Ztracený ráj - strana 75
My s Helenou jsme se chtěli vzít a ne celonárodně oslavovat. Nám šlo o svatbu a ne o hostinu pro půl republiky. Tak jaképak sáhodlouhé přípravy. Lituji, že jsme to nemohli udělat jako můj brácha. Ten oznámil našim, že se oženil, pozval je v neděli na oběd a bylo po svatbě. Proč si s tím dělat takové starosti a pak všude vykládat, jaké to bylo vydání, kolik to všechno stálo. Šlo zde o naši svatbu nebo o prestiž, o jméno, a o to, co by tomu řekli lidé? Nejsem celebrita, abych na sebe musel neustále ukazovat, neustále strhávat na sebe pozornost, když se zájem vytrácí. Jenže, coby mladí a hloupí, nemáme dostatek zkušeností, abychom mohli něco posuzovat, tudíž nemáme právo rozhodovat o věcech takové důležitosti jako je naše svatba a náš život. Nemáme vlastně žádné zkušenosti. A jelikož jsme se tomu nepostavili hned na začátku, budeme tím trpět celý život. V takových případech by měly jít ohledy a úcta stranou. Jenže ti, jež chtějí, (nebo musí?), držet naše opratě, to nikdy nepochopí. A nebo pochopí, ale pozdě.
Zatímco ostatním, čas běžel v horečnatých přípravách, mé dny byly nekonečné. Když se jeden na něco těší, čas, jako by se zastavil. A přede mnou byly dvě události, na které jsem se těšil. Svatba a ukončení náboru. Nevím, nač jsem se těšil víc, obojí mělo svoji váhu, ale svatba byl krok do života a konec náboru zase znamenal absolutní návrat domů. I když svatba byla lákavější. Nejenže přestaneme existovat jako jednotlivci, už nebudeme jen „ty a já“, ale spojíme se v nerozpojitelné my. (Tedy nerozpojitelné, v rámci možností. Jsou situace kdy …)
Uveřejníme náš vztah a už se mi otec nebude smát a říkat mi, jestli ta dívka byla slepá, když jsem ji vedl za ruku. Už nebude muset být Helena do osmi doma, už mi nebude drásat nervy okamžik, kdy se vymaní z mé náruče, kdy mi před domem vtiskne poslední dlouhý polibek na dobrou noc. Už nebude moje náruč prázdná, už nebudu usínat sám a sám se probouzet.
I když musím na druhou stranu říci, že poslední dobu, tedy po zveřejnění našeho úmyslu se vzít, se Heleniny návštěvy u mě prodlužovaly. Až jednoho dne u mě zůstala do rána. Mí rodiče nebyli tak starosvatí, aby jim nebylo jasné, že ty dny, co jsme s Helenou spolu, celé odpoledne až do večera u mě, že tam nehrajeme karty, neprohlížíme si známky, nebo že nerecitujeme básničky. Nebyli stiženi generačním stihomamem. Uměli jít s dobou, tedy pokud to šlo. Kdyby nebyli takový, kdyby se chovali vůči nám předpojatě, neměli bychom kde prožívat ty nejkrásnější chvíle lásky. Měli pochopení pro mladé lidí, věděli, že je těžké se toulat po okolí a hledat tichý kout, liduprosté místo, riskovat nachlazení na stráních a vystavovat se tolik pronásledovanému veřejnému pohoršování. Takhle nás měli pod střechou a jako pod dohledem. A pokud něco zpytlíkujeme, bude to beze svědků a budeme si za to moci jen sami, nebudeme se moci vymlouvat na vlivy okolí.
I ten nejzarytější optimista se jednou dočká. Prožil jsem strašlivou zimu, kdy teplota klesala ke třiceti stupňům pod nulou. Kolejnice praskaly a práce na stavbě se na čas zastavila. V tu dobu se cestovalo nelehce. Vlaky nabíraly obrovská zpoždění. Mnoho jich bylo zrušeno. Zpoždění naskakovala po hodinách. Šedesát, sto dvacet, sto osmdesát, dvě stě čtyřicet a pak už jen nápis hlásal, „Vlak nejede“. Ale všechny zrušit nešlo, tudíž ty, které nakonec jely, měly osm, deset i dvanáct hodin zpoždění. Já jel ve dvě hodiny odpoledne vlakem, který měl jet už pět minut po půlnoci. A pokud se někdo dočkal svého či jiného vlaku, jízda v něm, byla jízda bílou tmou. Přes zamrzlá okna se jen těžko dalo sledovat okolí trati. Mléčná slepota a chlad. I za normálních zimních podmínek to ve vlacích všude táhlo jako na „Vidrholci“, neřku-li, když je venku třicet pod nulou. Zima se dostávala všude, do vagónů, do lidí.
Kdyby v tu dobu byla Helena u mě do rána, jistě by omrzla. Po první noci u mě, zažila krušné ráno. Asi nejkrušnější ve svém životě. Byla zvyklá na panelákovou stálou teplotu, tedy žádné velké teplotní výkyvy. Já měl rád chlad a proto se u mě v pokoji netopilo. Byl jsem zvyklý na zimu. Lidově se tomu říkalo „Studený odchov“. (Zabrzděte!!! Žádné lynčování!!!)
Topilo se jen vedle u našich, a u mě se vzduch ohříval jen jako, náhodou. V každém případě byla rána, pro mě normálně, (pro někoho abnormálně), chladná. Na to své první ráno u mě, zřejmě Helena nikdy nezapomene. Na ráno, kdy nabývala dojmu, že je venku. Otevřela oči a nejraděj by je hned zavřela. Byla ji taková zima, že ji i oční rohovka studila. Pára jí šla od úst a vyděšeně na mě hleděly její oči. Kdo ví, co se jí honilo tou dobou v hlavě. Mě na tom nepřipadalo nic nenormálního. Zvyk je zvyk. Na spaní jsem nepoužíval žádné pyžamo, proto jen tak, jak jsem byl, jsem vstal z vyhřátého lůžka, kde i pod peřinou Helena jektala zuby a oblékl se. Helena nevěřila vlastní smyslům. Vylézt z tepla do takové zimy, jí připadalo nenormální, šílené, jako špatný vtip. Ona, která i v paneláku spí v teplých ponožkách a bavlněném pyžamu, zabublaná až po nos v peřinách, by měla vstát do takové nelidské zimy a ještě ke všemu si na sebe obléci to prochladlé, pro ni promrzlé, oblečení?
Pro mě, za mě, klidně bych jí tu snídani přinesl až do postele, vím, že to je sen každé ženy, ale jak bude jíst, když ani ruce nevytáhne, aby neutrpěla omrzliny. Ale dobře, i nakrmit bych ji svedl, ale přece nemůže zůstat navěky v posteli, i když je v tom cosi opojného. Jednou musí vylézt a čím víc to bude prodlužovat, tím víc se jí to bude zdát nemožnější. A vytopit můj pokoj, to nebylo jen tak. Kamna byly jen u našich a než bych u mě zvedl teplotu na přijatelnou hranici, spálil bych hektar dřeva a vlak uhlí, a kdo ví, zda by to stačilo.
Lákal jsem ji tedy dolů do kuchyně, kde se jistě už topilo, že se tam ohřeje u kamen. Marně. Šokovalo ji už jen pomyšlení na to, že by jen vystrčila z pod peřiny nohu. Však ještě jedno řešení se nabízelo. Svlékl jsem se a oblékl si její oblečení, aby se na mém těle do jisté míry ohřálo. Nebylo to nic moc, ale lepší už to být nemohlo. Mnou zahřáté oblečení, na sebe pak v posteli navlékla, jak nejrychleji to šlo, pod ochranou teplé peřiny. Když už byla oblečená, už se tolik nechvěla a chvátala po schodech z mé lednice do vytopené kuchyně. Měl jsem co dělat, abych jí zabránil si sednout na kamna. Taková jí byla zima. Teplo a snídaně jí trochu rozproudily krev v těle, ale věřím, že nerozmrzla dodnes.
Těsně před naší svatbou, jsem ji po svém návratu domů z ubytovny, našel v pěkně podroušeném stavu. Nejprve jsem myslel, že se chtěla vnitřně vytopit, aby do rána vydržela a zase neomrzla, ale vždyť už nebyla zima. Jaro bylo v plné parádě, a přitom Helena byla pěkně vzatá. Ne, na sr, na mol nebyla, ani sebou nemlátila o zem, ale měla špičku. Totiž s mojí, a s její budoucí švagrovou zapíjela svobodu. Seděly celý večer v prádelce u kotle a vyžahly půlčika meruňkovice. Těšil jsem se na ni, ale s tímhle jsem nepočítal. Moc času jsme na sebe neměli. Vracíval jsem se v pátek po půlnoci, tedy vlastně až v sobotu, a ta utekla jako by nic a v neděli odpoledne jsem už zase odjížděl zpět.
Poslední noc coby svobodný, jsem doma nespal. Nebylo totiž kde. Jak jsem řekl, svatbu mi to pramálo připomínalo, spíš celorepublikové setkání rodin a jiných příbuzných. Tak jsem spal u svědka. No vlastně ho znáte, tedy u Plančeta. Ráno jsem pak přiletěl domů, oblékl se, a fofrem k Heleně na svatební snídani. Chvíli to trvalo, než se nějakých padesát, šedesát hostí nasnídalo v malém dvoupokojovém bytě. Hodně mi to připomínalo snídani, jež jsem zažil na vojně, ve výcvikovém středisku, jenže zde nikdo na nikdo neřval: „Dojídat! Vztyk! Odchod!“ Tedy nikdo si to nedovolil.
Po snídani jsme oba poděkovali rodičům za vychování (a zřejmě i za to, že nám dovolili se vzít), a pak podle seznamu odjížděli na obřad, bal, bla, bla, potom k foťákovi a nakonec do areálu nejlepších karnevalů v okolí, v režii hasičů, do nedalekého lesního zátiší „K Antoníčkovi.“ Tam to teprve vypuklo. Rozbujelo se nevázané veselí. Dostavilo se ještě pár lidí, takže ve finále nás bylo přes sedmdesát. No co vám mám povídat. Svatba jako řemen. Povedla se jim. My s Helenou, jsme tam byli jen jako záminka, aby se ostatní mohli bavit, jíst a pít.