Ztracený ráj - strana 79
Byla šťastná za ně obě, i za to, že je konečně doma. A doma je doma, i když se občas vyskytnou okolnosti, kdy to doma není zrovna jako ze škatulky. Nehnula ani brvou. Po obědě kluci vystřelili, jako kdyby jim hořelo za patami. Nechtěl jsem je déle zdržovat. Viděl jsem na nich, že se u nás už necítí nejlíp. Ne proto, že by zde byli, ale protože zde byli v nevhodnou dobu. Stejně bych je zde déle neudržel. Měl jsem původně v úmyslu, že mi ještě pomůžou umýt nádobí, ale pak jsem od toho upustil. Byli jako na trní, jen a jen vypadnout. Rozloučili se a už pelášili, jako by jim měl ujet poslední vlak. A úplně je chápu. Jeden má občas pocit, jako by někde překážel. Tedy já každou chvíli.
Helena mi nikdy ani slovem nenaznačila, co se v ní tenkrát odehrálo. Možná je splachovací, a nezaobírá se každou maličkostí. Ale jak jsem řekl, nemohu za nikoho mluvit. Však pokud mohu za někoho mluvit, jsem to já. A pokud mohu za sebe mluvit, můžu bez obalu říci, že já splachovací rozhodně nejsem. Jsem pod neustálým tlakem zvenčí a bojím se výbuchu. Protože nevím, kdy přijde. A události života, pro někoho pouhé maličkosti, se ve mě hromadí a hromadí. To je trest za mou otevřenost. Bylo by na čase se uzavřít. Ale uzavřít se mohu jen vůči lidem, ne proti vlivům, které mě ovlivňují, proti okolnostem, které mě obklopují. A tak to nechám hromadit a budu dál očekávat výbuch s nadějí, že to nakonec odnese někdo, kdo si to opravdu zaslouží. I když pochybuji. Opak je vždy pravdou.
Kluci nás ve chvatu opustili a my s Helenou zůstali sami. Vlastně už ne. Pardon. Teď už jsme byli tři. V proutěném koši na kolečkách spokojeně spala naše dcera. To je ten okamžik, který si nikdo z nás, tedy z těch, co si tím prošli, neuvědomuje. Nastane a my se s ním ztotožníme a hotovo. Ale je to ta nejúžasnější chvíle, kdy přestanete existovat jako manželé a stanete se rodinou, jsou z vás rodiče. Jenže v tom okamžiku to nikomu z nás nedojde. Že mezi nás vstoupí někdo, kdo nás rozdělí, kdo nás oloupí o naši vzájemnou lásku. Je to sled událostí, které sice očekáváme, ale když přijdou, zboří naše vzdušné zámky, abychom je mohli začít stavět znovu, od základů jinak, s ohledem na příchozí.
Když se ženě narodí dítě, věnuje mu veškerou svou péči, vše jen pro ně a při tom tak nějak zapomíná na svého muže. Ne, nezapomíná na něj v tom pravém smyslu toho slova, jen rozdělí lásku mezi muže a dítě. Ženy nepochopí, co v takovém okamžiku se odehrává v mužském nitru. Nejsou si vědomy, že by nás nějak zanedbávaly. Myslí si, že je vše v pořádku, ať už je nebo není. Žena muže nikdy nepochopí, a stejně tak ani muž ženu, i když si všichni myslí, že ano.
Stáli jsme na samém začátku, uprostřed zbořeniště, abychom z ruin nechali povstat naši novou budoucnost. Žili jsme, učili se a naslouchali rad starších dospělých. Jak je mladý člověk, na prahu dospělosti, naivní, když si myslí, že si život bude utvářet podle sebe. Však nakonec, aby si nerozhněval radu starších, nechá se vláčet směrem, který se mu ale vůbec nelíbí. S ohledem na okolnosti zavře oči a znechucen jde jak hloupá ovce vpřed. Táhne tu káru kam nechce, ale kam musí. Šlape krok za krokem a v mysli ho hřeje jediná myšlenka, že jednoho dne se zastaví a řekne: „DOST!“ Pak už mu nebude záležet na tom, co si oněm kdo pomyslí. Jedná se přece o jeho život, o jeho budoucnost.
Jenže ten okamžik byl v nedohlednu. Malovali jsme si svůj život, aniž bychom si uvědomovali, že nás ve skutečnosti vede rada starších. Měli jsme starosti sami se sebou, tak nám to ani nepřišlo. Přes den jsme si užívali našeho drobečka, který nás upoutával svým sladkým spánkem, aby se v noci mohl dožadovat naší pozornosti jiným, ne zrovna tichým způsobem. Byl to noční tvor a ne, a ne si to obrátit. A nezajímalo ji, že musím ráno vstávat do práce.
Časem se to trochu zlepšilo. Přes den už tolik nespala, i když v noci také ne. Tudíž si cvičila své hlasivky ve dne v noci. Hlavně, když byla sama. Neměli jsme to srdce ji převychovat, a ne že bychom to nezkoušeli. Prý, že se má nechat tím pláčem vysílit, že prý ji máme nechat vyřvat. Pěkně hloupé rady, nějaké staré frigidní staré panny. Ono se to někomu radí, když se s tím nemusí potýkat. Ale vyzkoušet jsme to museli. Tak jsme ji nechali řvát a řvát, ačkoli nám to rvalo srdce, její křik nám trhal bubínky. Trvalo to dlouho a pořád měla dost sil. Pak už to nešlo dál. Nechte si své rady, mysleli jsme si a vrátili se k naší, od pláče modré, dceři. Jenom tyran by to vydržel. Chudera. Byla celá do fialova, rty modré, sípavý dech naznačoval naprosté vysílení, i když brečela dál. Nakopal bych je někam, radili. Oni ji nemuseli potom celou věčnost uklidňovat. Probrečela půl odpoledne a ještě večer, se chudák malá, celá třásla od vzlyků. Navíc v ní tím zesílil pocit strachu ze samoty. Tím, že jsme ji chtěli převychovat, převychovala si ona nás. Možná jsme tomu měli nechat volný průběh. Kdybychom se řídili citem, srdce a vlastním rozumem, … Možná a kdyby …
„Po bitvě je každý generál.“
„Kdyby byl sněhulák z výkalů, už by to nebyl sněhulák.“
„Gdebe bele v …“
No co. Člověk se pořád učí. No ne? Došlo nám, že máme důvěřovat, ale i prověřovat. Ne vždy každá rada je nad zlato. Je pozdě bycha honit, ale to máme pro podruhé. Člověk si může jak chce dávat pozor, ale vždy přijde nestřežený okamžik a opět naletí. Ještě mnohokrát jsme se spálili, ale bylo toho pořád míň a míň. A dnes? Jedním uchem tam a druhým ven. Jenže dnes je dnes a tenkrát bylo tenkrát. Život s námi ještě mnohokrát nepříjemně smýkl. Někdo se otřepe a jde dál, ale já si ze všeho odnesl nepříjemno v nitru, shromažďoval jsem to v sobě, a očekával výbuch podobný výbuchu atomové elektrárny, která na nás v té době vychrlila nebezpečný mrak, tu tichou, pomalou smrt.
Naše malá rostla, pod tímto neviditelným nebezpečím z východu, rostl i ten strach v ní. Já přešel od motorové pili k přibližování, a nakonec jsem opustil i nenáviděné polesí s maďarským tyranem v čele, který naprosto neuznával takové skutečnosti, jako že Helena občas musela do města k lékaři a že naši malou nemá kdo hlídat. Nebral v potaz něco, jako paragraf na hlídání dítěte. Já vím, vy jste všichni chytří jak rádio, ale mě tenkrát nebylo do smích, když mi všemožně vyhrožoval. Když už jsem toho měl jednu dobu dost, vzbudil jsem naši malou v pět ráno, oblékl ji a dovezl polesnému, aby mi ji pohlídal on, když s ní nemohu zůstat doma já. Ošíval se, co je mu do toho a kdesi cosi, proto jsem odjel, i s malou, do města na lesní závod, co s ní mám dělat, když mi on nechce zaplatit paragraf na hlídání. Tam vůbec nikoho nenapadlo, že by k něčemu takovému mohlo vůbec dojít. Paragraf na hlídání dítěte byl takovou samozřejmostí, o které nikdo ani nepochyboval. A najednou jsem tam přijel já, v náručí s dítětem a ledy se daly do pohybu. Pak najednou šlo všechno. Já v klidu zůstával doma na paragrafu, aniž bych si musel něco po sobotách naddělávat a v polesném vařila zlost tak, že mě nenáviděl ještě víc, než kdy před tím.
Možná, že byl nakonec sám rád, že přecházím na manipulační sklad, kde se zpracovávalo to, co se v lese vytěžilo a nehodilo se na zpracování na pile. Raděj jsem vyměnil dojíždění na vzdálený sklad, za práci, kterou jsem měl prakticky pod nosem, přímo za barákem, jen abych mohl odejít z toho nenáviděného polesí. Jednu dobu jsem uvažoval o tom, co uvažoval, byl jsem rozhodnut se odstěhovat do šumavských lesů, ale sešlo z toho, k nemalé radosti Heleny, kterou děsila myšlenka na to, že by se musela odstěhovat ze svého rodiště, na druhou stranu republiky, tak daleko od svých rodičů.
Jenže v té době došlo k mnoha změnám ve vedení státu, i když ten tyran na postu polesného se nezměnil, a změnit nehodlal ani své vztahy ke mně, a k pracujícím vůbec. Já dal nakonec vale tomuhle zapomenutému kraji. Nechal jsem polesí v moci maďarského teroru, a denně vstával ve čtyři a cestoval za svou novou prací. Ale to nebyl jediný problém, se kterým jsme se museli potýkat.