Ztracený ráj - strana 89
Nový rok je v zimě a proto, vše začalo nedlouho po příchodu tohoto, pro mě tak šťastného, nového roku. Se zimou pohřeb spolupracovníka, na jaře se za námi definitivně zavřely brány textilky, s létem dostala výpověď Helena a podzim? Ten přišel stejně tiše, jak bývá jeho zvykem, ale nikdo nevěděl, co s sebou přinese, čím se vytasí.
Byli jsme oba bez práce, bez peněz. Ještěže jsme se zbavili toho auta. To už bychom neuživili. Stejně nám nebylo k ničemu. Bydleli jsem ve městě a na to, abychom v něm jezdili na nákupy, na to jsme byli málo bohatí. Vyzkoušeli jsme si, jaké to je mít auto a pochopili, že tohle není náš styl. Auto se prodalo a místo něho jsem si koupil kolo. Takže místo autem, jsem potom jezdil na kole, každou sobotu těch třináct kilometrů ke Štěpánovi na chaloupku, kde jsem zkoušeli. Ale pak najednou nebylo kam jezdit. Přestali jsme hrát a po muzice zůstala jen prázdnota, jen černá díra.
Za Štěpánem jsem občas ještě zajel se podívat, pokecat, hodit řeč. Choval se ke mně vždy tím svým nezaměnitelným „urejpanýně upřímným“ způsobem. Ne, neměl jsem mu to za zlé. Proč? V něčem měl pravdu. Narodil jsem se ve městě, žil jsem tam a město bylo ze mě cítit. Štěpán žil na vesnické chaloupce a lidi z města neměl moc v lásce. A možná ani mě. Já jsem se snažil mu vyjít všemožně vstříc a nepřipomínat mu svůj původ, (i když to ze mě čišelo ze všech pórů), ale jakž takž, jsme spolu vycházeli. Za těch pár let, co jsme spolu hráli, se náš vztah, navzdory odlišnosti názorů, upevnil natolik, že mezi námi vzniklo pevné pouto přátelství.
Doma mě to moc nebavilo. Spalovaly mě ty pohledy Heleny, jako by mi vyčítala, proč jsem si ještě nenašel práci, proč se pořád válím doma, jako kdyby to byla jen moje vina, že jsme oba bez práce. Pokud to šlo, jezdil jsem na kole po okolí, jenže s podzimem mých vyjížděk ubývalo. Na kole a s větrem v uších, jsem se snažil zapomenout na nevšední starosti všedních dnů. Leč zapomněl jsme i na podzim, i na to, s čím přihasí. Podzim byl krásný a přestože bylo pouhý měsíc před vánocemi, bylo pěkně slunečno a dalo se pořád jezdit. Vyjel jsem, s tím, že to bude zřejmě moje poslední jízda, před příchodem zimy. Kdo ví, jak bude druhý den. Přejel jsem přes kopec, za nímž v malé chaloupce přebýval Štěpán. Žil tam už jen sám. Bábi Hromádková to už měla za sebou a Štěpánova žena, i se synem, se odstěhovala. Neklapalo jim to, nepohodli se a tak se jejich cesty rozdělily. Štěpán přebýval v chaloupce sám, stejně jako kdysi jeho táta, v jiné chalupě pod lesem. Ráno v práci, odpoledne sám. Kdo ví, co se honilo v jeho hlavě.
Cecílie, patronka muzikantů, slavila svůj svátek, když jsem sjížděl z kopce, a zastavil před otevřenou bránou Štěpánovi chaloupky. Dik žalostně vyl zavřený v kůlně a v chaloupce bylo už jen neživé tělo Štěpána. Nejstrašnější okamžik, jež se natrvalo vryl do mého srdce. Dodnes slyším úzkostlivé, nezapomenutelné, srdceryvné vytí Dikovo. Cestu domů jsem nevnímal. Nevím, jak jsem se domů dostal. Smutek ve mně uzavřený, přehlušil vše. Jen smutek, prázdnota a tesklivé Dikovo vytí. Až doma, až jsem za sebou zavřel dveře, vytryskl smutek, potlačovaný, uzavřený po celou cestu v mém nitru, svou plnou, zadržovanou silou.
Probrečel jsem celé odpoledne, celý večer, celou noc. Bylo to hrozné a nerad na to vzpomínám, těžko se mi o tom píše. Nikdy jsem se z toho nevzpamatoval. Některé vzpomínky časem vyblednou, jiné však zůstanou vryty natrvalo, jako vytesány do kamene.
Tak tohle byl závěr nejšťastnějšího roku, jež si pro mě osud i s hvězdami připravil? Děkuji pěkně.
I když se na smrt každý díváme z jiné strany života, je smrt pořád jen smrt. Nic víc, nic míň. A když přijde, může mít mnoho podob a pokud se s ní nesetkáme tváří v tvář, či ji nespatříme ve své blízkosti, ani si neuvědomíme, že existuje. Někdy kolem nás projde, aniž bychom si v tom okamžiku uvědomovali její přítomnost. A za chvíli, druhý den, za rok, za deset let, nám teprve dojde, jak blízko ní jsme stáli. Cítili jsme její dech na své šíji. A mráz nám přeběhne po zádech, když zjistíme, že už jsme tady možná ani nemuseli být.
Pak si teprve začneme uvědomovat, v kterém okamžiku, při jaké příležitosti, k tomu mohlo dojít, a začneme se nad sebou zamýšlet, dávat na sebe pozor a tím spíš uděláme chybu. Čím víc se staráme o svůj život, čím víc jsme na sebe opatrnější, tím dřív smrt přehlédneme.
Jelikož smrt nechodí po světě s kosou, jelikož smrt není vidět, ale když přijde vše kolem zhasne, pro svět přestaneme existovat, a naše my, se rozplyne ve vzpomínkách. Se smrtí nic nenaděláme. Nejsme v pohádce. Jak přišla i odejde, a že si s sebou vždycky někoho vezme, je zcela víc než jisté. Nejbližší okolí zesnulého, zesmutní, ale život jde dál. Zítra může přijít zase. Třeba pro …
Nikdo z nás nemůže spoléhat na svůj věk. Smrt si nevybírá. Jak se říká: „Mladý může, starý musí.“ Nikdo z nás jí nebude ušetřen. Nikdo neví, kdy přijde jeho konec.
Kdybychom znali poslední myšlenky člověka, stojícího před sebevraždou, možná bychom se divili. Včera klidný, vyrovnaný, sebevědomý, bez zjevné neúčasti na neživotě a zítra stojící před rozhodným krokem skočit, bodnout, střelit…
Nad tím zdravě uvažující člověk jen nevěřícně kroutí hlavou a ptá se proč? Kdy se mu dostane odpověď? Možná až bude sám stát před stejným osudným krokem? Ale pak mu to bude myslím úplně jedno. Svět kolem něj zčerná, přestane existovat a v temnotě mozku už nejsou žádné zábrany.
„Pro spořádanou mysl je smrt jen další velké dobrodružství.“
Přišel jsem o práci, o muziku a teď ještě tohle. To je snad zlý sen. Když je člověk nešťastný, ještě neznamená, že to nemůže být ještě horší. S tímhle jsem nepočítal. Byl to pořádný klacek, jež mi osud hodil pod nohy. Utápěl jsem se ve smutku a v myšlenkách.
„Nestačí jen prodlévat ve snách a zapomenout žít.“
Opět jsem ryl držkou v zemi. Smutek a bol mě ničili, a hlavu mi sužovala podivná prázdnota. Měl jsem rodinu, ale ta nestačila na to, aby mě vytrhla z mého stavu. Čas prý zhojí všechny rány. Pche. Hloupost, jakou si vymyslel někdo, kdo rychle zapomíná, jehož vztah k těm, co odešli z jeho života, byl jen okázalou přetvářkou, rozptýlením v nenadálé nudě, zkrátka vyčůránek, se srdcem mrňavým jako scvrklá švestka. A podle takových idiotů svět měří a váží. Svět je naivnější, než si myslí. (Naivnější než já.) Ne, nemám právo někoho soudit. Sám jsem naivní idiot, dobrák, co si myslel, že se dobro oplácí dobrem. Byl jsem ze své naivity léčen osudem, jeho krutou léčebnou kůrou, srazit do prachu cest, zbořit, co postaveno bylo a muset začít znovu, od samého začátku. Ležel jsem, ne poprvé, a ne naposled, v prachu cest, a za mnou, jak obraz pustošivých válek, čněla k nebi jen halda sutin, jež byly mou minulostí. Co jsem, už pokolikáté postavil, bylo strženo, jako starý dům, a přede mnou zářila svou čistotou, prázdná pláň, panenská, neposkvrněná, přichystaná pro budování mých nových vzdušných zámků.
Zničením minulosti jsem se možná zbavil předsudků, ale ne svých děsivě smutných vzpomínek, jež svým stínem, jak temně ocelová mračna, zatemnily všechny vzpomínky radostné, plné krásy a prožitků. Z každé strženého domu, postaveného mou minulostí, zůstalo víc smutku, než radosti. Smutek a sklíčenost přetrvaly, přidaly se další a jak chřipková epidemie se rozrůstaly mým vědomím. Na tohle byla i léčba osudem krátká.