Ztracený ráj - strana 87
Nějakou dobu jsme hráli a byli zváni na mnoho akcí. Ale, aby si někdo nepředstavoval, že jsme hráli na snobských rautech, „podvodnikatelských“ večírcích, plných vychloubání, chvástání a arogance. Pravděpodobně bych měl osvětlit, že styl, ve kterém jsme se pohybovali, byl za režimu brutálně potírán a souzen. Totiž underground. Zůstali jsem mu věrni i po odchodu totality (a nástupu jiné, možná ještě horší). Po revoluci bylo hodně kapel, jež se vrátily k tomu, za co byli zakazováni, trestáni, potíráni, vězněni. Ale spousta kapel s tím začala, teprve až bylo po všem.
„Pět minut před dvanáctou chce být kde kdo mučedníkem a po bitvě generálem.“
Pod rudým praporem zpívaly proletářské písně a když se režim změnil, vrhly se na to, co ještě včera zmíralo uprostřed železné opony, pod ranami biče soudruhů, a co dnes bylo aktuální, co je mohlo vynést do výšin popularity. Stávaly se slavnými za snažení jiných. Vyčůraní vždycky lezli nahoru po zádech skromných, lezli, lezou a vždycky polezou. V době svého návratu byli stejně všichni v moci rozpínající se euforie, jako v povodňové vlně, takže nikdo nepoznal co, kdy a zda vůbec hrál. Jenže oheň s jasným a velkým plamenem, nemá dlouhého trvání, nehoří dlouho. Takže když časem euforie vyprchala, vody nadšení opadaly, bylo vidět, kdo stál pevně na zemi.
Vrhli jsme se na underground a mezi vlastní tvorbu zařadili pár skladem od The Plastic People of The Universe. Nikdy jsem nechtěl být takhle stupidně konkrétní, ale některé pasáže se hold bez konkrétností neobejdou. Nelíbí se mi to. Jako by to bylo proti mému přesvědčení, ale co se dá dělat, budu to muset přestát, rozchodit, rozpsat. Ano rozpsat. Nehodlám se rozepisovat, ale musím to rozpsat. To jen tak na okraj, aby si puntičkáři nepřišli na své.
Hrávali jsme na spoustě akcí. Především na záchranu koní a podporu klubu zabývajícího se zachraňováním těchto čtyřnohých obyvatel naší planety, kteří ještě před nedávnem byli nepostradatelní, aby se dnes na ně zapomínalo, aby byli vybíjeni po stádech. Však nejvíc akcí bylo ve smyslu oslav narozenin, občas nějaká ta svatba. Proč si myslíte, že jsme hráli pro zazobance? Copak jen manažeři firem na světové úrovni si mohou dovolit velkolepé oslavy? Jen proto, že si dovolili najmout sál a pár kapel, ještě neznamená, že patřili k těm několika hořejším tisícům? Naopak. Byli to ti nejobyčejnější lidé, těch nejobyčejnějších profesí. Nežili v přepychu, neměli potřebu se předvádět, vychloubat, dokazovat svoje postavení. Žili si prostým životem, ale uměli se bavit. I když tyhle narozeninové akce byly jedna jako druhá. A aby ne, vždyť to byla pořád jedna společnost, pořád stejné kapely, jen narozeniny slavil pokaždé někdo jiný. I na českou půdu jsme jednou zavítali. Byli jsme pozváni na narozeninovou akci, kde jsme po boku českých kapel hráli pro podobnou společnost, pro jakou jsme byli zvyklí hrávat. Co na tom, že to byli úplně cizí lidé, pro nás to bylo, jako bychom hráli na domácí půdě.
Ale nehráli jsme jen ve velkých sálech kulturních domů. Sem tam jsme hráli na pódiích letních „amfiteátrů“ jako třeba „Na norkárně“, nebo v hospodských sálech jako „Na čtyrce“. Kde? Tak konkrétní tedy nebudu. Nerad bych, aby mě nějaká paní popotahovala ze nedovolenou reklamu.
Zažil jsem spoustu krásných chvil, nezapomenutelných okamžiků plných vzrušení a zadržovaného pláče. Nemohl jsem si dovolit dát volný průchod slzám, i když mi dojetím rosily oči. Jednak jsem musel hrát, a pak, co by tomu řekla má mužská hrdost?
Však jedna z nejkrásnějších akcí se odehrávala na jednom uzavřeném, hospodském dvoře, nad nímž se vznášela pavlač jak nos pyšné manekýnky, jak vzdušné zámky nedospělých. Na níž střídavě hrála kapela za kapelou, pro dole shromážděný, tančící dav. Bylo to ponurně krásné. Žádné osvětlení, žádné reflektory, žádné světelné ni kouřové efekty. Jediným efektem bylo jen zapadající slunce. Ta kapela, jež hrála před námi, začínala pro všechny dost nezvyklým a hlavně neočekávaným, způsobem. Byli místní a svoje zahájení měli připravené, neboť věděli, kde se bude hrát. Ne, neměli v úmyslu na sebe nějak zvlášť upozorňovat, prostě jen chtěli svému vystoupení dát trochu šťávy.
Svrhli dolů z pavlače, do šokovaného davu, nohu výlohové figuríny se slovy: „Tancuj noho!“ Poté spustili svůj obvyklý nářez. A i když dohráli, byla ještě spousta těch, jež podlehnuvši šokujícímu nástupu, se z něho sotva dokázali vzpamatovat.
Ze zapadajícího slunce zbyla jen blednoucí záře, linoucí se za bývalým zámečkem, (dnešním penzionem, tedy ve smyslu penzistů, tedy plný důchodců). Přišla řada na nás. Šero se postupně vkrádalo do plného dvora pod námi. Byli jsme nepřirozeně rozhozeni po pavlači. Bylo to zvláštní, ale ohromující. Stál jsem na schodech a kontrolky na mých klávesách žhnuly, zesilovače monotónně předly svým šumem. Zbývalo to jen „odklepnout“ a spustit jako obyčejně. Měli jsme svůj zhruba hodinový program.
Pak jako když utne. Kontrolky zhasly, zesilovače s nepříjemným lupnutím ztichly. A bylo po kouzelné náladě, jež prostředí a okolnosti navozovaly.
Dnešní obyvatelé zámečku si totiž přišli stěžovat na hluk, přestože většina, i s naslouchátkem, sotva slyšela lodní sirénu napůl metru. Nicméně, nás bez varování „vytáhli ze zásuvky“. Bylo prý deset hodin večer.
Jsem prchlivý, snadno vznětlivý a popudlivý. Takovéhle jednání mě …, dejme tomu rozhodilo, vyvedlo z míry. Sbalil jsem fidlátka a chystal se odjet. Co tady? Samozřejmě, že nastalá situace se netýkala konkrétně jen mé osoby, ale byl jsem prchlivý a vztáhl jsem si to na sebe. Já vím. Ale v okamžiku toho zkratu, jež při mé popudlivosti a vznětlivosti nastal, se dá jen těžko chladně uvažovat. Jsem horká hlava.
„Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří.“
Štěpán měl pravdu. Nevím, co mi tenkrát řekl, byl jsem pod vlivem své prchlivosti, ale vím, že jeho slova zněla logicky. Než jsem sešel se schodů a prošel sálem hostince, dospěl k jinému rozhodnutí. Samozřejmě na popud Štěpánových slov. Bylo by zbabělé utéci z boje, i když nepřítel nepoužívá zrovna férové zbraně. Byli jsme zde a ti všichni kolem očekávali, že budeme hrát. Copak jsem je mohl zradit? Hádalo se ve mně dobro se zlem, ješitnost s dobrosrdečností. A hádejte kdo vyhrál?
Zůstal jsem a nakonec jsme hráli v malém sálku za výčepem. Bylo zde tak málo místo, že jsme se nemohli rozestavět tak, jak jsme byli zvyklí. Kytara a bicí se ocitly na jedné straně, a já, housle a basa na straně protější. Mezi námi spousta lidí. Nebylo zde žádné pódium, hráli jsme mezi tančícími lidmi (nebo lidé tančili mezi hrající kapelou?), a sotva viděli jeden na druhého. Bylo to nezapomenutelné. Sevřen uprostřed křepčícího davu, očekávajíc, kdy mi někdo převrhne stojan s nástrojem. Hrál jsem a hleděl do okolních očí mnohdy ani ne metr vzdálených. V závěrečné části, kdy jsme jeli „Plastiky“, byli někteří už tak rozpumprlíkovaní, že mi brali mikrofon a chtěli „zpívat“ s námi. Musel jsem si ho bránit a přitom se držet textu i muziky. Čím to bylo šílenější, tím to bylo krásnější a kouzelnější. Bylo to opojnější než alkohol nebo jiné povzbuzovadlo.
Jenže takových akcí bylo jako šafránu, možná ještě méně. Cítil jsem se mezi těmito lidmi jako doma, jako bych patřil mezi ně. Neměl jsem pocit, že jsem zde přebytečný, nikdo mě nepřehlížel, mluvili jsem většinou stejným jazykem. Cítil jsem z toho úlevu. Potencionály na miskách mých nevyrovnaných vah se pohnuly. Tohle by můj svět, jako kontrast proti všednímu, rodinnému životu. Muzika a tihle lidé, naplňovali můj vyprahlý, prázdný život chybějící radostí. Posvítili mi na cestu černotou, vstříc nejisté, neznámé budoucnosti.