Ztracený ráj - strana 74
Překvapili mě. Nejenže byli ochotni mě vzít zpět, ale dokonce mi přislíbili i byt, tedy pokud budu ženatý v době svého jarního nástupu. Nebyla to podmínka pro můj nástup, jen by to ulehčilo a uspíšilo získání dekretu. S Helenou jsme si sice slíbili, že datum našeho seznámení bude i datumem naší svatby, tedy, že se vezmeme na podzim, půl roku po skončení mého, (dejme tomu), rok a půl trvajícího „zakopnutí“, ale okolnosti tomu chtěly, že jsme se nakonec rozhodli, že se vezmeme už na jaře. Takže jsme se vlastně museli brát, museli, ale kvůli bytu. Já nevím, na co furt myslíte!? Nevím, kolikrát budu ještě připomínat, že jsem byl sice potvora, ale měl jsem vychování. Nikdy bych nepřivedl Helenu do maléru, nejen kvůli jejímu otci, který by mě jistojistě zabil, tak hlavně z principu svého slušného vychování. Byl jsem slušně vychovaný darebák. Už kvůli ješitnosti bych se tomu neopovážil. Život mě vychoval, abych byl opatrný a dal si pozor. A já na to nikdy nepřestal myslet, i když mě nejednou napadla rebelantská myšlenka, co by, kdyby?, jenže mé dobré já tomu vždy udělalo přítrž a v posledním okamžiku mě zachránilo. Ne jednou.
Bylo rozhodnuto. Svatba bude na jaře. Takže jsme všechny postavili před hotovou věc. Na jaře se vezmeme. Tečka. Samozřejmě, že jsem šel napřed slušně požádat o Heleninu ruku. Vím, co se sluší a patří. Už kvůli Heleně, (tedy hlavně kvůli jejím rodičům), jsem nechtěl dělat problémy.
Pro nikoho z našich rodičů to nebylo tajemstvím, že jsme spolu s Helenou už tak daleko, že jsme uvažovali o svatbě, jen to přišlo trochu dřív, i když úplně taková katastrofa to zase nebyla, jak to obyčejně bývá u rychlých, neočekávaných, neodkladných, náhlých svateb, kdy se děti rodí dva, tři, čtyři i měsíc po svatbě. Jsem co jsem, ale odtud potud.
Přípravy na svatbu se rozjely okamžitě po našem oznámení. Prý není moc času. Pche. Vždyť to bude až za půl roku. Ach ti dospělí. Proč se vším dělají takové cavyky? Vždyť půl roku, to jest šest měsíců, což znamená dvacet šest a půl týdne, tedy sto osmdesát dva a půl dne, …, tak já nevím, já nevím. Mají tendenci všechno dělat okamžitě a pokud možno v rekordním čase, aby potom mohli sedět, funět, odpočívat a filozofovat nad tím, kolik jim ještě zbývá času. Ano, samozřejmě my mladí lidé jsme hloupí, nerozvážní blbci, co dělají všechno na poslední chvíli a ještě halabala. Pochopitelně.
Dospělí za to vlastně nemohou, je to mindrák stáří, kdy nabývají pocitu, že se jim nedostává času. A čím víc spěchají, tím méně času mají. Však nedostatek času není jediným pocitem, jež je sužuje. K tomu všemu mají ještě pocit, že díky prožitým rokům, umí všechno nejlíp. Nám se zřejmě nedá vůbec důvěřovat, proto nás nenechají udělat nic podle svého, tedy podle našeho mínění, přesvědčení, naším rozumem.
„Ve dvaceti je snadné být smutný.“
Mladý člověk, když překročí osudný práh dospělosti, udělá onen ošemetný krok a nikdy vlastně neví, kdy už je dospělý. (Zřejmě nikdy.) Už není malým dítětem, ale ani dospělým. Pořád mu někdo stojí za zády a říká, co má dělat, bere mu jakékoli svobodné rozhodování a dívá se skrz prsty, když neposlechne.
„Pokud máme rodiče, nikdy nebudeme dospělými.“
A aby si to nějaký rejpal zase nevykládal po svém, aby nečetl mezi řádky ty své vymyšlenosti, jako že chci rodiče pohřbít za živa, že si jich nevážím a podobně, vězte, že …
Ale co je mi po tom. Jestli si nějaký rejpal bude chtít rejpnout, udělá to, i kdybych napsal stostránkové pojednání o tom, že to tak není, že jsem to myslel jinak, že to není pravda.
„Kdo chce psa bít, hůl si najde.“
Nikdy jsem se ani jediným slovem nedotkl památky rodičů, nikdy jsem nekálel na jejich starostlivost, neplýtval jejich, mnohdy draze nabytými zkušenostmi. To bych si nikdy nedovolil, ani jen pomyslet. Ale občas se vyskytnou, nastávají určité stavy, situace, kdy to hraničí s tím, abych to udělal. A jsem rád, že k tomu dosud nedošlo.
Pokud mladý člověk dospívá pod ochrannými křídly své rodiny, jsou jeho rozlety řízeny starostlivostí a strachem, musí se ve všem podřizovat rodině. Rodina mu dala život, vychovala ho. On je povinován dodržovat jistá pravidla. A tak se i děje, i když to nejednou zaskřípe, i když to pro dorůstajícího člověka není jednoduché a mnohdy to hraničí s nevděčností. Dostává se častokrát na tenký led, trápí se všemožnými výčitkami, bojuje se svým já, o udržení jakéhosi nepsaného morálního kodexu rodiny.
Jenže, když pak vyletí z hnízda, založí si vlastní, dá vzniknout rodině, je to jen jeho hnízdo, jeho rodina. Teď je to on, kdo bude rozprostírat svá ochranná křídla. A kdyby si na zeď pověsil třeba vycpanou lokomotivu, může to být každému jedno. Proč by si nemohl vybudovat hnízdo dle svých představ? Proč by si nemohl koupit, co se mu líbí, pokud na to má a nemusí si na to vypůjčit, jen proto, aby se ukázal? Proč se pořád podřizovat, malovat život mdlými odstíny, když se mi líbí pestrý svět barev? Proč spát ve staropanensky květovaném povlečení, když se nám líbí černé? Copak jsme jen pingpongové míčky zmítající se v příboji, jen kusy dřeva pod splavem? Tohle je náš život, a i my bychom rádi žili a všem ukázali, že žít umíme. Proč si myslíte, že jsme nevděční za pomoc? Máte v tom trochu zmatek. Dokážeme ji náležitě ocenit, ale proč si nechat uspořádat život podle cizího scénáře, podle vzoru děděného z pokolení na pokolení? Říká se, když jsi hloupý, tak se zeptej. Na tom nevidím nic špatného, ale nechat se pořád vodit za ručičku, skákat podle diktátorské píšťalky, to už nemá s pomocí nic společného. To si koleduje o malér.
Generační problémy!
Jestliže se já dostanu do role diktátora, tak ať mě osud zfackuje. Chtěl bych být vždy pamětliv toho, abych se diktátorství nikdy nedopustil na svých dětech. Já vím, že si to povíme za deset, patnáct, dvacet let, až se ocitnu v pozici těch, jež mi dnes ukazují směr, který se mi nezamlouvá. Jsem sice ze staré školy, ale ne z prastaré. V tom je rozdíl. Generační rozdíl. A už jen z hlediska mé ješitnosti k tomu přece nemůže dojít. Jelikož jsem se o tom zmínil, musím si stát za svým. Ješitnost mi to nikdy nedovolí (a nebo mi nedovolí si to přiznat?).
Nicméně, přípravy na naši svatbu byly v plném proudu, a já už slyším ony věčné remcaly, jak mi spílají, že neustále kritizuji rodičovskou starostlivost a náklonnost, že se mi pořád něco nelíbí, a že zatímco oni vzali na sebe veškeré starosti ohledně mé svatby, já si v pohodě odjedu na ubytovnu, a vše nechám s klidem na nich. Tak se podívejte vy …