Ztracený ráj - strana 80
Dny, měsíce a roky letěly, až nakonec nastal čas, kdy by měla Helena nastoupit opět do práce a naše malá do školky. Zatoužili jsem se vrátit zpátky do města, kde jsme se oba narodili, oba vyrostli. Měli jsem tam oba rodiče, Helena tam měla zaměstnání, a i já bych to měl do práce blíž. Dojížděl bych dál, ale už ne tak daleko. Zažádali jsem o výměnu. Ale tak jednoduché to zas nebylo. Byrokrati. Museli jsem spoléhat na známosti našich, tedy Heleniných rodičů. Jak rád bych si všechno zařídil sám. Ale copak mohu? Nikoho neznám, nic nemám. Nevím kde přitlačit, kde podmazat. Připadal jsem si jako loutka, neschopnou vlastního pohybu, kterou musí někdo pořád vodit. Ach jak je to ponižující, být za všechno někomu pořád vděčný, věčně ustupovat a mít na talíři to, co pro nás kdo kdy udělal.
Co dodat. Helena nastoupila opět do práce a my jsem se stěhovali zpět do města, aby se malá nemusela potýkat s dojížděním už odmala. No a? Tak jsme ji rozmazlovali, má být? Je to vaše dcera nebo naše? A pokud se naskytne příležitost, abych pro své dítě udělal cokoli, třeba se ponížil a plazil se, udělám to. Nechápu, proč by si neměla zasloužit klidné dětství. Neznamená, že když vaše děti můžou odmala brzy ráno vstávat a dojíždět, že tím musí trpět všechny děti. Je to vaše věc, váš problém.
Vrátili jsem se do města, a pomalu si zvykali, na to, odkud jsme byli podloudným způsobem vytrženi. Neříkám, že by na vesnici nebylo pěkně, ale kdo vyrostl ve městě, táhne ho to do města. I strom, jež se přesadí do jiného prostředí, než ve kterém vyrost, trpí tou změnou a pokud nezhyne, strádá. (Pokud mu ovšem ješitnost strádat dovolí.) Zabydleli jsem se a vraceli se do původních kolejí. Brzy jsem zapomněli na to, jaké to bylo, když jsme se učili bydlet, abychom mohli být vpuštěni zpět do města.
Proč má najednou člověk všeho až po krk? Proč se mu najednou chce se vším praštit a utéci? Nechat všechno tak jak je, a jít a jít, bez ohlédnutí. Kde se v jednom bere ta síla to udělat? Najednou jsem nabýval pocitu, že už na manipulační sklad nepatřím, že tam nemám co pohledávat. Málem jsem se tam cítil nadbytečným, jako, že by se to tam beze mne nepotentovalo. Možná za to může můj předchozí způsob žití, to vandrování po městech, někdy dobrovolné, jindy bez mého přičinění. Zvykl jsem si na ty změny a jako by mě teď scházely. Jako bych nemohl existovat pořád na jednom místě. Jako vandrák. Pořád na cestách. Jenže já měl domov, tak jsem nabyl dojmu, že musím změnit aspoň zaměstnání. Zkrátka, měl jsem toho najednou dost. Dal jsem výpověď a odešel jsem z manipulačního skladu i od lesů. Myslel jsem si, kdo ví, jak jsem si nepolepšil, ale zapomněl jsem, nebo mě spíš nedošlo, že doba, kdy měl každý právo na práci je ta tam. Nastala nová doba, však v tomhle směru naprosto nepříznivá. S demokracií, přišla nezaměstnanost. Dal jsem výpověď a ocitl se vlastním přičiněním na dlažbě. Pozdě mi došlo, že jen těžko budu nějaké jiné zaměstnání shánět. A vrátit se? Na to jsem byl moc ješitný. Neměl jsem na vybranou. Byl jsem doma na podpoře a marně hledal.
Ale nebyl to jen tak promarněný půlrok. Hodně se za tu dobu změnilo. Za nejcennější považuji okamžik, kdy jsem odvrhl cigarety a přestal kouřit. Pobýval jsem doma a nijak mě to nenutilo kouřit, tak jsem přestal. Pak se také v té době rozmáhala takzvaná „Kupónová privatizace“, díky níž jsme získali tu trochu, pár peněz a koupili si auto. V té době už jsem samozřejmě měl i oprávnění k jeho řízení. Ne, že bych o to usiloval sám, to ne. Mě traktor a motorka úplně stačily, ale byl jsem k rozšíření svého řidičského průkazu o osobní automobily, tak nějak donucen, podvodně nalákán tím, že mi to bude zaplaceno, i když jsem to pak do koruny musel vrátit. Asi jsem to špatně pochopil. Ne, že by mi to chtěl někdo zaplatit, ale bylo mi na to jen půjčeno.
Když už mám na auto oprávnění, tak proč by jsme si ho nemohli nekoupit? Kde jaký vůl jezdí, tak proč ne já? Ale tady nešlo o to, že jsme si koupili auto, ale že jsme si ho koupili na vlastní pěst, že jsme nepožádali o radu, že jsme takovou životně důležitou věc rozhodli bezmyšlenkovitě, s patra a sami.
Jenže na to, abychom se mohli spolehnout na rady starších a zkušenějších, jsme zase tolik peněz neměli. Pár tisíc ano, ale ne stovky tisíc. Tak vysoko může přemýšlet jen ten, kdo na to má. Koupili jsme si jen to, nač jsme měli. Proč se zadlužovat kvůli autu? To by udělal snad jen hlupák. Nebo ne? Pár tisíc jsme měli a auto bylo k mání, tak proč otálet? Proto jsme se stali hrdými majiteli staré stovky, vlastníky letité „škodověnky“. A to byl právě kámen úrazu. Bez jakéhokoli rozhodnutí, bez jakéhokoli svolení, jsme si koupili, kdo ví jakou kraksnu, za kdo ví kolik peněz.
Každý dospělý zelenáč by hrozně rád rozhodoval sám za sebe, aspoň jednou. Aby potom, pokud by si sám náhodou nevěděl rady, mohl vyhledat případnou pomoc, zajít si pro radu k rodičům a udělat jim tak radost. Aby mu oni mohli říci, Tak vidíš, my jsme ti to říkali, a bylo by to. Jenže jsou zde nepsané zákony, které se dědí s pokolení na pokolení, určují vztahy mezi ostřílenými dospělými a dospělými zelenáči, staleté předsudky, a ty se nesmí v žádném případě zneužívat. Jak by to potom vypadalo? Kdo kdy viděl, aby mladý člověk něco zvládl sám bez podpory? Co by tomu řeklo okolí, že mladí nepotřebují rad starších? Doba se mění, jen ne tyhle striktně dodržované nepsané kánony a s nimi i ti, jež se zasazují o to, aby se dodržovaly. Jen doufám, že já takový nikdy nebudu. Ale kdo ví?. Těžko hovořit dnes o něčem, co je zítra ještě v nedohlednu. Svoboda je jen slovo. Jen med kolem huby.
„Svoboda je poznaná nutnost.“
Ale pokud bych směl, rád bych k době svého kouření ještě něco dodal. Není to tak, jak by si někteří z vás mohli myslet, totiž, že bych, po zkušenosti s prvním polibkem od kuřačky, měl být, co by kuřák, tolerantnější k ženám nekuřačkám. V mém případě k Heleně. Však na svou obranu mohu říci, že jsem nikdy nikoho svým dehtovým dechem neotravoval, tedy pokud se jednalo o polibky. (Zbytek jsem přehlížel.)
Mám dosud v živé paměti ten nezapomenutelný první dotek rtů, setkání jazyků a pak tu odpornou, palčivou pachuť tabáku, kouře a dehtu, při níž se zvedá neznalému žaludek. Však, když jsme se s Helenou poznali, nekouřil jsem. A když jsem se pak z vojny vrátil, už coby kuřák, musel jsem s tím přece něco udělat. Je nad slunce jasnější, že nebudu Helenu vystavovat onomu hnusnému pocitu úst, jež zažívá nekuřák v těsném, co v těsném, v nejtěsnějším spojení s kuřákem. Abych se s ní přestal líbávat, to nepřicházelo v úvahu, a na to, abych přestal kouřit, jsem měl příliš slabou vůli. Takže? Když nemůže hora k Mohamedovi, přijde mu hora vstříc.
Naučil jsem Helenu kouřit a myslel si, že je tím všechno vyřešeno. Ovšem jen z hlediska nepříjemných pocitů úst, až potud jsem byl úspěšný, ale ten zbytek …? To mi uniklo. O tom jsem začal uvažovat mnohem, mnohem později. Tedy asi zřejmě v té době, kdy jsem sám kouřit přestal, ale Helena ne. Byl to trest za to, že jsem ji naučil tomuhle špatně odnaučitelnému zlozvyku nebo snad abych pocítil na vlastní kůži pocity těch, jež se museli potýkat s mou přítomností, ještě coby s kuřákem? (Nemuseli, já nikoho nenutil se, se mnou stýkat.) Ať tak či onak, snášel jsem Helenino kouření trpělivě a s vědomím, že to tak musí být, že je to trest. Neboť co jsem si navařil, měl bych si sníst.
Jsou to paradoxy. Byl jsem nezaměstnaný, ale měl jsem auto. Jenže půlroční lhůta se pomalu krátila a najednou byl konec. Dál už mi nikdo peníze za nic dávat nebude. A když už se mi poštěstilo a já o práci zavadil, než mě tam přijali, zjišťovali si u předchozího zaměstnavatele mou pracovní morálku, můj přístup a kdo ví co ještě. Samozřejmě, že mě nevzali. Moje sestra, která mi to místo dohodila, mi za pár dní přišla říci proč. Protože na lesním závodě o mě prohlásili, že jsem alkoholik a neomluvené absence jsou u mě tak samozřejmé, jako že ráno vyjde slunce.