Ztracený ráj - strana 92
Dnes však vidím dál, mnohem dál, a dochází mi, že neštěstí, které mě poslední dobou mělo ve své moci, si zřejmě muselo jen odskočit na velkou, a na chvilku mě opustilo, nebo, že to byl jen krutý žert osudu, jež si se mnou nepěkně zahrával, snažíc se tvářit přívětivě, abych uvěřil, že to se mnou myslí opravdu upřímně, abych došel k závěru, že se na mě konečně usmálo štěstí. Než mi to ale dojde, než poznám pravou skutečnost, bude opět pozdě a já budu zas držkou rýt v zemi.
Nastal čas změn. Byl to přestup takřka ze dne na den. Jeden den jsem tam skončil, druhý den prošel lékařskou mašinérií vstupních prohlídek a třetí den nastoupil do pracovního procesu. Bylo to nevinné, plné nadšení, bez podezření z krátkodobého trvání. Byl jsem v moci sirény. Oblboval mě svým zpěvem a já naletěl. Zaslepen svou krátkozrakostí, nemyslel jsem na důsledky, na zadní kolečka. Nedošla mi ta nejistota textilního průmyslu v naší zemi. Ale kdo by v tom okamžiku myslel na takové malichernosti? Tady šlo o to, že nebudu muset nikam dojíždět, a co bylo nejlákavější, že budu chodit do práce takřka přes cestu. Od bytových dveří k píchačkám za pět minut. No není to lákavé?
„Nekupte to, když je to tak laciné?“ Znáte to.
Lákavé vyhlídky vždycky zatemní mozek, zrak i ostatní smysly.
„Nevstoupíš dvakrát do stejný řeky.“
Tak jsem vstoupil za bránu další textilky a zapomněl na osud té předchozí. Ale věřil jsem, tedy chtěl věřil, přemlouval se, že věřím. Vždyť tenkrát, když tkalcovna krachovala, byli na tom i na přádelně špatně. Sice ještě nikoho nepropustili, ale výroba stagnovala a pracovníci, sedící doma, dostávali jen šedesáti-procentní kompenzaci za výdělek. A teď jsou opět na vrcholu, zatím co tkalcovna, byla už dva roky po smrti. A jestliže na přádelně rozjížděli třetí směnu a potřebují lidi, tak jistě mají odbyt, jistě mají dobré vyhlídky, šťastnou budoucnost před sebou.
„Po bitvě je každý generál.“
Mluvím však o době, kdy byla Hvězda na vrcholu svého rozmachu, ne o situaci, jež tam nastaly za pár let. (Vlastně už rok po tom, co jsem se tam objevil já.) Byla řeč o době, kdy jsem tam nastupoval, ne když jsem byl na odchodu, tedy o době, kdy vznikaly tyhle řádky.
Při mém příchodu, byl odbyt, byl zájem, byla práce. Chodilo se do práce i v sobotu a já se den za dnem stával klimatizérem. Tedy obsluhou klimatizace, které se tak jen říkalo. Měla za úkol odsávat teplý vzduch od strojů, přivádět chladnější a zvyšovat vlhkost na potřebnou hodnotu. Jenže, kde vzít ten chladný vzduch? Možná tak na jaře a na podzim. Přes léto ho bylo málo, v zimě mnoho. V létě vháněla klimatizace do haly rozpálený vzduch, neboť byla situována na jižní straně, kde se do ní opíralo od rána do soumraku letní slunce, takže mezi stroji bylo odpoledne k zalknutí a teploty šplhaly ke čtyřicítce. A v zimě, kdy venku mrzlo až praštělo, byl přísun venkovního vzduchu omezen, ne-li přímo vyloučen, a nasávaný chladný vzduch z promrzlých hal, se opět vháněl zpátky. A jen díky energii, přeměněné motory na teplo, se teplota v halách zvýšila o dva, tři stupně, aby přes víkend opět o pět, šest stupňů poklesla. Vlastně, zde šlo jen o to, aby se vlhkost, spolu s jakýmkoli vzduchem, dostala do pracovního prostředí v hal a všudypřítomný prach, byl odsáván. Takže jen takový obrovský zvlhčovací vysavač. Nic víc. Nebyly zde žádné chladiče, jež by zahřátý vzduch od strojů ochladily na přijatelnou teplotu a vrátily ho zpět do provozu.
Klimatizace měla pracovat na bázi uzavřeného cyklu. Totiž tak, aby stejné množství vzduchu, jež se odsaje, bylo vráceno zpátky do prostor, z něhož bylo odsáto, bez zbytečných průvanů. Jenže ne v podmínkách zdejší přádelny. Průvan byl zde kámen úrazu. Jeden vzduch se odsával a jiným se haly plnily. Tak se to tam hádalo na každém kroku, na každé chodbě, u každých dveří. Sedm hal, sedm pracovišť, sedm klimatizací, desítky průvanů.
A jelikož zde šlo hlavně o lidi, stávala se pak profese klimatizéra nevděčným povoláním, ale jednu výhodu to přece jen mělo. Když skončilo mé měsíční, nekonečné, zaučování, stal jsem se opět samostatnou jednotkou. Byl jsem sám sobě pánem. Měl jsem na starosti nejen klimatizaci, ale i spoustu jiných, drobných, i když ne nepodstatných prací. Ale obsluha těch několika ohromných chrličů vlhkosti, a odsávačů prachu, byla prioritní. Každou hodinu obejít celý provoz, tedy všech sedm hal, obsloužit celou řádku klimatizací, překontrolovat a zapsat vlhkost i teplotu, popřípadě, přidat, ubrat, pustit nebo vypnout zvlhčování, někde něco otevřít, zavřít, očistit, opláchnout. Ale byl jsem pořád sám. Na začátku své směny jsem na šatně pozdravil předchozí směnu a na konci šichty se rozloučil s novou, příchozí. Víc jsem mluvit nepotřeboval. Tři slova za den. Dobrý den a nashledanou. Jak málo někdy stačí k lidské spokojenosti. Škoda, že to ostatní nechápali a nechápou.
„Lidé si přece můžou rozumět i beze slov.“
Našel jsem si svůj styl práce a za pár týdnů se zapracoval na takovou úroveň, aby to opět vyhovovalo na obě strany. Kolektiv mě moc nezajímal. Stejně nešlo vyhovět všem. Snažil jsem se udržet se někde uprostřed. Dělal jsem si svou práci, za kterou jsem byl placen a co mi bylo do lidí. A že jsem sobec? No a? Kdo není?
Každý začátek je těžký, ale nejhorší jsou ty konce. Jen co si jeden zvykne na novou práci, je náhle konec a musí si zvykat na novou. Trvalo to pouhý rok, co jsem byl na postu klimatizéra a najednou se ona třetí směna rušila. Ta, kvůli které jsem byl sem přijat. Poslední přišel, první půjdu. Nic neobvyklého. Jak prosté. To jsem věděl moc dobře. Při myšlence, že se budu muset vrátit k předchozímu, nechutnému stylu života, že budu opět muset dvakrát denně jednu hodinu svého života obětovat na cestování, dvanáct hodin ponořen do mraveniště, ve dne, v noci, ráno, odpoledne, nevnímat roční období, ani denní změny, mi bylo na zvracení. Nepředstavitelné, ale reálné. To byly vyhlídky. A navíc, mi začali říkat „likvidátor“. Kamkoli jsem přišel, tam to začalo krachovat. Nejen textilky, ale došlo i na onen podnik z elektro-výrovou, odkud jsem přešel do Hvězdy. Takže přádelna rušila třetí směnu, a v Japonsko-americké společnosti, se sídlem v Anglii a pracovištěm v Čechách, došlo k postupnému snižováni nejen výroby, omezování v dovozu pracovníků a jeho dotování, ale v návaznosti na předchozí aspekty, došlo i ke změnám z hlediska pracovních sil.
Přemýšlel jsem kam se vrtnout, který další podnik přivézt ke krachu. Moc jich totiž u nás už nebylo, aniž bych to způsobil já. Některé podniky už byly zrušeny, jiné se rušily, a ty zbývající, pracovaly jen s minimálním počtem pracovníků. Balil jsem si svých pár švestek a loučil se s přádelnou, s chozením do práce přes cestu, se střechou nad hlavou, i když plnou průvanů, s nepoznaným kolektivem, který už nebudu mít možnost poznat. (Čehož jsem nelitoval.)
Opustil jsem své místo klimatizéra, ale ne brány přádelny. Vždycky má někde někdo nárok na důchod. Vždycky se někde někdo najde, jehož věk dosáhne důchodového věku, a když opustí podnik, v němž prožil dvě třetiny života, spolupracovníci se s ním ve vší slušnosti rozloučí, pár dní ho budou pomlouvat a pak zapomenou úplně. Ale nejdůležitější je, že odchodem takového člověka vznikne v kolektivu prostor, díra, mezera, jež musí být zaplněna, aby nedošlo ke ztrátám. Pak přichází nechvalně známá hra dospělých, „Škatule, škatule, hejbejte se!“
Díky těmto přesunům se vytvořilo pracovní místo i pro mě. Nevím, zda to bylo štěstí, nebo jen oddálení nevyhnutelného. Však za pár dní, po mém přesunu, jsem seznal, že to se štěstím, pravděpodobně nemělo nic společného. Nanejvýš bych mohl říci, že naštěstí mě nepropustili, jinak mi to připadalo jako trest, jako by se mi osud vysmíval.