Ztracený ráj - strana 72
Jaká je to náramná švanda, když někdo může někoho trefit sněhovou koulí v nejpříhodnějším okamžiku, jakým je bezradnost smíchaná se vztekem. Pro ně to byla sranda, že jsem jim posloužil jako terč. Ne však pro mě. Ale někteří lidé už jsou tací. Svět je napěchován všelijakými lidmi, dobrými, skvělými, obyčejnými a vždy se mezi nimi najde spousta takových škodolibých bestií. Přestal jsem se ovládat, a v okamžiku, kdy se o mě rozbila sněhová koule, hodil jsem také, a to tím, co jsem měl zrovna po ruce. Naneštěstí to bylo kladivo. Ovládal mě vztek. Neovladatelný vztek. Napřáhl jsem se a hodil to kladivo přes traktor směrem, odkud vyletěla ta sněhová koule, a pokud možno trefit se. A kdyby to toho dotyčného zabilo, bylo by nejlépe. Kdo by se zajímal o následky v okamžiku vzteku.
Asi si nadělal do kalhot, když viděl, že jsem to kladivo hodil. Jeden ve vzteku má takovou sílu, že kdyby mé dobré já v poslední nanovteřině nezasáhlo, mohlo to tomu škodolibému kreténovi rozflákat hlavu. S rozraženou lebkou by se skácel k zemi, všude krev a ve sněhu se válející jeho mozek. To by bylo pro potěchu mé zlosti. Jenže nic z toho se nekonalo. Mé dobré já zasáhlo a kladivo vyletělo o vteřinku později než mělo a proletělo zadním oknem traktoru. Zůstalo ležet v kabině pod pedály brzdy. Kdybych do toho dal trochu více zlosti, trochu více síly, mohlo proletět i předním oknem.
Okno se rozbilo a můj vztek se neměl k odchodu. Tomu blbovi, jež po mě hodil sněhovou kouli otrnulo, když pochopil, že ač jsem po něm hodil kladivo, netrefil jsem jeho, ale rozbil si zadní okno traktoru. V tom okamžiku dal opět průchod své škodolibosti. Chechtal se mě, i ti všichni kolem něho, jež se mu snažili pochlebovat. Chechtali se mi, ale pro jistotu se vzdalovali z doletu všelijakých předmětů, jež by se mi dostaly pod ruku, až se vzdálili úplně. Teď jsem měl vztek jen sám na sebe. Blbec. Kdyby, kdyby, kdyby…
„Gdebe bele v prdeli rebe, nebelo be rebníka.“ říkával Josef Hromádka alias Hans Bergman a měl pravdu.
Co se stalo, stalo se a nedá se odestát. To je ta nejsamozřejmější věc na světě. Byla to jen moje chyba, i když … Ale co budu komu vykládat. Přišel jsem vlastní vinou, vlastním přičiněním, vlastní zlostí, vlastní hloupostí o okno a zima sotva začala. Než se někdo uráčí s tím něco udělat a nové okno sehnat, uplyne půl roku a to už tady nebudu. Ne, zadělat to nešlo. To okno jsem potřeboval. Jezdil jsem totiž nejen dopředu, ale i dozadu, (a dozadu jsem toho možná najezdil víc, než leckteří z vás dopředu). Couvat se čtyřkolovou vlečkou jen podle zrcátek nešlo, zvlášť, když jsem musel zacouvat na ta nejrůznější místa, jaká si na stavbě ani nedovedete představit. Do hangáru, do haly, nahoru, dolů i do zatáčky, za každého počasí. Tedy, měl jsem tím hlavně na mysli zimu, sníh a náledí.
Zima propukla, aniž by se někoho zeptala a já si užil své. Dobře mi tak, že? Topení nestačilo na to, aby kabinu, takto nedobrovolně větranou vyhřálo, a i když jsem se snažil pořádně oblékat, (stejně, jako kdybych dělal celý den venku), nestačilo to. Když jen sedíte a moc se nepohybujete, prochladnete. Zkrátka jsem si užil nad poměry. I nemoc mě schvátila, ale jako správný ješitný chlap, jsem se obešel bez lékařské pomoci. Sice jsem na chodbě ubytovny omdlel, ale nikdo nic nepoznal. Práskl jsem sebou na zem, až to zadunělo nejen chodbou, ale zřejmě i celou ubytovnou, a ti všichni zvědavci, jež vykoukli, co se to stalo, jen nabyli dojmu, že jsem opilý a zase zalezli do svých pokojů. Nevím jak dlouho jsem tam ležel, snad pár vteřin, nebo celou věčnost, pamatuji si jen, že se mi udělalo nevolno a spěchal jsem na pokoj. Nestihl jsem to. Zamotala se, se mnou nejen chodba, ale i celý svět a všechno zmizelo ve tmě. Procitl jsem rozpláclý na linoleu chodby, namáhavě se zvedl a podél stěny se dopotácel na pokoj. Práskl sebou na postel a prospal odpoledne až do večera a následně i celou noc. Ráno jsem šel opět do práce. Vybaven citrony a pomeranči, jsem tímto útokem vitamínů svou nemoc zahnal. Ale byl jsem pořád bez okna. Na tom se nic nezměnilo. Tak jsem byl potrestán za svou blbost a cizí škodolibost. Rozbité okno bylo připomínkou mé hlouposti, bylo pomníkem mé zlosti. Jezdil jsem po stavbě okno, neokno. Nejsem přece žádná fňukna, aby mě rozházelo nějaké rozbité okno a chlad. Aspoň jsem byl na čerstvém povětří.
Nejen na předchozím pracovišti, ale i zde jsem se setkával s těmi, jež přebývali za tím betonovým plotem, za těmi mřížemi. I zde na stavbě pracovalo s námi volné komando. Vozil jsem jim od brány jídlo. Ráno přijížděli na pracoviště jejich autobusem a na poledne to samé vozidlo přivezlo jejich várnice s jejich jídlem. Převzal jsem před bránou od strážných várnice a zavezl je hladovějícímu komandu. Byl mezi nimi obr, který nešel přehlédnout a bylo až s podivem, že se nechá komandovat o dvě hlavy menším strážným. Ten kolos, byl chlap jak hora. Jako jediný ze všech, co jsem spatřil, nosil hrdě plnovous a oproti ostatním, delší vlasy. Tedy delší v rámci předpisů. Šel z něho strach, to musím přiznat, i když, kdyby byl nebezpečný, jak se na první pohled zdálo, nebyl by ve volném komandu. Ale jeden nikdy neví.
Stál jsem s „Béděm“ zhruba uprostřed rozlehlé stavby, na takovém místě, abych měl přehled a abych byl na dosah komukoli, kdo by potřeboval mé služby. Seděl jsem a vypisoval papíry, abych splnil kilometry a tonáž voženého materiálu. Nesledoval jsem moc okolí kolem sebe, tím méně prostor za sebou. Najednou jsem ucítil, jak se, ne zrovna málo, traktor zhoupl, a než jsem se nadál, objevila vousatá hlava toho obra vzadu v rozbitém okně a navzdory své velikosti, vnikl ke mně do kabiny, usadil se vzadu, na sedačku za mnou a poručil mi, abych ho odvezl pryč. Nepředstavitelně jsem se lekl a jistě nemusím říkat, že krve by se ve mně nedořezal. Nejistě jsem polkl a otočil se dozadu na vetřelce. Na jeho mračící se tváři, se mihla známka úsměvu. Hleděl jsem na něho dál nevěřícně, ale ta známka úsměvu, rozjasňovala jeho tvář čím dál víc. Nakonec se rozesmál a plácal mě tou svou obrovskou rukou po ramenu, až jsem se prohýbal. Omlouval se mi, jestliže mě moc poděsil. Chtěl mě polekat, ale že to bude mít takový účinek nepředpokládal. Chechtal se, až mu tekly z očí slzy. Přišel mi jen říci, že dnes jim pro jídlo nemám jezdit. Že dnes prý budou končit dřív, proč, to mi neřekl. Tudíž jim dnes jídlo nepřivezou. Nakonec jsme se tomu všemu smáli oba, a skamarádili jsme se. Proč ne? Vždyť jsem byl nakonec, dle svým sousedů, stejný jako on. Vrána k vráně sedá.
Chodil za mnou často. Vždy, když potřebovali něco dovézt nebo odvézt, strážný ho za mnou poslal a nejednou jsme spolu jeli, samozřejmě v rámci stavby, pro materiál, pro vlečku, pro kompresor, pro nářadí, … Takovou důvěru k němu měli. Sedával vzadu za mnou a cestou jsme vykládali. Tak jsem se dozvěděl, že za tři týdny jde domů, (proto ta důvěra), a ani se netajil s tím, proč se tam dostal. Svěřil se mi, že seděl osm let za to, že zabil nějakého strážného se psem, a podle něho těch osm let, dostal za toho psa. Vykládal mi, že za celých sedm let, co byl odříznut od světa, si civilizaci odvykl natolik, že těch posledních pár měsíců se musel všemu opět naučit. Jíst, chovat se, i civilizovaně žít.
Lehce jsem si zvykl na jeho přítomnost, na jeho podivné způsoby příchodů, ale nemohu říci, že mě nedokázal překvapit. Třeba, když se mi jednoho dne postavil do cesty, a doslova „násilím“, mě donutil zastavit. A to před očima nejen ostatních, ale i strážného, který stál pár metrů od něj. Nemusel se mi stavět do cesty, a už vůbec ne tímhle způsobem, stačilo jen mávnout, neměl bych proč nezastavovat. Jestliže něco potřebovali. Byl jsem tam od toho. No né? Ale on chtěl, aby to mělo nějaký efekt. Zastavil jsem tedy metr od něho. (Když chtěl divadlo, měl ho mít.) Posunkem mi naznačil, abych zhasl motor a vystoupil. Poslechl jsem, ale nešlo mi do hlavy, co to do něho vjelo, co to má znamenat? Tohle nebylo samo sebou. S velkým otazníkem ve tváři jsem opustil kabinu traktoru a přistoupil k němu.
„Chtěl jsem se s tebou rozloučit. Dneska jsem tady naposled. Za dva dny jdu domů. Dostal jsem povolení a ty si se mnou musíš na rozloučenou zakouřit.“ řekl mi na uvítanou a podal mi cigáro.