Ztracený ráj - strana 82
Nicméně stalo se. Pomalu jsem začal získávat vědomosti a snažil se nedopřát mu tu radost z vítězství, nad mou případnou neschopností. Vrazil mi pár knížek, abych se zdokonalil, (nebo možná i z jiného důvodu), a tak jsem zahájil samostudium. Většinu zkušeností jsem získal díky své dřívější zakladačské praxi. Zbytek jsem se dozvěděl z knížek. Samozřejmě, že Bednář nade mnou lpěl. Sem tam mi něco ukázal, vysvětlil a pokud měl opravu, směl jsem se dívat. Ale všechno jsem to vnímal jen teoreticky. Ať z knížek či z jeho vysvětlování. Praxe mi scházela a to byl dost podstatný problém. Můžete všechno znát absolutně teoreticky, ale praxe je jiná. V praxi se všechno, i teorie, jeví v úplně jiné světle. Přemýšlel jsem, jestli v tomhle je ta jeho pomsta, nebo jestli mu nedochází, že mi jen teorie nemůže stačit, přestože mu úplně dostačovala.
Po třech měsících jsem měl být schopen práce jako seřizovače. V hlavě jsem měl teoretický guláš. Ale pochopil jsem, že to nebude tak horké. Tady šlo hlavně o to, abych v případě něčí nepřítomnosti mohl zaskočit. Abych byl schopný potencionálního zastupování. Protože, jak mě zdůraznil Bednář, nebyl jsem seřizovač jako takový, (jako on), ale jen náhradní. A v tom byl podle něho setsakramentský rozdíl. Věnoval jsem se dál své profesi zakladače a čekal, nebo se možná hrozil okamžiku, kdy budu muset za někoho zaskočit. Doufal jsem v čas, jež by mi pomohl načerpat, nasát do krve patřičnou praxi.
Leč nikdy nic není tak, jak bychom si představovali. Kdo ví, jak to bylo doopravdy, jestli s tím Bednář počítal, že mi tak dokáže moji nedokonalost, že potrestá moji troufalost nebo jestli to byla náhoda, zkrátka za pár týdnů po mém zaučení, sám pan seřizovač Bednář onemocněl. A ne na týden. Byl doma přes měsíc. Teď se mělo ukázat, co ve mně je, co jsem se naučil. Nebál jsem se toho. Nikdy jsem totiž nebyl na směně sám. Na každé směně byli seřizovači čtyři, tudíž, kdybych potřeboval pomoc, mohl bych kdykoli, kohokoli požádat o radu či o pomoc, pokud bych nevystačil s tím, co vím. A pak, nebylo to až tak nejhorší. Mělo to jednu dobrou stránku. Každý ze seřizovačů měl své oddělení a na něm jednu tkadlenu. Pořád jednu a tu samou. Žádné střídání. Já měl to štěstí, že moje sestra patřila na oddělení Petra Bednáře. Tím pádem, se jeho nepřítomností, dostala pod mé vedení. Takže jsem se nemusel muset potýkat s cizím chováním, nějaké neznámé tkadleny.
Klapalo nám to skvěle. Žádný problém. V pohodě. Všechno šlo jako na drátkách. A navíc jsem se naučil od své sestry i jejímu řemeslu, abych nemusel, v případě nutnosti, vyhledávat její potřeby. Takže teď jsem uměl nejen osnovu založit, ale i bez pomoci tkadleny, odstranit chyby ve vazbě či případné přetrhy, uvést stav do takového stavu, aby byl provozuschopný a posléze i jakž takž, zajistit jeho bezvadný chod. Samozřejmě nebylo to na sto procent, to bych o sobě nikdy nemohl tvrdit. Chyběla mi určitá dávka zkušeností, praxe, ale to chtělo jen čas. A ten jsem neměl. Protože Bednář se zázračně uzdravil. Buď díky lékařské péči, nebo protože pochopil, že mu jeho původní záměr, mě ponížit, nevyšel. Ať tak či onak, v každém případě se vrátil do práce a já na své místo zakladače. Občas jsem ještě, sem tam, zaskočil na den, dva, týden, i na ostatních odděleních, ale ty krásné časy, zažité se svou sestrou na jednom pracovišti, ráno, odpoledne, v noci, na jedné směně, se už nevrátí, ty jsou už pryč, v nedohlednu, jen vzpomínkou. Škoda.
Kdyby …
„Gdebe bele …“
Však s mým příchodem na tkalcovnu a posléze i s mým postupem, jež se stal trnem v něčím oku, se začala omezovat výroba. (Jako by to bylo kvůli mně. Ne, že by to napadalo mě. Bylo mi to přímo, nepřímým způsobem, tak typickým pro Bednáře, nadhozeno.) Najednou moje profese, všechny moje profese, tedy všechno, co jsem se zde doposud naučil, vše bylo najednou k ničemu. Najednou jsem byl navíc. Poslední jsem přišel, první půjdu. To bylo bez debat. Do důchodu se zatím nikdo nechystal, takže co se mnou?
Je mi jasné, že to bude opět zavánět morbiditou, ale díky úrazu, se mělo moje propuštění na nějakou dobu oddálit. Nikomu jsem nic nepřál, ale cizí neštěstí, se stalo pro mě štěstím. Po úrazu se uvolnilo místo na úpravu, impregnaci a voskování osnov. Neměl jsem o téhle práci ani ponětí, neznal jsem dopodrobna všechna pracoviště, (neměl jsem čas, všude šmejdit, nebyl jsem Bednář, který vlezl všude, kde byly dveře a navíc, byl jsem zde jen krátce), natož abych věděl, kde se přesně co dělá, kdo tam dělá a už vůbec jsem nevěděl o žádném úraze.
Stal jsem nadbytečným a házeli se mnou jak pes flaksou. Když potřebovali někde něco zaplácnout, (u zedníků jsem odvážel sutiny, stavěl lešení, maloval v místech, kam odmítl malíř vylézt), byl jsem já tou záplatou. Po pánech seřizovačích či těch ostatních, to nikdo přece nemůže chtít. Přestože jsem byl navíc, neměl jsem potřebné znalosti, potřebnou kvalifikaci na dočasně uvolněné místo. Povolali tedy zpět důchodce, který tuhle činnost mnoho let provozoval a mě dali k němu jako pomocníka s tím, že se téhle profesi naučím. Cítil jsem z toho příležitost, jak se vyhnout propuštění. Napadlo mě, že čím víc toho budu umět, tím víc budu universálnější a snad, možná i potřebnější. (Byla v tom vypočítavost, naivita, či slepá oddanost, oddaná poslušnost za své zaměstnání?)
Má nová práce nebylo nijak složitá. Při přípravě roztodivných a rozličných roztoků, jsem si připadal jako alchymista z „Císúsalku“, z dob císaře Rudolfa II. Namíchat předepsanou koncentraci, zahřát na potřebnou teplotu. Ostatní práci prováděl stroj, kterým jsme proháněli osnovu za osnovou, kde se v lázni nanášela impregnace, a na velkých válcích docházelo k sušení. Na druhé straně stroje, se naimpregnovaná, či jinak upravená osnova namotávala zpět na cívku, připravená k dalšímu použití. Docela se mi tam líbilo. Zatím jsem dělal jen pomocníka a hlídal na konci osnovu, aby se dobře namotávala, ale viděl jsem (naivně) svou skvělou budoucnost. Seděl jsem a dával pozor, vyrovnával namotávání a přemýšlel.
V jedné chvíli se mě zmocňoval pocit, že vidím věci, které nejsou vidět a které, snad ani normální člověk vidět nemůže. Všiml jsem si toho už dřív, ale poslední dobou bylo mé vidění intensivnější. Buď to bylo tím prostředím, těmi výpary, nebo s mým věkem docházelo u mého mozku k dozrání. To zjištění bylo zneklidňující, a vzrušující zároveň, i když, jak se ze začátku zdálo, hraničilo z bláznovstvím. Ale nějak jsem toho přestával obávat a mé zneklidnění postupně mizelo. Nakonec to bylo docela zábavné. Sledoval jsem jednotlivé nitě osnovy, jak se na sebe namotávají a začínal vnímat to namotávání samotné. Vciťoval jsem se do těch a dokázal si uvědomit to řadění nití i samotný kontakt jedné z druhou i vrstvy závitů ležících jeden na druhém. Nebylo mi zatěžko dokázat si uvědomit, co se děje s papírem, jež jsem vkládal do krajů kvůli vyrovnání a zpevnění okrajů. Cítil jsem jednotlivé nitě osnovy pod sebou, na sobě včetně impregnace. Chápu, že to pro cizího musí znít bláznivě a tak mi to ze začátku také připadalo, ale nebylo v tom nic z pomatení smyslů. Tedy aspoň doufám. Už to trvá mnoho let a zatím mi to nijak nepřekáží, nepřitěžuje ani neškodí, ani mě, ani okolí. Vidím napadaný sníh a dokáži si představit jednu jedinou vločku, i to prostředí, ve kterém se nachází, nebo třeba tuhu propisovací tužky, ze které se psaním uvolňuje náplň a ulpívá na papíře. Není pro mě problém se vcítit do oné náplně a klouzat dolů kolem kuličky hrotu, skončit na papíře a uschnout, být písmenem, slovem, větou. Chápu vaše pohoršení nade mnou a je mi jasné, co si o mě myslíte, ale uvědomte si, že co je snadné pro vás nemusí být snadné pro mě a hlavně, naopak.