Ztracený ráj - strana 85
Nad textilní výrobou v našem městě se stahovaly černé mraky. Já převzal mistrování snovárny, odvezl poslední osnovu k dalšímu zpracování a ve snovárně bylo najednou pusto a prázdno. Snovadla, s hladově otevřenými čelistmi, se dožadovala prázdných nábojů, na něž by navila nový osnovní materiál, cívečnice plné držáků cívek, zely prázdnotou a ženy-snovařky, smutně sedící kolem stolu, neschopny pohledů, na prázdnotu pracoviště, na kterém trávili tolik roků, mlčeli tklivou píseň slz. Vůkol ticho, jen velmi vzdálené hučení posledních stavů, dotkávající poslední metry osnov. Vlhké oči a chvějící se brady, toť smutný konec jedné textilky. Takový byl i závěr mého postupu. Z manipulanta na mistra za pouhé tři roky a jeden měsíc. Z rychlého postupu bývá strmější pád. Byl jsem na postu mistra, ale jen proto, abych udělal konečnou inventuru. Pěkně blbá práce. Byl jsem na novém pracovišti sotva pár dnů a měl jsem dělat inventuru věcí, které sem byly dodány někdy v době, kdy jsem nebyl ještě ani na světě. Co nebylo opatřeno číslem, nepatřilo tudíž na žádné pracoviště a muselo být vyvezeno na dvůr, či do šrotu.
Tak uprostřed fabriky rostla den ze dne obrovská hromada dřeva, desek, lavic, stolů, regálů a jiných dřevěných materiálů. Bylo to prý určeno ke spálení, ale kým, když kotelna jela na mazut? Nikdo si nesměl nic odvézt. Všechno muselo být zničeno, jako kdyby se zde vyskytl mor. Někteří pracovníci měli zájem o odkoupení věcí, ať těch evidovaných či těch bez čísla. Nic! Tak zněl befel z podniku. Vše, ať to bylo opatřeno evidenčním číslem, nebo nebylo, vše bylo majetkem podniku, a ten nic prodávat nebude. Co kdyby?! Proto nic nesmělo pustit bránu továrny.
Prvořadým úkolem bylo, přestěhovat výrobu na generální podnik, který ležel, kde jinde, než v Čechách, a náš závod prodat. Ale tak, aby se zabili dvě mouchy jednou ranou. Tedy, aby podnik získal z našeho prodeje peníze, ale aby se zároveň zlikvidovala konkurence, která by naším prodání pro ně vyvstala. Takže, žádné prodávání fabriky v chodu, (a ne, že by zájemci nebyli), to nemohli dopustit. Tudíž přestěhovali výrobu a všechno, co bylo k něčemu do svých držav, a zbytek do šrotu. A co je komu po tom, že to, co si odvezli a bylo ještě k něčemu, nakonec zrezavělo na podnikovém dvoře? A stroje to byly moderní, mnohé řízené počítačem, (tedy počítačem té doby). Ale podniku to bylo jedno. Nebyly jim k ničemu, měli své, modernější strojové vybavení. Tady šlo o něco jiného.
Haly zely prázdnotou a tudíž mohlo dojít k odprodeji. A čím víc vlastníků, tím lépe, neboť tím více se znemožňoval možný vzestup konkurence. Prostory si rozebrali drobní podnikatelé a přestěhovali sem své malé provozovny, své zaměstnance a po nás ani pes neštěkl. A remcy o tom, že se v areálu bývalé textilky, po nastěhování všech těch drobných firem, najde spousta pracovních míst, ty odnesl vítr a nikdo si už na ně ani nevzpomněl. Tedy kromě těch, co po téhle akci, po téhle čistce, zůstali na dlažbě. Jmenovitě já.
S mým nástupem na tkalcovnu se počal odvíjet i jiný, než onen pokorně vděčný, styl či smysl života. Od jisté doby jsem si začal uvědomovat, že mám v sobě dvě já. Nijak jsem se to nesnažil hluboce rozebírat. Dostalo se mi osvícení a já poznal, že jsem ovládán dobrým i špatným já. Sžil jsem se s tím, i když jsem tím, svým způsobem trpěl, (když se ti dva hádali), ale nicméně jsem to nakonec ustál a začal to brát jako samozřejmost. Však postupem času začínalo na povrch vyplouvat docela jiné zjištění, docela jiné osvícení.
Žil jsem dvakrát nebo jsem blázen? To, co jsem prve mylně považoval za rozdvojenost, byla jen hádka dvou svědomí. Tenhle nový pocit bylo cosi jiného. Nebylo to nic mimořádného, nic vulkanického, žádné boom. Jenom se to dostavilo a zůstalo se mnou. Ono se to vlastně dostavovalo tak nějak postupně, rostlo to se mnou, jenže já to nevnímal. Tedy vnímal, ale špatně. Bylo to, jako když kolem něčeho chodíte den co den, a nakonec najdete, co jste vůbec neztratili, natož, abyste to hledali. Takhle zřejmě vzniká bláznovství, paranoia. Jsou v každém člověku dvě já nebo jsem se zbláznil? Asi jsou a možná i nejen dvě, ale málokdo je ochoten si to připustit, a nebo je tak malomyslný, že si to nedokáže uvědomit?
Rozdvojenost, bylo zřejmě to, co jsem zažíval už od dětství. Proto jsem nedokázal být spokojen s tím, co jsem si myslel, že jsem našel. Proto jsem hledal kamaráda, (a po velice dlouhé době našel, a v závěru ne jednoho, měl jsem kamarádů plnou …, plnou třídu), přesto jsem cítil, že to nebylo ono. Hledal jsem tedy kamarádku a našel. Zklamal se a našla se jiná. Nakonec jsem potkal vytouženou, a z kamarádky se stala díval mých snů, a z dívky snů, žena na celý život. Však má rozdvojenost měla pořád hlad. Byl jsem naivní paranoik. Nevěděl jsem co chci, co mám chtít.
Zůstalo mi pár kamarádů, měl jsem po boku svou partnerku, o kterou jsem se mohl opřít, založil jsem rodinu, postaral se o bydlení a získal finanční zajištění, tedy práci. Všední nevšední starosti, kalící mé životní vody se rozptylovaly, voda se ustálila, zvířený kal se usadil, život stabilizoval.
Občas se jeden dostane do takového fofru, že přestane vnímat život kolem sebe, necítí život prýštící mezi prsty, ubíhají mu dny, týdny, roky a než se naděje, je o pár let starší, a neví o tom. (Tedy ví, ale naříká si, že neví.) Něco, jako přežít lavinu. Nahoře vás to chytne, a než se nadějete, jste dole, aniž by jste si uvědomovali všudypřítomný čas, ztratíte o něm pojem. Proč si myslíte, že přirovnání k lavině se nehodí? Ale hodí. To jen ti, co vyrůstali v bavlnce, co tančili na cizí pískání, loutky, co se bojí riskovat, klapky na očích, poslušně kývající hlavami, jdoucí vyšlapanými pěšinami, žijící ve strachu a v bázni se pohnout, vybočit, promluvit, zastavit se a mít svůj názor, ti si můžou myslet, že život je jen procházka růžovým sadem. Pro někoho je přijatelné jít zaslepen strachem po vyšlapaném chodníčku, nechat se vodit za ruku, pohodlně žít ve stínu cizího názoru, pro jiné je to horší než smrt. Každý hold hájíme to své. Někdo potkal lavinu, jiný jel z kopce jen po zadku a někdo ani to. Kdo však letěl po hlavě, z toho pomyslného svahu, smýkán událostmi, bez dechu, strháván, valen, podrážen, bez ponětí kde mu hlava stojí, ví o čem mluvím, a zná ten pocit, když je najednou konec, když rozbolavěle dopadne naposledy na zadek a otřeseně zůstane sedět, v hlavě dotáčející se kolotoč běsnění, v uších hluboká závrať ještě hlubšího ticha a vůkol doznívající hukot vzpomínek, jinak vzdalující se tíseň, klid, znovuzrození a v dálce slunce východ.
Pak bylo najednou po všem a ve všeobjímajících chvílích rodinné pohody se mě začal zmocňovat pocit nedokonalosti, nedoceněnnosti, poloprázdna. Jako když máte potřebu si popovídat a není s kým, ač stojíte uprostřed davu. Mluvíte a nikdo vás neposlouchá, neslyší, nerozumí. Propadnete depresi. Dostaví se méněcennost, nepotřebnost, nadbytečnost ve smyslu, své jsi udělal tak ztichni a buď rád, že dýcháš. (Nebo, že tě necháme dýchat?) A kamarádi? Ne, já potřeboval někoho, s kým bych si normálně popovídal a ne poslouchat, jak je v práci, jak doma, jak v hospodě. To je jako si pustit televizi.
Propadl jsem depresi a uzavřel se do sebe. Toužil jsem mít něco svého, něco, co by bylo jen mé. Ano, neměl jsem potřebu se s někým dělit. Proč také? Ne, nebyla v tom chtivost. Jen pocit, že už jsem pro okolí udělal dost a je na čase udělat něco pro sebe. Mít něco, co by mi nikdo nevzal, nemohl vzít. Pomyslná váha mé rozdvojenosti byla jednoznačně nakloněna na stranu rodiny, ale pro vyrovnanost mé vnitřní psychiky bylo zapotřebí zaplnit prázdnou misku týkající se mé druhé osoby, aby se jazýček vah dostal na přijatelný střed.
Vzpomněl jsem si na muziku. Zdálo se to být nejdosažitelnější řešení. Nebylo konečné, spíš prozatímní, ale pro začátek dobrý start. Ale kde vzít a nekrást? Normalizaci a rudému teroru už dávno odzvonilo, tudíž kapely rostly jako houby po dešti. Hrál kde jaký blbec, co na to neměl, ale byl na tom finančně dobře. Ostatně, stejně jako před tím, jen ve větším měřítku. Každý jen stavěl na svobodě a humanitě, které skloňoval v každém pádě. Stejně si dones myslím, že to mělo něco do sebe, když to bylo zakázáno. Škoda jen, že jsem to tenkrát nechápal, že jsem nevěděl, co vím teď.