Ztracený ráj - strana 73
Ne, cigareta to nebyla. Spíš než cigareta, to byl spíše krátký doutník. Usedli jsme spolu na hromadu složeného bednění a kouřili a vykládali. Strážný dal ostatní vězňům pauzu, aby si nikdo nemohl stěžovat. Ti se semkli do hloučku dál od nás, aby nás nerušili, rádi, že mohou odpočívat déle, než obvykle. Víc než čtvrt hodinky jsme spolu prokouřili a prokecali. Nakonec mi podal ruku, ale to nestačilo. Objali jsem se. Neznal jsem jeho jméno, on neznal mé. Na co? I když mezi námi vzniklo takové, sice krátké, ale o to pevnější, přátelské pouto, nepotřebovali jsme se zabývat malichernostmi, jako je představování se. Brali jsme to tak, že dnes jsme zde a zítra onde.
Ale, že jsem necítil smutek, to bych lhal. Když se k někomu přimknete, (tedy, abych mluvil jen za sebe), tedy, když se k někomu přimknu, když si zvyknu na něčí přítomnost, nemá to pak daleko k tomu, že ho začnu mít jistým způsobem rád. Záleží na okolnostech a na osobě mého zájmu a sblížení. Po jeho odchodu pak zůstane v srdci prázdno. Tím horší, když vím, že už ho nikdy nemohu potkat. Abych pravdu řekl, mohlo by se to přirovnat ke smrti. Ta také rozlučuje lidi navěky. (Vím, že to zní podivně, ale jsem morbidní, a mohu si to dovolit.)
Objali jsme se na rozloučenou, já nasedl a cítil jsem se najednou prázdný. Smutek mi vlhčil oči, když jsem odjížděl a on mi mával na rozloučenou. Na úplnou rozloučenou. Věděl jsem, že už ho nikdy neuvidím.To bylo víc, než jisté. Samozřejmě, byla zde určitá promile, že bychom na sebe v budoucnu mohli narazit, (třeba někde v base), ale to byl tak mizivý předpoklad, že jsem se tím nehodlal utěšovat.
„I když odcházíme, zanecháváme stopy.“
Zmizel mi z očí, ale nesešel z mysli, ze srdce. I když vzpomínky časem vyblednou, v mém srdci, i v mysli ti, jež mi osud přivedl do cesty, zůstanou zapsáni na věky. Není jich moc, těch jež se o to zasloužili, ale za to si mohou být jistí, že zemřou až se mnou. Já nemám ve zvyku házet ty, jež pro mě něco znamenali do koše, do popelnice zapomnění, na smetiště dějin. Nejsem snob. Mé přátelství není povrchní, není něco, co je jen jako. Měl jsem sice přátel a kamarádů dost, přesto však tahle ztráta jednoho z nich byla značně citelná. Vím, co si o mě myslíte, ale co je mi do toho. Vy nejste já, a já nejsem vy. Odsoudili jste mě hledat si přátele mezi těmihle lidmi, tak co.
Rád bych se ještě vrátil k muzice, tedy ke svému muzicírování, aby si snad někdo nemyslel, že jsem s tím praštil, že mě vojna převychovala, že jsem začal nad hraním ohrnoval nos. V tomhle směru mě vojna nepředělala, ale naopak utvrdila mou představu o mém budoucím hraní. Pravdou sice je, že po službě v zeleném, se Travex, no, rozpadl je silné slovo, dejme tomu, že Travex toho potom už moc nenahrál, tedy vůbec, ale jako parta jsme existovali dál, i když jsme už nehráli.
Při svém „zeleném putování“ po naší vlasti, jsem narazil na svého někdejšího spolužáka (a posléze i potencionálního spoluhráče), a tak, jak jsme si to při našem setkání slíbili, (nebo malovali, jak chcete), zůstali jsme po celou dobu ve spojení, abychom se, po jeho návratu do civilu, setkali a snažili se dát dohromady kapelu. Stačilo jen sehnat lidi, tedy spoluhráče a místo pro zkoušky. Obojí bylo úzkoprofilové zboží a zkušebna snad ještě užší profil. Největším naším nepřítelem byli lidé a peníze.
Od Heleny jsem věděl, že kdysi chodila na hodiny klavíru a nabyl dojmu, že to stačí. Ach jak jsem byl naivní. Přemluvil jsem ji a koupil pro ni starší varhany, s tím, že bude hrát s námi, že budeme spolu. Ale zmýlil jsem se.
Varhany jsem měl, sobě jsem koupil staré bubny, ale Helena nakonec se mnou nehrála. Sehnali jsme proto jiného hráče na klávesy, a k tomu jednoho kytaristu. Já zůstal za bicími a můj spolužák si pověsil na krk baskytaru. Tak vznikl Kvalt. Ale tohle spojení dlouho nevydrželo. Nemělo to budoucnost. Jeden po druhém, hráči odcházeli, až jsme se rozpadli. Nebylo lehké dělat muziku bez peněz, bez konexí, jen s minimálním vybavení. A ukrást někomu něco, jak to dělávaly nemajetné kapely, (nebo jak se o tom rádoby psávalo), nešlo. Nebylo komu a co.
Když o tom jeden zpětně přemýšlí, zdá se mu, jak rychle to všechno běží. Ale v okamžiku momentálního konání, je to nepředstavitelné, jak se to vleklo. Ale ve výsledku je to stejně jedno, protože ti, jichž se to přímo netýká, to nepochopí, nemají ponětí o tom, jak se jednomu umí čas vléci, jak se táhne, jako tér rozehřátý sluncem, nechutně pomalu, jako by vteřiny ztuhly, jako by zmrzly. Ale nic není bez konce. Některé konce jsou vítány, jiné nenávidíme, ale všechny nakonec nastanou.
S podzimem začne zima klepat na dveře, pak zazáří vánocemi, překulí se Nový rok a najednou, do příchodu jara budou zbývat už jen dny. Bylo na čase začít přemýšlet o tom, co bude dál. Tak, jak se můj pobyt zde krátil a dnů, jež mi ještě zbývaly, ubývalo, začal jsem si uvědomovat, jak moc mi schází les. I když s prací, jakou jsem vykonával zde, se to nedalo srovnat, stejně tak i s výdělkem, přesto mi scházela vůně dřeva, ticho lesa, když přestanou řvát pily, letní žár, všudypřítomné mouchy i jiný obtížný hmyz, smůla a piliny všude, ve vlasech, v puse i v kalhotách.
,Kdybych to nepodepsal a neocitl se zde, už půl roku jsem se moch věnovat svymu řemeslu, no, a kdyby nosil král sukně, byl by králová.‘ mé myšlenky na mě útočily, a mé svědomí se hádalo mezi sebou.
Byl jsem kde jsem byl, a to nezměním. Sedával jsem v traktoru a nechával se opájet vzpomínkami na les, přemýšlel o budoucnosti. Pokud někdo může za to, že jsem zde, jsem to jen já, jen já sám si můžu za své bytí zde. Však nestěžuji si. Jen mi tu něco scházelo.
Neříkám, že jsem o tom nepřemýšlel, že mě nikdy nenapadlo, že bych zde zůstal. Práce se mi líbila a výplaty byly královské, a nejednou mě vedení podniku přemlouvalo, abych zde zůstal na trvalo. Můj předchůdce, místo něhož jsem se ocitl za volantem „Bédi“, se už nevrátí. Nějaký čas marodil, ale nyní, když nastal čas jeho penze, už nikdo nepočítal, že by se vrátil. Se mnou byli spokojeni a jen neradi chtěli za mě hledat náhradu. Bylo to lákavé, možná, že i nový nebo novější traktor by mi dali, ale váhy mých pochybností se zhouply k návratu domů. Rozhodl jsem se a zůstal neoblomný. Tohle nebyl kraj, kde bych chtěl žít a už vůbec, jsem si nedovedl představit, že bych si sem dovezl Helenu, (která byla tím nejhlavnějším důvodem, co mě zde scházelo), natož abych zde založil rodinu a vychoval děti. Ne, tohle nebylo prostředí pro mě, pro mou rodinu, tohle bylo málem jako konec světa. Ať jsem jaký jsem, ať o mě kdo chce říká, co chce, tohle ne. Trval jsem na svém a můj pobyt spěl ke konci.
Jaké to asi bylo překvapení pro personálního lesního závodu, který mě před rokem na podzim propouštěl s tím, že už mě nikdy neuvidí, a najednou jsem se s dalším podzimem objevil u jeho dveří, chtěje požádat, jestli by mě na jaře, kdy mi měla skončit má osmnáctiměsíční zastávka na cestě životem, zda bych se směl vrátit, zda by mě vzali zpátky. Blížil se konec a já se chtěl vrátit k řemeslu, pro něž jsem se vyučil. Nebylo v tom nic z ješitnosti, něco si dokázat. Chtěl jsem se vrátit, protože se mě jakýmsi způsobem stýskalo. A navíc, jsem si neuměl představit, že bych mohl dělat něco jiného, a hlavně co? Říkal jsem jim to už tenkrát, že se stejně vrátím, ale copak mě někdy někdo bere vážně?