Ztracený ráj - strana 69
Zůstat v té pakárně zbývajících pět měsíců, kus podzimu, celou zimu i s Vánocemi a dalším Novým rokem, a ještě kousíček jara, to by má ješitnost nepřežila, a možná ani já ne. Nakonec Lesnímu závodu nezbylo nic jiného, než souhlasit. To potvrzení totiž přišlo ještě přede mnou a oni to moc dobře věděli. Jen hráli divadlo. Spadl mi kámen ze srdce, ale mé nadšení pro tu věc pohaslo. Už nemělo sílu se rozhořet. Hasili ho pohledy očí Heleny. Byl jsem nešťastný ve svém štěstí. Sbalil jsem si doma civilní věci a vrátil se zpět k útvaru. Nebyl to návrat, jak jsem si představoval. Bylo v tom víc smutku a bolesti, než radosti. Nebylo mi do zpěvu a mučily mě příšerné výčitky. A jestli to pro Helenu bylo opravdu tak těžké, jak se domnívám, což mi v tom rozhodujícím okamžiku nedošlo, tak se jí tímto omlouvám. Možná jsem se choval jako sobec, možná jsem myslel jen sebe, ale mě bylo také zle. Kdo by však přemýšlel o sobectví, když má před očima civil. Kdo nepoznal nepochopí. Je těžké někomu vykládat o temnotě noci, když ten se vyhřívá na výsluní, je zhola nemožné spílat mrazu, dešti a plískanicím, když někdo sedí pěkně doma v teple u kamen. Každý na své problémy hledí ze své výšky. Ale když jsou na problémy dva, jsou problémy rázem lehčí. A jen ty nepochopené problémy jsou jedny z nejtěžších.
Odchod do civilu nebyl takový, jaký jsem si vždy představoval. Tížila mě představa, že jsem provedl něco, co jsem neměl. O to byl můj návrat do civilního světa tíživější. Ani velení mi nevyšlo vstříc. Cítili se být podvedeni a mstili se mi na každém kroku. Neodpustili mi ani minutu. Drželi mě tam celé dopoledne a až odpoledne, po rozkaze, mě teprve propustili. Snad abych si to užil do poslední vteřiny.
Když se někdo vrací po dlouhé době domů, myslí si, že je to ten nejúžasnější den jeho života, ta nejkrásnější chvíle, nezapomenutelný okamžik. Což se netýkalo mě. Tak jako jsem se na to celou dobu těšil, teď jsem jel domů a těšil jsem se pramálo. Mezi mnou a pocitem naplněným štěstím z návratu bylo něco, co mi nedovolovalo se radovat. Smutné oči Heleny, její pohled, když jsem jí zvěstoval, pro mě tak báječnou zprávu. Byl jsem šťastný, ale jen napůl. Cestou jsem se neradoval, nemohl jsem se radovat, přemýšlel jsem o tom, co jsem udělal a jaké následky to může mít. Jsem citlivější, než je zdrávo, než si všichni myslí. Někdo by nad tím mávl rukou, jenže já se tím užíral celých osmnáct měsíců. Mám to už v povaze. Nesnažte se to pochopit. Je to nad rámec vašeho přesvědčení.
*V Vrátil jsem se domů, do civilu, zkrátil si vojnu o celých pět měsíců, a jen velmi pozvolna se smiřoval s vyčítavými pohledy mých blízkých a nejbližších, jež jako by říkaly, A to se to tam opravdu nadalo ještě těch pár měsíců vydržet? Ne, nedalo. A kdyby mě na nich tolik nezáleželo, řekl bych jim, ať si to zkusí sami, když jsou tak chytří, že, ať ochutnají jaké to je být psancem. Jenže předčasný útěk z pakárny mě psanství nezbavil. Měl jsem být doživotní psanec. Jenže to jsem si to ještě neuvědomoval, to jsem to nevěděl. A nechci nic slyšet, o tom, že si to jen namlouvám.
„Co jsme nezažili, tomu nevěříme.“
Pobyl jsem doma jen pár dní a už zase odjížděl, i když ne na dlouho. Třeba se na víkendy opravdu budu moci vracet. Ale jistě jsem to nevěděl. Před pár dny jsem sotva přijel a už zase jsem seděl ve vlaku a ujížděl směrem, ze kterého jsem před několika dny přijel. V podvědomí výčitky, a strach z neznáma, prošpikované vyčítavými vzpomínkami na Helenu. Nevěděl jsem do čeho jdu a bál se budoucnosti Heleniny náklonnosti. Ujížděl jsem k hlavnímu městu a přede mnou se ve vzduchu vznášel obrovský otazník. Výčitky se strachem si mě podávaly jak rozvodněná řeka papírovou lodičku. Přesedl jsem na autobus a s přibližujícím se cílem se to všechno zhoršovalo. Poslední kilometry a kraj zvaný Ralsko, mě přivítal ve své cizosti, kterou na mě působil. Žádné těžní věže jsem zde neviděl, ani cestou jsem žádnou nezahlédl. Trochu mě to uklidnilo, že se opravdu nejedná o žádnou habaďuru, že mě ten náborář opravdu neoklamal, že mluvil pravdu. Ale kdo, ví? Věže mohou být kdekoli, ukryty před zraky projíždějících, vzdáleny od lidských obydlí. Vždyť se jednalo o strategicky důležitou surovinu v době studené války a při potencionální hrozbě třetí světové, též surovinou značně nepostradatelnou.
Můj strach měl opravdu velké oči. Jak už to tak bývá, když se řítíte do neznáma. Po dlouhém pátrání a vyptávání, jsme společně s ostatními, neboť už jsem nebyl sám, nebyl jsem jediný, kdo se upsal, našli kýžený stavební závod. Po nezbytných formalitách papírování a lékařské prohlídce, jsem už zase seděl v autobuse a odjížděl do místního okresního města, které se mělo na ten rok a půl stát mým druhým domovem. Mnohočetná banda všelikerých, různorodých individuí vpadla do tohoto, ne zrovna poklidného města. Možná právě proto, když se zde vyskytoval ten nejroztodivnější výběr z celé republiky, elita všech vyvrhelů, ne, to jsem přehnal, ale nebyli to žádní svatouškové. Po jistých zkušenostech z minula, jsem věděl, že jsem mezi svými. Vždyť sousedé i osud mi to předurčili. Ve městě, kde kriminalita roste jako houby po dešti, kde jsou přepadení a krádeže na denním pořádku, jsem věděl, že sem dokonale zapadám. K tomu sem tam nějaké to znásilnění, či vražda, a věděl jsem, že jsem doma. Sousedi by měli radost, kdyby věděli jak jsem si polepšil. Zapadal jsem sem, (tedy podle nich), dokonale. O tom nebylo pochyb. Můj osud si mnul ruce.
Stoupali jsme vzhůru městem k severnímu sídlišti, kde měla stát nějaká ubytovna. Stála tam. A ne nějaká a ne jediná. Ta naše, jedna z mnoha, byl prachobyčejný panelák. Tuctový věžák, osm pater. Nebyla to ubytovna jako taková, ale normální byty. Bydleli jsme čtyři v klasickém třípokojáku s kuchyní, koupelnou a záchodem, samozřejmě. A to ještě jeden pokoj zůstával volný. Když jsem mluvil o různorodosti sestavy nově příchozích, i když to platilo i na „starousedlíky“, nemyslel jsem to obrazně. Byli jsme sice všichni občané, tehdy ještě jedné republiky, ale ta různorodost se nedala utajit. Výběr středozemí. Nebyli jsme tam jen samý gádžové, jak nám říkali, ale i cikáni. Ne romové, ale cikáni. S jedním jsem bydlel na pokoji a ten se styděl za ty, jež o sobě tvrdí, že nejsou cikáni. Člověk by se opravdu neměl posuzovat podle toho jak vypadá. Zdání klame. A jen idiot může tvrdit, že šaty dělají člověka. Nezáleží na tom, jak vypadáme, ale jací jsme uvnitř, jaká jsou naše srdce. Ale dokud budou mezi námi takový idioti, jež tomu věří, těžko se zbavíme těch přiblblých předsudků.
Hned druhý den ráno, se rozjel můj kolotoč ve stavebnictví. Než jsem se stačil rozkoukat, ocitl jsem se na opačném konci města v továrně na výrobu ne, neznámých vrtaček. První den jsme sice jen uklízeli, ale hned, jak se za pár dní, dostavila parta zedníků, nám začala rachota. Ani mechanická omítačka nemůže mít takovou spotřebu jakou měli oni. A nebylo proč se divit. Neměli obyčejné zednické lžíce. Z nich měli možná jen ty rukojeti. Zbytek byl udělán z klasické lopaty. Proto nás přidavačů bylo tolik. Zedníci byly jen čtyři, ale nás šest jim sotva stačilo. To byl fofr. Tři u míchaček, plnili jejich nenasytné tlamy potřebnými přísadami, a tři jezdili cestou necestou, málem v poklusu, s plnými vozíky k výtahu, s ním nahoru, vyložit, s prázdnými dolů, a zase zpět k míchačkám nakládat. Vozíkům se říkalo „japonky“. Byly to takové velké hranaté kotle na třech kolech a jeden si při jízdě s nimi připadal jako s kočárkem. Jenže s nimi se nechodilo tak pomalu jako s kočárkem na procházce. Přísun malty musel být neustále v předstihu, dřív než zedník nabere poslední porci a mrskne ji na zeď. To by bylo řvaní, kdyby museli pořád čekat. Jeli jak draci. Cítili cílové prémie. A podle toho to tak i vypadalo. Shodou okolností jsem tu „předávačku“ viděl v televizi, když zmizelo lešení a objevila se ne zrovna rovná, čerstvě omítnutá stěna. Celkem dobře viditelné hrboly ukazovaly, kde byla konstrukce lešení. A to ještě nebylo vše. S prvními mrazy začala omítka opadávat. Ale to už jsem tam naštěstí nebyl.