Ztracený ráj - strana 86
Nicméně ve hraní jsem začínal spatřovat vykoupení ze všedního stereotypu domova. Ale něco jiného je o tom uvažovat a něco jiného je to uskutečnit. Narazil jsem. Ale nevzdal se. Travex už byl jen jakási rodinná záležitost. Jen seskupení čtyř rodin. Tím jak jsme se postupem času ženili, ztrácel Travex své jméno. Zůstal jen pojmem minulosti. Ten už nikdo nevzkřísí. Z Kvaltem, to byla jen fůra řečí, snění a skutek utek. Chtěl jsem něco, co by bylo k něčemu. Ne, po zábavách mě hrát nebavilo, bylo to moc konkrétní, osahané, skličující, umělé. I když jsem se o to pokoušel, dvakrát, ale nikdy jsem neobstál v konkurzu. Nelitoval jsem toho. Osud věděl proč. Pochopil jsem, že by to byla jen chabá náhražka toho, co hledám. Ale jestli si někdo myslí, že jsem na to zanevřel jen proto, že mě nevzali, myslet si to může. Třeba to tak bylo. Třeba ne. Těžko vykládat sytému, co je hlad.
„Sytý hladovému nevěří.“ No né?!
Občas jsem si zašel na zábavu, abych načerpal sil, abych nasákl muzikou, aspoň nějakou. (Jistě, jsem sobec, protože jsem šel sám a nechal Helenu doma. Ale nejsem „vobšourník“, hrdina vašich snů, šel jsem tam za muzikou, ale ne si zapimpat, ne zbalit nějakou zkouřenou, ožralou, čubku, co dá každému jen proto, že na to má zrovna chuť, aniž by o tom věděla. Že to děláte vy, ještě neznamená, že to můžou dělat i ostatní, tím méně já.)
Na zábavách se schází různá společnost. (Ale rozebírat to nebudu.) Věděl jsem, že mimo jiné, zde lze narazit na lidi, pro které je muzika něco víc, než jen pár tónů, souzvuků a kraválu, než to co zní z beden. Nehledal jsem však mezi muzikanty na pódiu, ale pod ním. Ale aby mě někdo špatně nepochopil, hledal jsem ty muzikanty, co se pohybovali mezi návštěvníky, jako jedni z nich, a ne ty, (jak by si někdo mohl mylně pomyslet), co padli „vožralí“ dolů z pódia.
O jedné kapele jsem věděl, nebyla sice místní, ale to mě vůbec nevadilo, jen se mi nedařilo najít spojení s ní. Hrávali, stejně jako my, už tenkrát pod „rudým sluncem“ a to mě na tom lákalo. Nevzdával to a pátral. Nebylo to pravda hned, ale spojení se našlo. Leč jsem se dozvěděl, že už nehrají. Prý nejsou lidi. Učinil jsem pokus nabídnout jim své služby, své bubenické schopnosti. Myslel jsem si, že když hrají už tolik let, nebude to pro mě nic těžkého. Můj pokus se ujal a já pohořel. Bylo to fiasko, na které nezapomenu. Dokázali mi, že vůbec neumím hrát. Tedy v tom směru, ve kterém se oni pohybovali. A já si myslel, že to zvládnu levou zadní. Dobře mi tak. Teď už se nebudu vytahovat, teď už o sobě nebudu tvrdit, že jsem bubeník.
„Na světě jsou dobří bubeníci a ti co si to myslí.“
Však zřejmě nejhorší na tom bylo poznání, kdo ukázal mé nadutosti mou neschopnost, kdo byl tím zrcadlem, jež mi ukázalo mou nejpravější tvář. Nebyl to nikdo jiný, než Štěpán Hromádka, šerifův druhý syn. Tedy někdo, kým jsem jako kluk pohrdal, protože byl o dost mladší, tenkrát ještě šolda. Styděl jsem se za sebe, ale nevzdal to. Touha po hraní byla silnější.
Štěpán byl stejně přímý ve svém jednání, jako jeho otec, no, možná v tom bylo o něco víc škodolibosti, ale každopádně mi otevřel oči a zvrátil můj neodvratitelný pád, jež by mě byl neminul, nebýt jeho. „Stáhl jsem ocas mezi nohy“ a pokorně přijal porážku. Rozhodl jsem se vsadil všechno na jednu kartu. Měl jsem ještě klávesy. Nehrál jsem na ně sice tak dlouho jako na bubny, ale na druhou stranu jsem na ně odehrál víc vystoupení, pro širší veřejnost, než na bicí. Nabídl jsem klávesy.
Štěpán si mě přeměřil udivujícím pohledem a tvářil se, jako, Kde se ve mně bere ta drzost, po tom, co jsem předvedl, ale nakonec povídal: „No, mužeme to zkusit. Přinéhoršim to dopadne jak s bubnama.“
Na další zkoušku jsem přijel sám, bez doprovodu bývalých Štěpánových spoluhráčů, a už ve skromnosti, ne jako poprvé s nosem nahoru, povýšeně, jako virtuóz, jako umělec z Prahy. Přijel jsem, a dlouho čekal před dřevěnými vraty, za nimiž dávalo najevo, svoji přítomnost ohlušujícím štěkotem, odrostlé štěně dogy. Nakonec to Štěpán nevydržel a přišel mi otevřít, ale bylo to poprvé a naposled. Z toho psiska šel strach, ale musel jsem se s ním spřátelit, jinak příště zůstanu před vraty. Vystoupali jsme se Štěpánem k němu na půdu, já rozbalil klávesy a dřív, než se stačilo dostavit další fiasko, přiznal se, jak na tom s klávesami jsem. Teď už jsem věděl, co se ode mě bude očekávat, do čeho jdu. Nepřijel jsem naslepo jako prve. Zjistil jsem si s dostupných nahrávek, že tenhle styl vyžaduje daleko složitější party, než jen hraní v akordech. Ale se Štěpánem se dalo mluvit. Pousmál se tím svým tajemný úsměvem, jako, Že to věděl už od začátku, ale nekomentoval to. Naopak. Rozhodl se naučit mě, co neznám. Tedy všechno.
Není nic horšího, než přestoupit do rozjeté kapely, kdy je jeden ve všem pozadu, musí dohánět a je neustále srovnáván. My se Štěpánem jsme kapelu svým způsobem zakládali, neboť to předchozí seskupení se rozpadlo. Tím to bylo pro mě snazší, lehčí, dosažitelnější. Nemusel jsem napodobovat zažité móresy předchůdce.
Začal jsem tedy jezdit ke Štěpánovi na půdu, kde jsem hrávali. Seznámil jsem se nejen z jeho ženou, ale i se starou Hromádkovou, u které bydleli na chaloupce. Byla to letitá žena na vrcholu života. Když jsem občas čekával na Štěpána, vařila mi kafe do půllitru, a se slovy: „Voslaďte si, cokr je zdravé.“ mi do hrnku s kávou nasypala deset kostek cukru.
S každou další zkouškou jsem stále jistěji a jistěji vstupoval za vrata, kde na mě číhala ta obrovská černá doga. Nakonec jsme se skamarádili. Jmenoval se Dik. Občas jsem mu, tak aby to Štěpán neviděl, něco přivezl. Zvykl si na mé občasné návštěvy, a po čase mě vítal radostným, tedy pro něho radostným, způsobem. Jen co jsem se objevil na dvoře, zavřel za sebou vrata, udělal mi svým psím způsobem „rádi“. Opřel své mohutné tlapy o má ramena a vlepil mi studený psí polibek. Byl to mazel. Bylo to roztomilé, když jsme mezi hraním usedli, a Dik si položil tu svou ohromnou hlavu do klína a očekával pohlazení, podrbání, tu lidskou lásku, jež projevujeme psům. Štěpán to nerad viděl. Nelíbilo se mu, jak se Dik mazlí, ale pro mě to bylo kouzelné, úžasné, když si takové osmdesátikilové zvíře položilo svou hlavu, velikou jako kbelík, do klína a hledělo na mě svýma oddanýma psíma očima, tím pohledem, který mluví za všechno.
Zkoušky se rozjely a Štěpán měl se mnou hodně trpělivosti, ale ne bez úspěchu. Hodně jsem se naučil, hodně jsem pochopil. Pravda, zatím jsme hrávali jen ve dvou, tedy jen basa a klávesy, ale v dohledné době se rýsovalo rozšíření o bubeníka a houslistku. Hrávali jsme pořád ještě u Štěpána na půdě, když se objevil Tomáš, Štěpánův mladší bratr, s kytarou na krku a s ním i saxofonista. Půda pro nás začala být malá. Stěhovali jsme se jinam. Na půdu už bychom se nevešli. Bubeník nám poskytl prostory, na jeho půlce statku v nedaleké vsi. Prostor jsme měli, tak jsme se rozrůstali. Nakonec nás bylo devět, i když ve finále se to zredukovalo na pět. Tedy basa, bicí, kytara, housle a klávesy. Bylo načase ukázat co v nás je.
Vlastními silami jsme přebudovali sousední maštal na sál a uspořádali akci. Nebylo to bezúspěšné a dodalo nám to potřebné odvahy pustit se dál. Každý pátek jsem jezdíval autem na zkoušku a pozdě v noci se vracel domů. Ale jen přes léto. Nastala zima a já musel dát za vděk autobusu, i když se mi v něm dělalo odporně špatně. A mělo to jednu nevýhodu. V noci autobus nejezdil. Musel jsem tam zůstávat do rána. Nijak jsem se nad tím nepozastavoval. Měl jsem dojem, že jsem rodinu zaopatřil, udělal pro ni, co šlo. Já vím, že to bylo sobecké, dnes už to vím také, ale v oné době, jsem to neviděl. Tehdy jsem myslel jen sebe. Nebyl nikdo, kdo by mi to řekl. A možná, že dobře. Zřejmě by se, se zlou potázal.