Ztracený ráj - strana 90
S hlavou obtěžkanou smutkem jsem se jen s obtížemi zvedal. Opět jsem kulhal, opět se váhy mé rozdvojenosti nachýlili k jedné straně, kde bujel můj rodinný život, zatím co na druhé straně, se vysmívala mé hlouposti, jen prázdná miska plná temnoty, smutku, bolesti ze ztráty. Možná, že má rozdvojenost byla jen výplod mé choré mysli, jak si někdo jistě myslí, ale já ji v sobě objevil, jako spousty jiných předností, (tedy předností pro mě), já se s ní sžil, naučil jsem se ji mít rád a v neposlední řadě si na ni zvykl na tolik, že ji potřebuji k životu.
Těžko se to vysvětluje, když vaše tupá krátkozrakost vám nedovoluje vidět si ani na špičku vlastního nosu. Tak jako vy používáte jednu lásku pro celý svět, já celou svou láskou miluji svou rodinu a svůj vnitřní vesmír, svůj osobní, vlastní svět. Ale protože jsem buď se svou rodinou a nebo sám ve svém království, (a žádné vzájemné prolínání), je má nezměrná láska obětována buď pro jedno, či pro druhé. Jedním velikým srdce plným lásky miluji buď svou rodinu a nebo svůj svět. Ale nikdy oba dohromady, nikdy společně. Snažím se je držet od sebe, odděleně neprostupnou zdí.
Však vraťme se do prachu cest, v němž leží, (už pokolikáté), mé ubohé tělo, má ubohá já. Vždycky se do toho zamotám, když se snažím vám to vysvětlit, a vy si stejně myslíte, že jsem jen blázen.
Na každém začátku je důležitý první krok. Zvedl jsem se z prachu cest a vykročil vstříc neznámým zítřkům. Snášel kruté pohledy příbuzných, jež nikdy nepochopí, že jsem tichý člověk, (a s každým sražením k zemi tišší a tišší), a ne žádný tuctový „vlezdoprdelka“, vtíravý jak pitralon. Nedokázal jsem chodit od podniku k podniku, od závodu k závodu, od firmy k firmě, a hledat práci. Tohle mě úplně děsilo. Vím, co si o mě myslíte i vy oni, že jsem shnilí jak pařez, neschopný lenoch, povaleč, čekající, až co mu spadne do klína. Tady je těžko co povídat, zbytečné se bránit, stejně mě nikdo nechápe, nikdo mi nevěří.
Vykročil jsem. Za prvním krokem druhý, třetí. Krok za krokem jsem šel dál, obtěžkaný smutným rancem. Se Štěpánem jsem ztratil posledního člověka, se kterým jsem si mohl popovídat, i když také ne o všem. Nemohu mít všechno. Ale bylo to aspoň něco. Lépe něco než nic. A teď jsem ztratil i to.
Blížily se vánoce. Nejstrašnější vánoce. Oba jsme s Helenou byli bez práce, jen s minimem finančního zajištění. Jak se má jeden těšit na vánoce, když nemá ani na jídlo? Zač nakoupit dárky, když není pořádně ani na chleba? Zkuste to vysvětli dítěti? Byla to krušná doba a ještě krušnější vánoce. No, vlastně jednu výhodu to mělo. Donutilo nás to přestat kouřit. Neměli jsem pořádně ani na jídlo, tak bylo vyloučeno, abychom si mohli dovolit kouřit. (I když jsou tací lidé.) Dokouřili jsme poslední cigaretu a tím to pro nás skončilo. Jednou pro vždy. Definitivně. Bylo to těžká zkouška života. Vydrželi jsme, odolali tomu pokušení, neboť hlad nám posílil naši pevnou vůli.
Konečně byl ten můj „nejšťastnější“ rok za námi. Vykročili jsme do nového roku a nevzpomínali na to, co bylo. S příchodem nastávajícího roku, se na mě konečně usmálo štěstí. Našel jsem práci. Co k tomu dodat. V Čechách bylo práce dost, tak jsem dojížděl tam. Hodinu tam, hodinu zpět. Dvanáctihodinové turnusy. Soboty neděle, svátek nesvátek. Peklo. Fabrika jak obrovské mraveniště. Bez mála dva tisíce zaměstnanců. Pásová výroba. Nucené práce aneb novodobý pohled českých manažerů americké firmy?
Ale raději tohle, raději „lágr“, než všeprobodávající pohledy mého okolí, plné výčitek z neschopnosti, plné nepochopení. Ale kdo ví, co bylo lepší?
Tohle období bylo neslané, nemastné, takové nijaké. Život prožitý v mlhách. Jako bych ani nežil. Dva dny doma, dva dny v práci. Apokalypsa lidského rozumu. Za pár měsíců jsem už ani nevěděl, co je za den. Soboty, neděle, svátky. Narodil jsem se uprostřed Evropy, pod rudým sluncem, a byl zvyklý na volné víkendy, miloval slast volných dnů, svátků a nenáviděl pracovní soboty. Proto se mi tenhle způsob života, jevil poněkud nezvyklý, nepochopitelný, odporný. Nenáviděl jsem to tam a chodil do práce automaticky, bez nálady, bez potřebné chutě. Nešlo tak ani o práci jako takovou, ta se mi líbila, byl jsem dvanáct hodin o samotě, zavřený sám v jedné místnosti a jen občas vyšel ven. Takovou práci bych neměnil, ale to prostředí, to vedení, ten kolektiv, i když o kolektivu se dalo hovořit jen okrajově.
Rychlý sled střídání nedovoloval stmelení v důvěryhodný kolektiv. Jen těch pár skalních, jimž mdlý rozum, či jiné okolnosti dovolovaly zůstat zde tak dlouho, bylo mezi sebou spojeno jakýmsi náznakem kolegiality. Ale vypadalo to spíš jen jako přetvářka, aby udělali na sebe, na okolí dobrý dojem, jen jako prázdná okázalost, za níž se ukrývá nevraživost.
Byl jsem, díky předchozím událostem, uzavřený a zde, na novém pracovišti, jsem se uzavřel ještě víc, a navíc jsem se začal vzdalovat veškerému lidskému hemžení kolem. Cítil jsem, že začínám trpět davovou psychózou. Shromáždění tří lidí, byl pro mě už dav. A zde jich bylo skoro dva tisíce, ve čtyřech směnách, to máte pět set lidí na směnu. To už je neskutečná manifestace. Mraveniště. Jeden obrovský „gruppenschmajchl“. Ještěže jsem byl oddělen, zastrčen, obklopen samotou. To aspoň kompenzovalo ty chvíle, kdy jsem musel vyjít ven, nebo když jsem odcházel domů vláčen tím nekonečným hadem, štrúdlem mačkajících se, usmívajících, přešťastných lidí. Cestou domů, v dodávce zaplněné do posledního místečka, jsem zalézal do své ulity a snažil se nevnímat okolí. Tedy pokud to šlo. Lidé mají ošklivou vlastnost, totiž mluvit na kdekoho v dopravních prostředcích, (i mimo ně), aniž by oslovený kdekdo měl vůbec zájem se bavit, mluvit, odpovídat.
Bylo to opravdu nechutné období, na které se nepěkně vzpomíná. Je zajímavé, že ty nádherné, šťastné vzpomínky, jež se zprvu zdají nezapomenutelné, časem začnou blednout, ztrácet se, a jsou nahrazovány vzpomínkami jinými, nepěknými, hnusnými, odpornými, jež, jako by byly věčné, nesmazatelné, stále čerstvé, jako by se přihodily teprve nedávno, včera. Krása je zastiňována hnusem. A to nejen u vzpomínek.
Ale i uprostřed té hnusoty se dá vždy nalézt aspoň jeden světlý bod. Maličký, ale trčící do hnusu okolních vzpomínek, svítící jak nepatrný plamínek, maják v temnotách, zaplavující mozek svou odpornou černotou hnusu. Nahoře sotva patrný, ale ne zanedbatelný, však s pevnějším kořenovým základem, než nejpevnější kořeny dubu, a hlubšími, než nejhlubší kořeny borovice. Skalnatý ostrůvek uprostřed příboje, marně bušící do jeho skal.
Jestli si myslíte, že tím světlým bodem uprostřed temnoty byla rodina, tak jste neuhádli. Ne, že by rodina nepatřila mezi mé světlé, nejsvětlejší body mého bytí, spíš naopak. Rodina je mou pevnou základnou, domovským přístavem, ze kterého vyplouvám na širý oceán. Je to ten nejsvětlejší bod uprostřed vesmíru, zářivá planeta na kterou se tak vracím rád.
„Uvědomuji si, jak jsem bohatý, když se mohu vrátit do svého útulného bytu. Ta moje malá pevnost mi dodávala jistotu, sílu. Člověk toho moc nepotřebuje, ale bez několika věcí se neobejde. Někde se musí cítit doma, kousek vlastního prostoru s důvěrně známými věcmi je pro něho, zvlášť na stáří, ze všeho nejdůležitější.“
Můj světlý bod, zaujímající své místo v tomto období hnusu a zatmění, jež jsem měl na mysli, byl chlupatý se studeným čumákem. Narodil se, když jaro končilo svůj první měsíc vlády, toho roku, kdy jsem opět našel práci, roku, který převzal svoji vládu po tom, který bych nejraděj vymazal ze svého života. Ale to nejde.
Prý „Všechno špatné je k něčemu dobré.“ I když nevím proč!?