Ztracený ráj - strana 84
Snažil jsem se dívat na svět novýma očima, vyvíjel se, dozrával. A tímhle nápadem jsme si chtěl dokázat, že tohle do konce dotáhnu. A i kdyby všichni čerti … I když, jen mít nápad, nestačilo k tomu, abych ho dotáhl do konce. Přidaly se těžkosti, s kterými má naivita nepočítala. Vyvstaly určité problémy, a můj záměr napsat knížku na jedno napsání, tedy z jedné vody na čisto dát vzniknout mému dílu, se ukázalo jako absurdní. Byl jsem ve svém vyvíjení pořád stejně naivní.
Sopka vyhasla, nadšení jakbysmet a já věděl, že se můj nápad řítí na dno propasti, kde končila většina tak náhle vzplanuvších nápadů. Bránil jsem tomu pádu zuby nehty. Samozřejmě, psát knihu na stroji, a to hned na čisto, byla hloupost. Ale pokud bych to nevyzkoušel, nepřišel bych na to. Nevzdal jsem úplně, svůj nápad napsat knihu, jen jsem hledal jinou možnost, jak svůj záměr plně uskutečnit. Člověk může být naivní, ale musí si s tím umět poprat, třeba si nechat poradit, uvědomit si svou chybu, ustoupit, (i když by pak třeba už ani nebyl naivní).
Dlouho jsem o tom ani přemýšlet nemusel. Řešení se mi vlastně nabízelo samo. Totiž nastupující výpočetní technika. Ano, počítač by mi mohl vytrhnout trn z paty. Takže řešení bych jako měl, ale co dál? Mělo to háček. Co háček? Byl to přímo hák, skoba, kramle, kotva. Stávající výpočetní technika nebyla pro obyčejného dělníka zrovna finančně dostupná. Byla k mání za víc, než jsem vydělal za tři roky. Takže jsem byl …, byl jsem zase tam, kde jsem byl. Nezbývalo mi než čekat. Nebyla to má chyba. Nápad jsem měl, ale chyběly mi prostředky k jeho uskutečnění.
Neustoupil jsem, jen jsem svůj nápad na nějaký čas musel odložit. I když jsem tomu nevěřil. Ale nač být hned pesimista. Tak jsem se opíjel rohlíkem, mazal med kolem huby, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Učinil jsem za dost své ješitnosti i naivitě.
Čas plynul a éra textilky pokulhávala za svou přeslavnou dobou. Výroby ubývalo a lidí s ní. Už nebylo zapotřebí tolik vyrábět a osnov, jež potřebovaly impregnaci ubývalo. Bylo jich stále míň a míň, a tím pádem můj úřad pomocníka přestával být aktuální. Za svou existenci zde, jsem zaučil už tři manipulanty, ale ani jeden zde nezůstal. A toho posledního nakonec propustili. Co s ním, když jsem tu byl já. Takže to zase zůstalo na mě. Stejně jsem už nebyl plně využitý. Výroba se snižoval, takže nebylo zapotřebí ani impregnování osnov, a venkoncem ani jejich zakládání. Jeden z původních zakladačů přešel na uvolněný post mistra snovárny, tudíž zbyli jen dva a to bylo na tu výrobu až dost. A já? Já zůstal holkou pro všechno. Tak, takhle jsem si to tedy nepředstavoval. Myslel jsem si, že čím víc profesí budu ovládat, tím více se stanu universálním, nepostradatelným, a konec konců i potřebným, ale neuvědomoval si, že to může dopadnout i jinak. Byl jsem naivka. O tom nebylo pochyb. Naivka, ale byl jsem pořád v pracovním poměru, takže jsem na tom byl dobře, a co si o mě mysleli lidi, to mi bylo fuk.
Bylo až s podivem, že se výroba sice zmenšovala, že se jelo stále na méně a méně stavech, ale seřizovači a tkadleny byli stále v plném počtu. A to nikomu nevadilo. Zřejmě tady nešlo o to, jestli někdo sedí, ale kdo sedí, kde není využitý.
Za celou dobu na tkalcovně, jsem ani jedinou nemarodil. Chtěl jsem všem dokázat, že nejsem to, co se o mě tvrdí. Zatracená vděčnost. Ale poslední dobou jsem nabýval dojmu, že jsem byl hlupák, když jsem se takhle štval za spokojeností, o kterou stejně nikdo neměl zájem. Tím pádem, když naše malá onemocněla, vzal jsem v potaz, čí nepostradatelnost, je v čí práci důležitější. Jestli má nebo Helenina. Bylo to jednoznačné. Teď už jsem neměl proč někomu něco dokazovat. Vzal jsem si tedy na ty dva týdny paragraf na hlídání dítěte, aby Helena mohla dál chodit do práce. Já byl možná universální, ale ani z daleka ne nenahraditelný. Tak jsem byl doma a o osudu textilky neměl ani ponětí.
Přišlo rozhodnutí o našem uzavření. Dav dělníků se shromáždil na dvoře před generálním ředitelem za podpory televize. Už nebylo pochyb o konci. A nikdo nic nenadělal. Tahle kaše byla už dávno uvařená. Zbývalo jen, kdy nám ji dají sežr sníst. Vzduchem prolétlo pár vajec, znečistilo generální oděv a bylo po shromáždění, i po existenci tkalcovny. Teď už vím, proč Slováci měli pifku na Čehůnov, proč se s námi přestali bratřit a odtrhli se. Vždycky musí být někdo, kdo bude ve všem první, kdo si pro sebe zajistí vše, na úkor ostatních. A tím samým svrchovaným právem se stěhovala veškerá výroba, (a časem nejen textilní), na území samozvaných „Zlatých pánů“. Koho by zajímalo, že tím pádem bude spousta lidí bez práce? A jejich politika? Vždyť přece můžeme jezdit na práci k nim. Rádi nás zaměstnají.
Nic z toho jsem nevěděl, dokud jsem náhodou nezahlédl shromáždění spolupracovníků v televizi. Takže, jen jednou zůstanu doma a celá fabrika se položí. Nedával jsem si to za vinu, ale ten pocit mi nikdo nevyvrátil. (Ať už jsem vztahovačný či nikoli.)
Tímto konečným rozhodnutím o našem uzavření, se odehrála spousta okolností, jež měla na mé postavení vliv. Jeden z bývalých zakladačů, jež převzal uvolněné místo mistra snovárny, neunesl tuhle prohru, která nás postihla všechny. Svou práci zde vykonával tolik let, jen co opustil školní lavice, a teď tohle. To bylo na jeho padesátileté srdce mnoho. Takovou tíž nebylo schopno vydržet. Na cestě z práce, na autobusové zastávce skonal. Nepomohl ani, na naše poměry, bleskurychlý příjezd ambulance. Místo mistra snovárny bylo opět volné. Teď se mě už nikdo neptal chceš, nechceš. Přidělili mě na snovárnu, aby se dokončil ten poslední, zbývající měsíc „minivýroby“, a pak ještě přestát onu nepřehlédnutelnou tříměsíční výpovědní dobu.
Nebyl jsem na postu mistra ani týden, a už jsme, celý kolektiv snovárny, celá odpolední směna, plus všichni, kdo zesnulého znali, odjížděli přistaveným autobusem na pohřeb bývalého spolupracovníka. Řeknu vám, nebylo to nic příjemného. Ty pohledy pozůstalých, ta nenávist. Blesky jim sršely z očí společně se slzami. Dávali nám pocítit, že je to všechno naše vina, že jim odešel tatínek, dědeček, manžel, strýček, švagr, bratranec a možná i syn. My na tom byli přece stejně jako zesnulý, možná ještě hůř. Za pár měsíců budeme bez práce, bez peněz, bez jídla, a on to má všechno za sebou. Je bez starostí, ale kdo ví, co je lepší? Každý se na to díváme z jiné strany, za jiných okolností. Každá těžkost má svá úskalí, ale jinak se snáší, když máte práci, plný žaludek a pro koho žít, než když živoříte pod laskavou podporou státního minima, o hladu a v prázdném bytě, ze kterého vám příbuzní odvezli spolu s manželkou i nábytek, a nechali vám tam jen ty dvoje slipy, tu jednu košili a jedny ponožky, jež jste si do manželství přinesli. (To není morbidita, to je život.)
„Každý se na smrt díváme z jiné strany.“
To ten rok pěkně začíná, ačkoli hvězdy mi předpovídaly něco jiného. Jestli tohle má být začátek mého šťastného roku, jaké potom budou ty nadcházející, méně šťastné nebo dokonce ty nešťastné? Ale tohle byl jen začátek.