyby. V pochlebování byl mistr světa, to uměl dokonale, nenapodobitelně. Rozleptat, narušit. Horší jak lučavka královská, jak atomové záření. On byl ten příslovečný pitralon, abnormálně vtíravý, falešný jak pětistovka, nejdokonalejší „vlezldoprdelka“. Cizopasník, vysávající svou oběť. Nenasytný jak klíště, slizký jak pijavice, nepříjemný jak nežid, jak vřed na zadku.
Takže já podle vás kecám? Neprávem na něho kydám svinstvo, jen proto, že ho nenávidím, protože jsem vůči němu zaujatý? Dobře.