Ztracený ráj - strana 83
Byl jsem se svou novou prací spokojen. Ale jak se ukázalo, nebyla to práce na každý den, na celou směnu, a z mé vděčnosti se stal zvyk. A zvyk, to je železná košile. Lítal jsem jak urvaný vagón, přebíhal z pracoviště na pracoviště, dělal práci, kterou před tou katastrofou, do které se textilní průmysl řítil, dělali lidé tři. Trojí práci za jeden plat. Zatracená vděčnost. Měl jsem sice novou práci, ale i jiné, určité povinnosti, ze kterých mě mohli, když to bylo zapotřebí, odvolat. Ano, zvykli si na to, že Tesař udělá všechno, co se po něm chce. Nemohl jsem si dovolit nevyhovět. Zatracená vděčnost. Tohle už hraničilo s vydíráním. Hlavně vrchní mistr v tom viděl nesmírné ulehčení v jeho nelehké pozici. Přišel na tkalcovnu zároveň se mnou, ve stejný den, a tudíž také poslední, (i když jeho post nebyl tak ohrožen jako ten můj). Byl sice vrchní mistr, ale nikdo, ze skalních pracovníků, ho nebral vážně, byl přehlížen, neuznáván. Zejména některými zakladači a hlavně pány seřizovači, kteří ho z klidem, bez mrknutí oka, poslali doslova a do písmene „někam“. Ale on tam nešel, a obrátil se rovnou na mě. Zjistil, že já ho tam nepošlu a ochotně vyhovím jeho požadavkům. Zatracená vděčnost.
S Hubertem se dělalo náramně dobře. (Tak se jmenoval ten důchodce, jež zde zaskakoval za nemoc.) Práce s ním byla jedna báseň. Všechno v pohodě, v klidu, žádné nervačení. Nic ho nedokázalo rozházet. Měl v tom léty zaběhnutý systém a se vším si věděl rady dřív, než by se z toho mohl problém vyklubat. To však trvalo jen pár týdnů. Pak se Hubert se mnou rozloučil a jeho místo zaujal zpátky onen uzdravený. Hubert se rozloučil jen se mnou, neboť přešel jen na jiné pracoviště. Uvolnilo se totiž místo mistra ve snovárně, kde se snovaly již několikrát zmíněné osnovy.
Jeden z temnějších pracovníků, uvědomující si nastalou tíživou situaci v textilce, se rozhodl pro předčasné ukončení pracovního poměru a učinit pokus najít si jiné zaměstnání, než bude opravdu pozdě. Uvolněné místo bylo nabídnut i mě, jenže jsem si nedovedl představit sebe jako mistra. Neměl jsem na to povahu a neměl jsem zájem o tu odpovědnost, kterou tahle profese v sobě ukrývala. Trochu se strachem, vzhledem k té nešťastné vděčnosti, jsem odmítl a raději byl tím, čím jsem byl. Posledním, nejposlednějším nádeníkem, o kterého si kdejaký takový nějaký, otíral hubu. S tímhle jsem sem přišel, a věděl jsem, že mi to už nikdo neodpáře. Smířil jsem se s tím a nestavěl jsem se tomu. Nač? Mám si ničit zdraví pro blbost jiných? Proč? Nejsem vy! A navíc v té době jsem měl bezvadnou práci, ve které jsem našel zalíbení. Jenže to bylo jen s Hubertem.
Hubert přešel na snovárnu, než najdou náhradu a na pracovišti, kde jsem byl pomocníkem, se objevil někdo jiný. Byl jsem na tkalcovně celé dva roky, ale tohohle člověka jsem málem neznal. Věděl jsem, že tam v té zastrčené dílně někdo něco dělá, ale nikdy jsem se s ním osobně nesetkal, natož abych věděl kdo a co. Neměl jsem zapotřebí po tom pátrat. Měl jsem svou práci a snažil jsem se jí dělat tak, aby byla spokojenost na obou stranách. A snad byla.
Huberta vystřídal někdo, koho jsem neznal, ale něco mě na něm bylo povědomého, něco z něho vyzařovalo, něco, co jsem nedokázala popsat. Zřejmě jsem ho někde potkal, ale nevěděl kde. Ve fabrice nebo mimo ni? Obával jsem se, že má nová práce s jeho příchodem ztratí na kráse, na přitažlivosti, na klidu.
Neradostně jsem šel na své nové pracoviště. Naše oči se setkali. Na první pohled bylo znát, co si myslí.
,Na co mě sem dávajó pomocnika? Nigdá mě sem nikeho nechtěle dat a včil najednó sem bodó někeho cpat. Decke sem na šecko stačel sám. A eště takovyho soveréna, keré si mesli, že si može s každy hneďkaj tykat.‘
A nejenže si to myslel. Postupem času mi to dával i pěkně najevo. Bylo to nepříjemnější, než jsem si představoval.
,Opravdu su takové?‘ přemýšlel jsem. ,Opravdu se všem jevim jako suverén? Dyť, co je na tym špatnyho si z každym tykat? Byl sem vychované sódružskó éró a tam si všeci byli rovni, všeci si přeci tykali? Nebo ne?‘
Přemýšlel jsem dál a docházelo mi, že už pěkných pár let, tohle už dávno nefunguje. Nastala jiná doba a s ní přišly i jiné mravy. Nezaměstnanost a nevraživost ukrytá za humánností.
,Asi bych měl zabrzdit, asi bych se měl změnit, přejít na neutrál, stahnót se. Doba si žádá svy a já si toho nevšim.‘
Jenomže, ono se lehce řekne a těžko udělá. Já byl rozjetý. Mládí mělo vždycky zelenou. Tak jsem vyrazil kupředu. Tak jak mám najednou zabrzdit? Všechno však začíná prvním krokem. První krok je na počátku všech zrodů, na začátku všech změn, všech rozhodnutí, na samém začátku všeho. Budu se muset snažit s tím něco udělat, zpomalit, uklidnit se, a hlavně si to pamatovat.
Prvním mým krokem tedy bude, že budu svému novému či spíše staronovému spolupracovníkovi vykat. Teď už jsem věděl s kým mám tu čest. Byl jsem sice zaměstnán svými tíživými myšlenkami, přemýšlel jsem o tom, co si o mě myslí okolí a snažil se s tím něco udělat, ale jeho jsem poznal. Byl to šerif z Drtilovic statku. Teď už jsem věděl, kde jsem se s ním setkal. S ním a s tou jeho přímostí. Lidé za jeho zády mu pořád říkali šerif, ale pro mě to byl a zřejmě navždy už zůstane pan Hromádka.
Nevím, jestli si mě pamatoval, jestli mě poznal, ale asi ano. Měl jsem svou „dobrou“ pověst po okolí. Začal jsem chápat, že si nemusím hned s každým tykat, abych dosáhl vzájemného vztahu, jež by příznivě uklidňoval moje ego. Nemusím se hned s každým bratřit, a přece se může vyvinout pouto, které mi otevřelo oči, ukázalo drsnou, ale svým způsoben i přívětivou tvář života. Nakonec jsem v něm poznal jednoduchého, upřímného člověka a navíc kamaráda. Co na tom, že byl podivín a náladový. Když jsem se začal orientovat v jeho náladách, pochopil jsem, co si kdy mohu dovolit a kdy mu jít raději z cesty. Znal jsem ho z vyprávění a teď jsem ho poznal osobně. Nezapíral mi nic z toho, co se o něm mluvilo, a napravil nedostatky, které se často ucho od ucha měnily, lišily a začaly pokulhávat daleko za jeho charakterem.
Hodně jsem se naučil, hodně pochopil, hodně dozvěděl. V jednom rozhodném okamžiku, který mě odchýlil od mého všedního směru, do směru nevšedního, plného zvratů a překvapení, o kterém jsem nikdy ani netušil, že přijde, že vůbec může přijít, jsem dostal nápad. Poslouchal jsem pana Hromádku, vrývalo se mi do paměti jeho vyprávění, až jsem se rozhodl napsat jeho příběh. Posléze nejen jeho a nakonec i svůj. Byl to jen pokus. Nechtěl jsem být spisovatelem a hrom do mě uhoď, jestli se za něj dnes považuji. To zase ne.
Tak začal vznikat „Rok žita“. Byl to jen nápad. Pokus napsat knížku. Nikomu jsem o tom nic neřekl. Nemohl jsem dovolit si chlubit se něčím, o čem jsem pouze jen uvažoval. Co kdyby se mi to nepovedlo? Nebylo by to poprvé, co jsem se do svého nápadu zakousl pevněji než buldok, a kdy se časem mé nadšení, mé zapálení pro konečné uskutečnění nápadu vytrácelo, až zcela zaniklo a můj nápad nikdy nespatřil světlo světa, zapadl dřív, než mohl dosáhnout konce.
Počkat. Vím, co se vám honí hlavou. Že ostatní pranýřuji, že se pouští do věcí, o kterých už dopředu vědí, že nebudou mít dlouhého trvání, že zabíjejí své „výtvory“ ještě v zárodku, a pak sám na sebe „šplíchnu“, že to samé dělám také. Ale, co vás nemá? Já jsem se zmiňoval o nápadu. Pouze o nápadu, ne o jeho uskutečňování. A v tom je nekonečný rozdíl. Nápad je jen nápad, a ten se může kdykoli zvrtnout, změnit, upadnout do zapomnění. Však v okamžiku, kdy se nápad stane činností, v tom okamžiku by se měl dotáhnout do konce. I když je jedno, jak dlouho to bude trvat. Nikdy jsem nebyl trpělivý, ale trpělivosti fandím.