Ztracený ráj - strana 78
Jak se říká, člověk se pořád učí, i když na druhou stranu je pozdě „bycha“ honit. Co se stalo, nedá se odestát, nedá se vrátit čas ani o vteřinu. A co bych za to dal já, kdyby to šlo? Jenže kdyby chyby. Nechal jsem Helenu o samotě v porodnici, místo, abych tam s ní zůstal. Nevím, čím jsem tenkrát procházel, (nebo čím jsem přemýšlel), dnes bych za žádných okolností neodešel. Zůstal bych tam s ní třeba týden. Co je mi po všedním světě. Ona je pro mě vším. Nemám nikoho kromě ní. Ne, rodičovskou lásku teď do toho nepleťte. Láska k rodičům, je láska k rodičům. Helena je mojí ženou, manželkou, družkou na celý život. Je těžké vám něco vysvětlovat, když se necháváte ovlivňovat babskými povídačkami. Kdo používá jen jednu lásku pro celý svět, je u mě ubožák neschopný milovat, neschopný opravdové lásky. Je to břídil s otevřeným srdcem, zaslepenýma očima, ušima ohluchlýma našeptávači. Hlupák, který pyšně chodí se srdcem na dlani, který není schopen ovládat své city, který se vyžívá v truchlivých vzpomínkách a nechá se snadno vyprovokovat. Jinak řečeno slaboch. Naivka, co miluje podle kalendáře, podle příručky, podle sousedů.
V každém případě jsem byl hlupák, že jsem Helenu nechal tam kde jsem ji nechal a odejel domů. Měl jsem stát po jejím boku, být s ní, když mě nejvíc potřebovala. Není obtížné zplodit dítě, to dokáže kdejaký imbecil, stačí vědět nač ho mám a kam s ním, ale být nápomocen svou přítomností, být oporou tomu, kdo se dítě chystá přivést na svět, to chce pořádný kus odvahy, pořádnou dávku sebejistoty, sebevědomí. Možná by se to mělo uzákonit. Já byl bezradný, nezkušený a proto jsem odjel. Dnes by mě tam odtud nedostali ani náhodou. (Jenže osud to zařídil jinak.)
Když je člověk mladý a může, nemá dostatek zkušeností a dělá hloupost za blbostí. Když zestárne a zmoudří, potom už nemůže a jsou mu zkušenosti na nic. Proto může jen radit. Proto je ve vládě tolik radilů. Vlastně nejen ve vládě. Všude.
Ale je zbytečné se teď po letech obviňovat. Ty roky už nevrátím, ale litovat toho nepřestanu. Helena chodila po chodbě s kapačkou v ruce a já trčel doma. Kdybych se mohl vrátit v čase, tak bych zašel za sebou a nafackoval bych sám sobě. Tak moc mě to mrzí. Dobře mi tak. Měl jsem být s ní. Místo toho jsem se doma mučil, trpěl jsem, v břiše se mi kroutila střeva, dostával jsem křeče. Buď to bylo nervozitou, strachem nebo tím, že Helena zrovna rodila. Tenkrát jsem pochopil, co je to empatie doopravdy. Já vím, že to není možné, že si to jen namlouvám, vsugeruji, ale já vím své. A vy mě můžete to, co já vám nechci.
Usnul jsem a nevěděl, že jsem už dávno otcem. Ach jaká je to výhoda mít mobilní telefon. Já tenkrát neměl žádný a proto jsem spal, zatímco všichni naši příbuzní oslavovali příchod mé dcery. Hodně lidí se tenkrát opilo, nemálo jich bylo do rána vzhůru, jen já spal jak dudek. Aniž bych něco tušil. Jako by na mě ani nezáleželo. Dali mi tím najevo, že jsem jen do počtu. Je důležitější o příchodu mé dcery zpravit celé okolí, než jejího otce. Co je jeden otec proti celému příbuzenstvu a známým. Bylo mi z toho nanic.
Ráno jsem vstával a pořád nic nevěděl. Hodil jsem si pilu na rameno a chystal jsem se jít do práce. Už dávno jsem nesázel stromky. To bylo jen jakési přechodné období, aby si mě vyzkoušeli, aby se přesvědčili, jestli to myslím vážně, nebo co. Později jsem už ani k nám na polesí nemusel jezdit. Tím, že jsme se přestěhovali z města sem do střediskové obce, přestalo být pro mě dojíždění noční i denní můrou, už jsem nedojížděl, a začal dělat v hraničních lesích, mezi naším a místním polesím, kde jsme bydleli, což nebylo daleko od bytovek. Proto jsem chodil pěšky. Bylo směšné, že jsem bydlel naproti místnímu polesí, ale patřil jsem pod jiné, vzdálené pár kilometrů. Ale byl jsem rád, že aspoň nemusím dojíždět a dělám hned za barákem, kam mohu dojít pěšky.
Odcházel jsem z domu a chystal se překročit říčku po lávce, když za mnou volali, ze zdejšího polesí, že mám dceru. Je to smutné dozvědět se tak důležitou věc od cizích lidí z cizího polesí a úplně poslední. Nemůžu mít všechno. Pochopitelně. To je hold můj pokřivený osud, ale dobře mi tak. Však nebýt toho, že moje máma zavolala od ní z práce, sem na polesí, kdo ví, kdy bych se to, až dověděl. Možná, že by byla Helena doma dřív, než by se někdo uráčil si na mě vzpomenout.
Poděkoval jsem a šel dál do práce. Přemýšlel jsem, jestli se mám radovat, že jsem táta, nebo být smutný, že jsem už od večera otcem a dovím se to až ráno. Cloumaly se mnou nepříjemné myšlenky. Radost střídala smutek a vztek s bezmocností. Něco jako dostávat skotské střiky. Vím, co byste rádi k tomu řekli, co se vám honí hlavou, ale jsou to vaše pomýlené předsudky a ty mě nezajímají.
Týden uběhl, aniž by mi ukázali mé dítě. Pobíhal jsem kolem porodnice, pod okny, jako pes bezdomovec očekávající, až mu někdo něco hodí. Nepustili mě za ní, neviděl jsem svou dceru. Tedy jen já. Neměl jsem žádné známé. Někomu projde všechno lehce a mě zůstaly jen oči pro pláč. Nevím, jestli si to dovedete představit. Tu beznaděj. Lepší je o ničem nevědět. O to je bol menší. Já vím, že by mohl někdo říci, no jéje, tak jsem si ji pochovala a ty ne, vždyť ty si ji ještě užiješ. To nemá daleko k tomu, jako by říkali, nemáš nárok, a buď rád, že si je nevezmeme k sobě. Neříkám, že to tak bylo, ale bolavé srdce to může cítit všelijak. Co vy víte? „Kulovy.“
S koncem týdne přijeli i mí kamarádi, abychom zapili mou dceru. Nechápu, proč by se měl někdo zapíjet víc a někdo míň? Dítě jak dítě, ale já byl šťastný, že mám dceru. Při pomyšlení, že bych měl syna a on byl potvora jako já, mi až vstávaly vlasy na hlavě. Dnes jsem ještě šťastnější, hned dvakrát.
Kluci přijeli zrovna v den, kdy k nám konečně zavítala dlouho očekávaná ložnice. Tedy ložnici jsme si objednali. Ale to co jako ložnice přišlo, jako ložnice nevypadalo. Byla to jen velká hromada balíků a krabic, a ložnici jsme si z toho měli složit sami. Stačil jsem dát dohromady jen postele, zbytek byl různě rozmístněn po chodbě, po bytě, všude. Teď, když už jsem měl na čem spát, jsme se mohli pustit do toho zapíjení. Víc se k tomu nemusím jistě vyjadřovat. Nechám to na vás, na vašich představách. Kdo by si to neuměl představit.
Ráno, k polednímu, jsem kluky u nás ještě zdržel na oběd. Přece je nevyhodím bez jídla. Ale všichni museli, bez vyjímky, oškrábat aspoň dva, tři brambory, abychom měli co jíst. Banda kluků poznamenaná večerní pijatikou škrábající brambory, všude se povalující krabice, balíky a nepoužité díly ložnice, takový obrázek se rozvinul před očima Heleny, když před polednem vystoupila ze sanitky a přišla domů s uzlíčkem v náručí. Na její pocity se jí budete muset zeptat. Nemohu za nikoho mluvit, ale jistě nebyla radostí bez sebe. Vyčerpaná po tom všem a po týdnu v porodnici se vrátí domů a zde taková spoušť. Ale za to mohla ta rozložená ložnice. Jinak po naší pijatice nebyla nikde ani sebemenší poskvrnka.
Kluci se také necítili zrovna dobře. Uvědomovali si, že by tady zřejmě neměli co pohledávat, měli pocit, jako by zde nebyli vítáni. Jenže to bylo jen jejich zdání. Nikdo je nevyhazoval, nikdo jim ani okem nenaznačil, že by měli vypadnout. Naopak. Nepustili jsme je domů dřív, než po obědě. Helena nebyla žádná semetrika, aby vyhazovala moje kamaráda, ostatně, když si mě vzala, stali se i oni jejími kamarády. Proto nevyváděla, jako když staré panně stoupnete na kuří oko. Jestli měla k tomu nějaké výhrady, nechala si to pro sebe.