Ztracený ráj - strana 77
Poznal jsem i zklamání. To, nač jsem se těšil, až se vrátím, po čem se mi stýskalo, nebylo takové, jako v mých představách. Ani muzika, ani práce. Samozřejmě, tak je to vždy. Musel jsem v tom, co se mi nabízelo, hledat onu krásu. Nastoupil jsem do lesa, ale nedostal jsem se tam, odkud jsem před vojnou odešel. Strčili mě na to nejzašší, nejzapomenutější polesí. Jako by se mi chtěli pomstít za to, že jsem tenkrát odešel k tomu stavebnímu závodu, za to, že Základna rozvoje uranového průmyslu za mě zaplatila všechny výdaje spojené s mým vyučením, a oni mě teď nemají čím strašit, čím vydírat, nemají co by mi předhazovali, aby mě donutili tančit podle jejich píšťalky. A nejenže jsem se ocitl ve vyhnálově a v područí maďarského tyrana bez srdce a úcty k lidem, maďarského Stalina na postu fořta, který by z vlastní ženy sedřel kůži, kdyby nebyla stejný rapl jako on, ještě jsem se stal obětí své vlastní naivní vidiny. Podlehl jsem bláhovému dojmu, že nám dají byt ve městě. Ale s tímhle omylem, (či možná podvodem), jsem se postupně vyrovnal, ale ne s tím, že mě odsoudili, za ten byt, na deset let do rukou toho paprikového barbara.
To byl sestava. On byl Maďar a ona Bulharka. Připadal jsem si jako v rekonvalescentním táboře pro nenapravitelné recidivisty. On měl pod sebou mužskou část polesí, ona vládla železnou rukou ženám, zaměstnaným v tomto kraji, kde nejsou ani lišky, natož, aby dávaly dobrou noc. On vládl od stolu, ona dřela jako příslovečný příslušník jejího národa. Ona byla měřítkem všem. Ona stanovoval všechny normy ohledně pěstební péče. Vše se řídilo podle ní. On nepočítal tak jako normální člověk. Ho nezajímalo za jak dlouho, ale kolik. A je náš prý problém, že nejsme už za šera v lese a že nechodíme domů za tmy.
„Když to zvládne moje žena, proč byste to nezvládly i vy ostatní.“ odpovídal na udivené dotazy těch, kteří nestíhali splnit stanovenou normu. A nezajímalo ho, že rekordní normy, stanovené dle výkonu jeho ženy jsou podmíněny prací od nejranějšího rána až do nejpozdějšího odpoledne, tedy až do večera. Ani jsem se tomu nedivil, kdo by s takovým „malamutem“ byl pod jednou střechou celé odpoledne, večer a pak ještě i celou noc. Ale to nebyl její případ. Dokonale se doplňovali. Ona řvala na něho, on na nás.
Setkal jsem se s tím osobně, protože jsem první měsíc po příchodu tam, na konec světa, sázel stromky a nechápal, kdo mohl vymyslet takovou přehnanou normu. Ozval jsem se, neboť peníze jsem dostával za svůj výkon. Co mi bylo odpovězeno už víte. Ve srovnání s výkonem toho „bulharského stroje“ bez mozku, jsem se sotva dostal přes padesátiprocentní hranici, takže jsem šel domů s almužnou. Na první výplatu nezapomenu. Měl jsem ne sto, ale tisíc chutí se vším praštit a vrátit se na uran. Zlatá stavba. Tam jsem si žil přímo královsky a to jsem živil jen sebe. Teď jsem se stal jedním z mnoha živitelů a donesl jsem domů polovinu toho na co jsem byl zvyklý. Bil jsem se do hlavy, jak jsem to mohl dopustit. Mlátil bych vzteky hlavou o zeď. Takovou almužnu. Styděl jsem se sám za sebe. Jak jsem to jen mohl dopustit. Musel jsem se moc držet, abych neutekl zpátky. Musel jsem pořád myslet na Helenu a uklidňovat se, že tohle je jen začátek. Ach jak jsem byl naivní. Blbec.
A měl jsem se vůbec kam vrátit? Mé předchozí místo už bylo jistě obsazeno, i když nevěřím, že kdybych se chtěl vrátit a požádat o své místa, že by mi nebylo vyhověno. Ale v tom to nebylo. To prostředí nebylo pro mou rodinu. Bylo naprosto nevyhovující. Věděl jsem své. Takže zatnou zuby a čekat, až se to zlepší. Byl jsem znechucen sám sebou. Nenáviděl jsem se, bylo mi z toho zle a ještě ke všemu ta cesta.
Jízda na mé nové pracoviště tam i zpět byla pro mě utrpením. Nesnášel jsem moc dobře jízdu v autě, a teď jsem musel seděl vzadu v gázu a absolvovat jízdu nekonečnými serpentinami vzhůru do kopců. Nemělo to daleko k jízdě v transportéru, ve kterém jsem byl, ještě před pár lety, uvězněn se svým kulometem, spolu s ostatními střelci. Seděli jsme jeden vedle druhého, bok po boku v polotmě a nevěděli, co se kolem děje, kam jedeme, kdy přijde výmol, kdy pahorek. Bylo to jako v ponorce, bez oken, ale mnohem, mnohem horší. Snad jedině, že by se ta ponorka vznášela na nejrozbouřenějším moři v oblasti týrané častými zemětřeseními. Stoupali jsme tak nenadále, že se naše žaludky propadaly až někam mezi kolena a pokud přišlo klesání, cpali se naše žaludky ústy ven. Někdy doslova. A ty nerovnosti nebyly žádné krtince, ale nenormální dvoumetrové výmoly. Vozidlo padalo přes jejich okraje jako do propasti. Tam jsem si pravděpodobně vypěstoval svou nevolnost. Vzpomněl jsem si na ty, kterým bývalo tak špatně, že zvraceli do svých přileb, aby nepotřísnili okolí. Mě to tenkrát moc nevadilo. A špatně mi bylo až pak, až když jsem si na to, při jízdě na své nové pracoviště, vzpomněl. Jako by si to můj žaludek chtěl vybrat zpětně, po čase, až se to bude nejméně hodit.
Neměl jsem pražádnou motivaci pro život. Práce nedosáhla ani půl promile mého očekávání, tak jak jsem o tom v kabině traktoru snil, jízda byla víc, než utrpením a „domů“, který nebyl mým domovem, jako by mě nic netáhlo. Ale to mám za to, že jsem nezůstal tam, kde jsem byl. Ať už jsem pro to měl své důvody či to bylo z jiného rozmaru. Mým jediným štěstím byla Helena, ale to prostředí to kazilo. Spěchali jsme se stěhováním, jak jen to šlo, popoháněli dny, aby už. Ještě uklidit po malování a mohli jsme jít na své. I když jsem si dovedl dost dobře představit jak máma přemlouvá svou dceru, aby s tím tolik nespěchala, aby ještě zůstala doma, že stejně nic nemáme, a tak dál. Kdo se kdy setkal s něčím podobným, ví, o čem mluvím.
Ani mě, ani Helenu nezviklalo nic. Nic se nám už nemohlo postavit do cesty. Vidina vlastního domova, i když prázdného, byla zcela zřejmá, neutuchající, tak elektrizující, že od ní prostě nešlo upustit. Byla jako neposlušné dítko, usilující neustále o svoji pozornost. A teď se naše vidina splnila, uskutečnila se a my se stěhovali do svého. Moc jsme toho pravda neměli. Ledničku, peřiny, pár osobních věcí, půjčenou starou televizi a matrace na spaní. Co víc mladý člověk potřebuje? Hlavně, když má svůj domov. Zbytek přijde postupně. A přišel. Koberce, nábytek, sedačka, pračka i stůl do kuchyně. Jen ložnici se k nám jaksi nechtělo.
Naše první vánoce v novém bytě nebyly až tak kouzelné, jako když je rozzáří radost v dětských očích, ale i tak byly nezapomenutelný a krásné, protože byly naše první společné. Naše dítě, které by naše svátky jaksepatří rozzářilo, mělo před sebou ještě měsíc, a Helena měla před sebou ten nejkrušnější závěr, kdy toho ženy mívají dost. Mají své vrtochy, narušené tělesné pochody, oteklé nohy, páteř v jednom ohni a před sebou pořád ten náklad.
Ne, víc se k tomu vyjadřovat nebudu. Nechci, aby si o mě zase někdo otíral pusu, abych si to zkusil a pak mluvil. Vím své. Jsem empatický, to jest, mám tendenci vciťovat se do pocitů jiných. A pokud se jednalo o pocity Heleny, byl jsem dvakrát tak citlivější. Ale co bych komu vykládal. Copak by to z vás někdo pochopil? Každý z vás si myslí, že jen vy to máte na světě nejhorší, že není nikdo, že nemůže být nikdo, kdo by mohl cítit, co vy, kdo by si uvědomoval vaši nesnadnou situaci. Ano, i já jsem možná takový, jenže s tím rozdílem, že nejenže mě nikdo nemůže pochopit, ale ani nechce, a na druhou stranu, já s člověkem, který je mi blízký, dokáži sdílet většinu pocitů, tělesných pochodů, i emocí. Čím bližší člověk, tím je má empatie výraznější, intenzivnější. Ale už dost o tom. Stejně si většina myslíte, že jsem blázen. Tak jsem. No a? Lepší být bláznem a vědět to, než marně předstírat inteligenci.
„Nechcete-li být považováni za blbce, dávejte svoji inteligenci najevo inteligentně.“
Oslavili jsme naše první společné vánoce i příchod Nového roku. Jen ve dvou, s nadějí uvnitř Helenina těla. A po čtrnácti dnech nás stejné okolnosti, jež plnily nadějí Helenino tělo, oddělily. Helena zůstala v porodnici a já odjel domů. Musel jsem ráno do práce a navíc, nevěděl jsem, co vím teď. Člověk by neměl stárnout, ale mládnout. Kdyby byl spěl od stáří k mládí, (a ne naopak), potom by nadělal méně blbostí. Ale pokud by spěl od stáří k mládí, měl by pak ty zkušenosti mládím nabité? Jedině, že by se už moudrým narodil. A to je blbost. Protože své zkušenosti může získat jen školou, jen vlivem mládí.