Ztracený ráj - strana 76
Ale ne, tak drastické to nebylo. To jsem trochu nadsadil. Takové se mi to zdá až teď, až dnes, po letech. Tenkrát jsem s nimi jedl, pil i tančil, a bavil se ve své mladistvé naivnosti. Dnes se dívám na svět sice stejnýma očima, ale jiným pohledem. Neviděl jsem svoji budoucnost, a tak jsem slavil a hodoval, až do tří hodin do rána, kdy jsme s Helenou, jako poslední odjížděli na Motel do „útulného“ pokojíku. Nám to vyhovovalo. Nešlo nám o to kde, ale že.
Před několika lety, zde pro mě, coby malého človíčka, jímž jsem tenkrát ještě byl, končil svět. A než pak na planině vyrostl tenhle Motel, bylo zde nějakou dobu i skladiště uhlí. A teď, kde dříve končila ulice a s ní i můj svět, stojí tohle zařízení, v jehož „náručí“ jsem zakoušel své první krůčky ve světě alkoholu. Marně. Nezviklalo mě to. Když jsem tam mermomocí chtěl jít na pivo, nesměl jsem, neměl jsem na to věk. Teď, když mi to už můj věk dovoluje, kdy bych tam už mohl, mě to může být ukradené. Ale aspoň k něčemu mi, tedy nám, Motel posloužil.
Ráno žádné dlouhé vychrápávání. Ještě ve svatebním jsme šli oba k našim se převléknout. Nebylo to k našim tak daleko, nějakých sto metrů. Svlékli jsme si svatební šaty a bylo po svatbě. Teď jsme patřili jeden druhému úředně, měli jsme na to glejch. Myslel jsem si, že tím nám začíná nový život. Ale mýlil jsem se. Nový život začal, ale ve starých kolejích. Život podle scénáře připraveného radou starších. Byl jsem ženat, ale tím má povinnost poslouchat neskončila. To bylo probuzení. Nejenže jsem měl na rukou manželské okovy, ale s nimi jsem vyfasoval i obojek na krk. A drž, mlč a poslouchej, nebo uvidíš.
Jako novoženich jsem ještě třikrát odjel a třikrát se vrátil. Po třetí už byl můj návrat definitivní. Vrátil jsem se navždy. Teď mi nastanou krušné časy. Pokud jsem byl na ubytovně, přestože ženatý, žil jsem si pořád sám pro sebe. Každý den od kuropění po západ slunce, ve dne v noci, jsem patřil jen sobě. Hodinu po hodině jsem si užíval poslední dny, protože byly opravdu poslední. Nejen zde, ale i pro mě. Vrátil jsem se a patřil už jen Heleně (a její rodině). Vrátil se zpět a znovu nastoupil k lesnímu závodu. Přijali mě, okamžitě mě dali práci, ale z bytem nespěchali. Samé výmluvy. Nakonec to trvalo bez mála půl roku. Půl roku, kdy jsme jeden druhému a všichni dohromady lezli všem na nervy. Jak by ne. Byly jsme prakticky dvě rodiny v dvoupokojovém bytě. Nepředstavitelné, leč proveditelné, na vlastní kůži oprubované. Byl to krušný půlrok. A dodnes nepochopím, jak můžou mladé rodiny bydlet s rodiči. Jak říkám, vyzkoušel jsem si to a nikdy víc.
Bla, bla, bla. Co se mi to snažíte zase namluvit? Že bych si bez pomoci rodičů ani neprd? Ale vždyť to já vím, ale co nechápu, jak se pořád může někdo vrtat v cizím svědomí a chytat někoho za slovo? Copak nemáte svých starostí dost? Asi ne. Nemá cenu k tomu cokoli dodávat, i když jsem chtěl jen říci, že je lepší vrabec na střeše, než holub v hrsti. Ne, nic jsem nepopletl. Myslel jsem to tak, jak jsem to napsal. Čím dále jsme od rodičů, tím jsme si pak vzácnější. Ale dcery se svými matkami mají mezi sebou takové podivné pouto, že když se dva dny spolu nevidí, jsou absolutně vyřízené. Okamžitě potom balí své věci a tráví spolu aspoň týden, aby napravily tu dvou denní ztrátu, aby se zregenerovaly po odtržení. Já se z našima nevidím kolikrát půl roku a když se setkáme, nestavíme slavobrány, nevyvěšujeme fangle, neoslavujeme dnem i nocí celý měsíc.
Aha. Já zapomněl, že je to jen můj pohled, jen pohled paranoidního samotáře, burana, se sobeckým sklonem k nesmyslnu bytí ve společnosti. Zkrátka, někdo si bez rodičů neutře ani zadek, tedy ne bez nich, ale bez jejich dovolení, a jen já, tím, že se nesetkávám s rodiči je zanedbávám, šidím je o jejich syna, nevzdávám jim svou přítomností hold za to, že jsem, neplazím se k nim po kolenou, neprosím za odpuštění.
Ale teď kdo z nás je hroší? Já, který by za své rodiče dýchal, bylo-li by potřeba, udělal bych pro ně, co by bylo v mých silách, možná i nemožné, ale neobtěžuji je zbytečně svou přítomností, zbytečně je nezatěžuji, nepřidělávám práci ni starosti svými častými návštěvami, aby jim klidné stáří bylo odměnou za mé rozpustilé mládí, nebo vy, co rozdmýcháváte zbytečné sváry na každém kroku a přitom vůbec nevíte, o čem mluvíte, neznáte poměry, ale někde jste četli, nebo slyšeli, co je správné, naučili jste se to nazpaměť a teď s tím opruzujete. Víte co? Nic!
Ale abych se vrátil ke svému životu, k práci a k muzice, jež ho poznamenali. Kvalt přestal existovat, já se oženil, přestěhoval na bytovku do sousední obce, ale hraní jsem na hřebík nepověsil. Zkoušel jsem hrávat ze sousedem, jež hrával na harmoniku. Nejprve u něho v garáži a posléze i na několika akcích, v rámci lesního závodu. Tedy na schůzích, tedy po, až se rozjela pijatyka nejhoršího kalibru. Pak jsem na bubnování neměl podmínky. On je to trochu hlučnější koníček. Když jsem bubnovával u našich, na baráku, dělal jsem sice rámus po celé ulici, ale v bytovce jsem měl kolem sebe sousedy, kteří mé hraní netolerovali. Vzpomněl jsem si na své začátky, na své prvohraní na klavír, na učňáku, a pomalu se přeorientovával z bubnů na černobílé klávesy varhan. Těch, které jsem původně koupil Heleně. Nenechal jsem, je zahálet a hrál jsem si jen sám pro sebe, ale ne dlouho.
Ve městě, ze kterého jsme se museli odstěhovat sem, na vesnici, abychom se naučili bydlet, už pár let existoval kapela, která už měla po okolí své jméno a hlavně výhodu v tom, že jeden jejich hráč měl tátu školníka na škole. A to byla veliká přednost. Protože prostory ke hraní, je problém jeden z největších. A když škola trochu pomohla a možná, že i nějakou tu kačku věnovala, měla taková skupina, pod její patronací, vyhráno. Však po jejich návratu z vojny, právě tento důležitý prvek kapelu opustil a oni přišli o zkušebnu, sponzora i o klávesáka. Už však měli svoje jméno i vybavení, zkušebnu si sehnali, ale chyběl jim hráč na klávesy. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Tak jsem se řízením osudu dostal k Iris. Neměl jsem v tomhle směru mnoho zkušeností. Vždyť ještě před pár lety jsem bušil do bubnů, a když jsem se, z humanitních důvodů, začal posléze věnovat hře na varhany, hrával jsem si jen pro sebe, jen tak pro zábavu. Nepočítal jsem z žádnou budoucností. A teď tohle.
Nějaký čas jsem s nimi hrál, i vystoupení jsem se dočkal, což pro mě bylo mé první opravdové. Ale hudební směr, ve kterém hodlal Iris pokračovat, jak se ukázalo, neměl pro klávesové hráče místo. Opustil jsem je. Rozešli jsme se v dobrém, podotýkám, aby si někdo nemyslel, že jsem na ně zanevřel. Hodně jsem se za působení u Iris naučil, hodně jsem získal pro budoucnost. A navíc, jsem získal i pár nových kamarádů. Poznal slávu i pád. Poznal jsem ten tajuplně rozechvělý pocit hrát pro lidi. Hrát a dívat se na davy pod sebou, které sice neskandují a neroní slzy, či si netrhají oděv (nebo i něco jiného), ale i tak to byl nezapomenutelný pocit.