Ztracený ráj - strana 81
Hrom aby do toho! To už je vrchol. Kriminálník a teď ještě ke všemu alkoholik. Mám já tohle zapotřebí? Nevěděl jsem, jestli je mám jít žalovat, nebo skočit pod vlak. Jestli tohle o mě říkali všem, pak jsem jen těžko mohl zavadit o práci. Letěl jsem na lesní závod. Tam jsem se dozvěděl, že si mě spletli s někým úplně jiným. Zabít málo. Rozum nad tím zůstával stát. Neměl jsem sil s tím cokoli dělat. Stejně bych to prohrál na celé čáře. Neměl jsem potřebné prostředky ani známé takové velikosti. A i když zpětně zavolali do té textilky, kam jsem chtěl jít, aby vše uvedli na pravou míru, nikdo už tomu nevěřil. Tohle mi už nikdo neodpáře. Bylo zbytečné se něčím ohrazovat. Zkrátka mi řekli, že to místo už je obsazené. Ale já věděl, že není. Měl jsem informace přímo od pramene. To místo bylo pořád volné a čekalo, až je obsadí někdo jiný.
Je mrzuté, že jeden na všechno potřebuje známé, že bez tlačenky se nikam nedostane, nic nemá. Zmocňoval se mě pocit, že někomu musím být neustále za něco vděčný, ale pokud jsem chtěl práci, musel jsem. A práci jsem potřeboval, nejen kvůli tomu, abych nemusel pořád poslouchat, že nic nedělám, že se jen flákám, ale hlavně jsem měl rodinu a odpovědnost za ni. Ale takhle ponižovat člověka, na to by měl být zákon. Ale dobře mi tak. To byl trest za moji ješitnost. Vždyť jsem se klidně mohl vrátit na manipulační sklad, k manipulační lince, tam by mě vzali hned. Možná, kdybych se vrátil na uran …? Jenže … Kdyby … Škoda mluvit. Místo toho jsem se musel ponižovat a doprošovat se.
Stačí jedna přímluva a najednou to místo v textilce bylo opět volné. Bylo až k nevíře, že ten, jež mi do očí lhal, že je to místo obsazené, mě nakonec po přímluvě vzal, a přitom se tvářil jako by nic. Jako by mi před tím ani nelhal. Na to musí mít člověk jistě nějakou zvláštní letoru nebo aspoň školení. Normální, obyčejný člověk by se styděl, až ke kořínkům vlasů. Aspoň tedy já. Jenže já nejsem vy, a naopak, že?!
Bylo to proti mému přesvědčení, ale v tomhle případě, tohle všechno, muselo jít stranou. Byla špatná doba na to, abych si vyskakoval. Musel jsem být šťastný na povel. Šťastný a vděčný. Nastoupil jsem na tkalcovnu a stal se manipulantem. Tedy tím nejposlednějším ze všech. Ale mělo to jednu výhodu. Byl jsem samostatná jednotka. Měl jsem svoji práci, kterou jsem dělal celou směnu a nikdo mi neříkal, co mám dělat, co musím a co ne. Tedy snad jen ze začátku, pak už ne. Udělal jsem si v tom svůj systém a byl, tak nějak, svým pánem. Měl jsem volný pohyb po celém, tedy skoro po celém, závodě. Dělal jsem si svoje a nikdo na mě nemohl. Měl jsem své povinnosti, a snažil jsem se je dělat k maximální spokojenosti všech, jež se v mém případě angažovali o mé přijetí. V klidu a v pohodě jsem si své povinnosti zvládal, žádné nervování, žádné rozčilování.
Všechno však nemůže mít pořád jen světlou stránku. Na jednu světlou, připadá tucet těch černých. Měl jsem práci, která mě bavila, ale naproti tomu jsem byl zžírán pocitem, že díky okolnostem, za jakých jsem ji získal, trpím nucenou vděčností, což je to nejhorší ponížení jaké mě mohlo potkat. A navíc jsem opět zabředl zpět do bahna kuřácké závislosti. Má slabá vůle byla opět pokořena. Padl jsem se do zajetí kuřáků. Neustál jsem to, neboť jsem sdílel s nimi společnou místnost. Pravdu máte v tom, že tam jistě existovala vytýčená místnost pro kuřáky, ale místní seřizovači měli své určité výsady, svá privilegia. Zkrátka kuřáci sdíleli společnou místnost i s nekuřáky. Avšak jedno pravidlo se zde dodržovalo. Pokud někdo, ať kuřák či nekuřák jedl, nikdo zde nekouřil. Ale jinak tam vždy některý kuřák seděl a zamořoval ovzduší cigaretovým dýmem. Čímž svůj zlozvyk nechtěně přenesl na mě. Opět jsem v tom lítal. Přiznávám, měl jsem slabou vůli.
Tak se z nezaměstnaného, odnaučeného nekuřáka, stal znovu kouřící, pracující manipulant. (Ale za jakých podmínek?) A mohlo to tak zůstat, kdybych nebyl osel. Nedokázal jsem nečinně sedět. Ten odporný pocit vděčnosti mi ani nedovolil v klidu sedět. Měl jsem pocit, že kdybych nic nedělal, že bych se zpronevěřil té vděčnosti, která mě zaměstnala. Nemohl jsem si dovolit na sebe tímto způsobem poukazovat. Proto jsem se začal točit kolem ostatních dělníků, snad, abych zjistil, jestli není jejich činnost v něčem lepší, než ta, kterou jsem vykonával já. A postupem času jsem k tomu opravdu došel. Zdálo se mi, že oni dělají záslužnější práci než já. Od té chvíle, pokud jsem měl trochu volna, už jsem byl u některého z nich. Okukoval jsem, sem tam jsem něco podal, přidržel, pomohl.
Možná, že za to mohla ta okolnost, kdy o mě na bývalém pracovišti prohlásili, co o mě prohlásili a já chtěl všem dokázat, že to není pravda, že nejsem takový, snad k tomu také přispěla ona vděčnost, ale pravděpodobně všechno dohromady. Přiučoval jsem se tak dlouho, až si toho všimlo vedení. Nevím, zda to bylo mým účelem, nebo jen vedlejším produktem mého pocitu, být neustále něčím zaměstnaný, zkrátka mi byl navržen postup z manipulanta na zakladače osnov. Byl bych hloupý kdybych to nevzal, i když tím ztrácím některé přednosti a dostanu se pod přísná oka některých „Pánů seřizovačů“. Bylo tam několik takových. Ti ostatní byli jen seřizovači. Však v tom okamžiku jsem to nevěděl a tak jsem nabízený postup přijal. Zaučil jsem nového manipulanta, a začal se sám, teď už oficiálně, zaučovat na zakladače.
Brzy, ale jinak pozdě, jsem zjistil, že to není takové, jako když se na to jen dívám očima nezúčastněného. Moje nová práce byla ještě jednotvárnější, než ta předešlá a navíc jsem byl pořád na jednom místě, pořád v jedné hale, pořád pod pohrdavými pohledy pánů seřizovačů, pro které jsem byl jen nevyučený nádeník, který si myslí, že zvládne takovou záslužnou práci, jako je zakládání nových osnov do stavů, a uvedení strojů do činnosti, tedy do takové stavu, aby si je oni, páni seřizovači, i ti ostatní, jen převzali. To znamená v chodu. Asi nejhorší na tom bylo, že jsem to zvládl, neboť jejich pohledy byly ještě pohrdavější, ještě jedovatější. Nejpohrdavější a nejjedovatější, než cokoli pohrdavého a jedovatého.
Ale pořád to ještě nebylo nic proti tomu, co mě čekalo za pár měsíců. Vedení totiž usoudilo, že se ve mně tak trochu spletlo, a že pravděpodobně nebude pravda, co se o mě tvrdí. (Nemuseli nic usuzovat. Stačilo se mě zeptat. Mohlo to být hned, bez čekání.) Ale potřebovali čas a pak vsadil všechno na jednu kartu. Buď se ukáže co ve mně je, nebo se potvrdí má neschopnost, jak tvrdili někteří páni seřizovači. Dostal jsem další příležitost k postupu. (Nebo to byla pomsta za mou vtíravost?) Dělal jsem dál svoji práci, ale přitom se zaučoval na seřizovače. To bylo pro někoho víc, než mohl snést. Taková urážka. Oni se na to museli učit, kdo ví kolik let a nějaký takový nevyučený nádeník, se snaží dostat na jejich úroveň a to už za pár měsíců. Však rozhodnutí už zvrátit nedokázali. Ačkoli jistý vliv na vedení měli, možná by se dalo říci, že s ním určitým způsobem orali, že směrovali jejich rozhodování svým směrem, přesto tohle rozhodnutí, se jim nepodařilo změnit.
Dostal jsem se k jednomu takovému Panu seřizovači s velkým „P“. Jmenoval se Bednář. V první chvíli mi to připadalo, že je to trest za moji všímavost, za mou aktivitu. Měl jsem z toho dost nepříjemný pocit, že zrovna mě bude zaučovat takový nafoukaný, arogantní cucák. Byl sice o nějakých deset let starší ode mě, ale to neznamená, že by mohl nade mnou zdvíhat ten svůj frňák. Byli tam přece i starší chlapi. Měl jsem dojem, že by zaučování u nich mělo větší váhu. Vždyť mají za sebou o hodně víc zkušeností, než tenhle adept, čekatel na krizi středního věku. Bylo z toho tak trochu cítit pomstu uražené pýchy. Jako by právě on chtěl dokázat, (pravděpodobně jen sobě), nebo možná i mě, ale především vedení, jak se spletlo, že svěřenou funkci nezvládnu, a že právě on to všem říkal.