Ztracený ráj - strana 71
Tentokrát jsem už nebloudil jako poprvé. Šel jsem najisto. Na podniku jsem převzal náhradní traktor, než ten „můj“ přijde z opravy, a stal se traktoristou, na stavbě nové chemické úpravny, vytěžené rudy.
Tenhle přístup osudu se mi přestával líbit. Tohle se mi vůbec nezamlouvalo. Copak je mým smyslem života nacházet a ztrácet? Je to trest za mé hledání? Copak je mým osudem pořád cestovat? Poznávat nové lidi? Asi ano. Sotva si na něco zvyknu, už si musím zvykat na něco jiného. Na jiné pracoviště, na jinou partu, na jinou ubytovnu, a tohle byla ubytovna v pravém smyslu slova. Čtyři dlouhé, mnohaposchoďové bloky, s dvou i jednopokojovým bydlením. Bez kuchyně, jen koupelna a záchod. Kuchyň byla společná vždy jedna na patře. A sotva jsem si zvykl na náš třípojáček, už jsem si musel zvykat na tenhle nový jednocimrový kamrlík se třemi postelemi, na nového spolubydlícího, na nové pracovní prostředí, na novou partu.
Nebylo pochyb. Mým životem měla být změna. Však jednu výhodu to cestování mělo. Jeden se něčemu přiučí. Na předešlé ubytovně, mě můj cikánský spolubydlící učil jejich jazyku. Moc času jsme na to pravda neměli, protože mě můj osud hnal dál, ale něco jsem se přece jen naučil. Skvělá parta, se skvělým parťákem v čele, a skvělým mistrem v pozadí, od které jsem byl násilím odtržen, mě naučila soudržnosti, úctě ke kolektivu a konečně i práci, ukázali mi, jak vypadá nefalšované přátelství, že to není jen okázalé předstírání, přetvářka, jež jsem poznal a ještě poznám.
Můj nový spolubydlící byl mladý zakřiknutý kluk, který jako by se sem nehodil. Přesto byl zde a dovedl se s tím poprat. Bylo to něco mezi odvahou a „Sněz si, co sis navařil.“ Moc toho nenamluvil. Prohodili jsme spolu za odpoledne a večer sotva pár slov. Mu to stačilo a já se přizpůsobil. Nakonec se mi to začalo líbit. Víc nás na pokoji nebylo. Třetí postel byla pořád prázdná. Pokud jsem měl potřebu si popovídat, pobavit se, zašel jsem si o patro niž, kde byli kluci z mého nového pracoviště. Už to nebyla moje parta, jen parta ze stavby pro něž jsem jezdil. Byl jsem samostatná jednotka, podřízená všem a nikomu. Kluci z nové party nebyli ani horší, ani lepší, než parta kterou jsem opustil. Byli prostě jiní, jinak skvělí. Parťákem jim byl člen zednické party, kterého jsem poznal, když jsem ještě dělal na okálech. Teď byl zde a dělal jim parťáka. Parta to byla velká, stejně jako stavba, takže to spíš vypadalo, že je těch part několik, nebo ještě lepší, jako velká skupina lidí, rozdělená na malé party. Protože ne o všech se dalo napsat, že byli skvělí. Všude je někdo, kdo se vymyká, kdo to kazí, kdo se živí na poctivosti druhých.
Kluci z nižšího patra patřili mezi ty skvělé. Pracovali jsme společně, hráli mariáš, vykládali si, smáli se a jezdili na pivo do sousední vesničky, kde byla ve staré škole, nová hospoda. Hospody v místě našeho působení nebyly pro nás. Těžko by se místo našeho ubytování, dalo nazvat městem, snad obcí s mrňavým sídlištěm, několika starými, polorozbořenými baráky ve středu, tedy na návsi, třemi restauracemi, poštou, kinem, spoustou ubytoven, (vlastně jinak to už byla samá ubytovna) a věznicí. Restaurační zařízení byla jediným povyražením místních usedlíků. Proto byly veškeré restaurace, z větší části přeplněny místními horníky, jež neměli právě šichtu a paničkami, hledajících zábavu, těch horníků, co byli právě na šichtě. Nejhorší to bylo po výplatě a výplaty měli oproti nám nepředstavitelné. A to my jsme si vzhledem k ostatním nemohli stěžovat. Brali jsme dvojnásobek toho, co obyčejný dělník bral v továrně, v lese, či v lomu. Ale pro horníky by byly i naše platy ubohou almužnou, jen „díško“, že musejí ráno otevřít oči.
V raném dětství jsem toužil najít kamaráda, a že jsem byl tak neústupný, osud mě potrestal. Vláčel mě po vlasti, abych poznal co nejvíce lidí, abych našel co nejvíc kamarádů, abych si nemohl stěžovat. A to jsem si už opravdu nemohl. A to jsem měl za to. Čeho je moc, toho je příliš. I já jsem začínal mít kamarádů i ostatních lidí kolem sebe dost. Byl kolem mě pořád někdo. V práci, na ubytovně, doma. Vzpomněl jsem si na své toulky doma kolem řeky, po lukách, po lesích a zastesklo se mi. Chtěl jsem být opět sám. Tady se nedalo jít nikam. Všude kolem byly těžební oblasti nebo objekty střežené sovětským vojskem. Jako by si bránili těžbu této strategicky důležité suroviny, jako by chtěli být u toho, sice bokem, ale co nejblíže, pohlídat si těžbu, nedovolit západu vmísit se do záležitostí východu. Jen blázen by se toulal sám krajinou a riskoval by být na dostřel strážných z věznice či ruských hlídek.
Čím dál méně jsem navštěvoval kamarády z dolního patra, omezoval jsem hru mariáše i návštěvu sousední vsi. Ne, nevyhýbal jsem se jim. Užili jsme se v práci až dost, i když i tam jsem se začínal zdržovat co nejdál od všech. Uklízel jsem si v garáži, nebo jen tak seděl v „Béďovi“, (to byl můj traktor, který jsem si po dvou týdnech působení na novém místě dovezl z opravy). Na ubytovně jsem se stále víc zdržoval na pokoji v přítomnosti svého tichého spolubydlícího. Nakonec jsem objevil na našem patře knihovnu a už jsem se z pokoje nehnul vůbec. Tedy pokud jsem nemusel jít do práce nebo se najíst. A i to jsem nemusel chodit moc daleko. Dole, vedle vrátnice, kde jsem si vyzvedával klíče od pokoje byl pěkná, čistá, velká kantýna. Měli zde vynikající sekanou, k tomu trochu skvělého bramborového salátu, kávu a k ní moc dobrý oříškový řez jako zákusek. Přestože jsem se takto stravoval čtyři dny v týdnu, víc než půl roku, nikdy se mi to nepřejedlo. Pochutnal jsem si a spokojený se vracel na pokoj. Četl si, podřimoval, nebo jen tak ležel, poslouchal magneťáček, jež byl se mnou pořád, jež nesměl nikde chybět, jež byl můj průvodce na cestách. Ležel jsem a přemýšlel o ničem. Však každý můj pohled, ať jsem se probudil, nebo jen tak polehával či zvedl oči od knížky, patřil věznici. Rýsovala se nedaleko obce, uprostřed polí, ukrytá pod ochranou okolních lesů. Víc jsem naším jediným oknem neviděl. Bylo jako obrovská televizní obrazovka, ukazující pořád stejnou scenérii, jako velký obraz v bílém rámu, na němž se mění pouze roční období, a kde jen noc přechází v den a naopak. Večer jsem usínal a jen světla osvětlující budovu věznice a prostor kolem mi dávaly dobrou noc. Stejně jako mi ráno ta šedá budova za betonovým plotem přávala dobré ráno.
Lehával jsem na posteli a přemýšlel, co je za těmi mřížemi v oknech, jací tam jsou lidé, pokoušel se uhádnout jejich osud, jejich minulost. Začínal jsem si uvědomovat, že tohle místo mě přitahuje. Usínám s ním, naplňuje mé sny a ráno spolu vstáváme. Bude snad mým dalším domovem? Sousedé říkají, že ano, ale osud mlčí. Ale neměl jsem daleko k tomu, abych prostory zamřížovaného baráku poznal osobně.
Každému jednou přeteče trpělivost, ujedou nervy. Já byl v tomhle ohledu trochu labilnější. No dobře, byl jsem nervák. Ale když jsem byl sám, nikomu jsem tím neškodil. Měli mě nechat na pokoji a nemusel jsem nikoho a nic ohrozit. Mezi lidmi je spousta škodolibosti. Své okolí ponižují svou zvrhlou škodolibostí, svými hrátkami na srandu, jen když z toho má škodu někdo jiný. Libují si ve škodolibosti, pokud je páchána na někom jiném, než na nich. Ale běda, když se obrátí proti nim.
Přišla zima, kraj se ukryl pod vrstvou sněhu, ale práce na stavbě se nezastavila, stejně tak jako údržba svěřené techniky neuznává roční doby. Potřeboval jsem povolit kolo na vlečce. Zapřáhl ji za „Béďu“ a přitáhl před garáž. Šrouby ne a ne povolit. Ty snad nikdo nepovoloval od té doby, co vlečka sjela jako nová z montážní linky. Zabíral jsem, seč mi síly stačily, nohy mi po ušlapaném sněhu klouzaly, padal jsem na kolena. Začínal jsem toho mít dost. Potil jsem se námahou a pot mě ledově tekl po zádech. Bušil jsem do šroubů kladivem, abych je odrazil, nic. Ani se nehnuly. Nadával jsem jako špaček. Docházely mi síly i trpělivost.