Ztracený ráj - strana 67
Přeplavili za námi ještě jeden tank a s jeho pomocí, se nám ten utopený, podařilo konečně vytáhnout na břeh. Víc příležitosti k zachraňování jsme už neměli. Tak jsme jen seděli a pokuřovali, (a já blbec, si v sobě pěstoval závislost na nikotin).
Poslední vodní útok, za podpory vrtulníků, šťastně skončil, opustili jsme Mělník, řeka osiřela. Jen lodě, plné i naložené, si to šinuly hned nahoru, hned dolů, pomalu, líně, jako by ani neznaly pojem času.
Rozloučil jsem se s posádkou vyprošťováku, vyzvedl si svůj kulomet a vrátil se k rotě. Pár týdnů jsme jako obyčejně cvičili na planinách nad městem, (stejně jako ti bigoši, jež jsem vídával oknem) a připravovali se na střelby. Říkalo se tomu pěšky jako na voze. Běhali jsme jak kreténi ve tvaru, jako bychom byli ve vozidle. První řidič a za ním ostatní. Na rozkaz jsme se vyrojili a útočili.
A za pár týdnů regenerace a příprav, jsme odjeli na střelnici, a totéž prováděli už doopravdy i s vozidlem. Nasedli jsme do vozidel a vyjeli. Přišel rozkaz, my vyskákali ven a rozvinuli se. Na něco se střílelo ostrými, na něco cvičnými. Všechno muselo být v jedné lajně. Řidiči s vozidly se vyrovnávali jeden s druhým, snažili se držet linii mezi sebou, a my za nimi, jsme měli dělat to samé, a ještě s nimi měli držet krok. Oni valili jak čerti a my za nimi s vyplazenými jazyky. Ani jsem si jednou nevystřelil. Dvakrát jsem sebou praštil o zem, a jen těžko, kulhajíce, jsme doháněl ostatní. Nemohl jsem si dovolit zůstat pozadu. Kdyby zazněl rozkaz „nalodit se“, nemusel bych to stihnout a zůstal bych uprostřed střelnice napospas dalšímu útoku. Stát se procentem povolených ztrát, se mi zrovna nechtělo. Klopýtal jsem za ostatními a přemlouval nohy, aby to ještě chvilku vydržely, že s tím potom něco uděláme.
Víckrát by mě tam nikdo nedostal.
,Co mi mužó? Jenom zavřít. A pokud osud chtěl, abych byl tady, mezi těma kriminálníkama, budu teda jako voni. Ať si mě třeba zavřó. Když patřim mezi ně. Zavřít mužó, ale pustit musijó. Co je mi do toho. Ale tam už nikdy.‘
I mé dobré já mlčelo. Asi s tím souhlasilo, možná bylo v šoku po prožitém.
Ale tak tragicky to pro mě neskončilo. Zato náš první útok skončil žalostně. Takhle letní prověrky nesplníme. Furťáci to moc dobře věděli a jednalo se hlavně o ně, o jejich výsledky. My měli být jen prostředky k získání jejich nejlepšího ohodnocení.
Na pozorovací věži, vysoko nad střelnicí, (a v bezpečné vzdálenosti od ní), byli ti nejvyšší z nejvyšších, ale ani s dalekohledy by nikdo nic nepoznal. Ze všech dostupných posádek vozidel, se vybrali dvě party, těch nejlepších z nejlepších, aby se mohly jedna z druhou střídat. Jezdily pořád dokola a prováděly jeden lepší útok jak druhý. Nahoře nikdo o ničem nevěděl a prověrky se splnily. Ale na svou obranu musím říci, že i já jsem na splnění prověrek měl své zásluhy. Každý dělá, co umí nejlíp. Někdo je hold lepší v běhu, jiný zase umí žalovat a jiný … Já jsem výtečně střílel. Někoho baví běhat, někoho střílet, jiného …
„Ten umí to a ten zas tohle.“
Součástí prověrek byly i střelby jednotlivců. Tudíž byli vybráni ti nejlepší střelci, aby pomáhali slabším ve střelbách, aby „dostřelili“, co nebylo trefeno. Střílelo se vždy ve dvojici, kdyby se jeden minul, aby mu ten druhý pomohl. Já, a můj kolega ze sousedního družstva, jsme všechny střelby z kulometu, pomohli odstřílet na výbornou. Nikomu to nebylo podezřelé. Nikdo se nad tím nepozastavoval.
Střílelo se ve stoje, v kleče i v leže. Odstřílel jsem, zařadil se mezi ostatní, (aby si mohl zase kolega zastřílet), založil nový pás do kulometu a pořadově zaujal kolegovo místo, po boku s novým členem, nové dvojice. Někdo nepotřeboval pomoc, jiný se ani jednou netrefil. Na věži si nikdo ničeho nevšiml. V uniformě a v přilbě jsme byli všichni stejní. Nejdůležitější byly výsledky. Zastřílel jsem si, až mě ruce brněly, ale stálo to zato. Vůbec nejlepší to bylo při nočních střelbách. My dva nejlepší kulometčíci jsme zalehli a oni nám jen nosili náboje. Na věž se vysílačkou nahlásili jména střílejících, přesně podle seznamu, ale stříleli jsme jen my dva. Střelnice se halila ve tmě, nikde nebylo ani kousek osvětlení. Kolem panovala hluboká tma. Tudíž jsme se ani nenamáhali vstávat. Založili jsme nové pásy nábojů a čekali na povel. Do vzduchu vylétla světlice, pobledle ozářila terče před námi a naše kulomety spustily. Padlo všechno, co se před námi objevilo. Tomu se říká spolupráce, to byl holport, jak se patří. Žádná naivní, sobecká romantika debilního seriálu. Tady šly stranou ohledy i ctnost. Především šlo o výsledky. Ty byly nejdůležitější.
„Kdo umí, umí; kdo neumí, učí; kdo by neměl, myslí si že může; a kdy by mohl, obvykle se fláká.“
Zvítězili jsme a odjeli na útvar. Všechno se vrátilo do starých kolejí a my opět běhali po cvičišti jako idioti, ve dvou řadách za sebou. „Pěšky jako na voze.“ Ale na slib svým nohám jsem nezapomněl. Při každém přesunu mezi kasárnami a cvičákem, (v obou směrech), jsem byl ne poslední, ale přímo samostatná jednotka. Kulomet nebyl ze dřeva. Z brány jsme sice vyšli spořádaně ve tvaru, ale cestou městem, jsem přestával stačit jejich tempu, postupně jsem odpadával, zůstával daleko vzadu, a na cvičiště přicházel s mnoha minutovým zpožděním. Ostatní si na místě dali „Pohov. Volno. Kouřit dovoleno.“ a válejíc se, čekali na mě. Nikdo z nich neřekl ani slovo. Proč také? Byli by sami proti sobě. Vždyť mohli být nakonec rádi, že mohou díky mě odpočívat. Jen jednou, čekal na mě, spolu s ostatními, nastoupenými do tvaru, (jak nezvyklé pro mé pozdní příchody), nějaký důstojník, a řval na mě z plna hrdla i své hodnosti, jak si to dovoluji chodit pozdě na cvičiště, proč neprovádím přesun s jednotkou, a tak podobně. Moc jsem ho neposlouchal. Sousedi mi prorokovali život odsouzence, osud jim v tom napomáhal, a já se jen podřizoval.
Přemýšlel jsem. Jestliže pozornost toho nadávajícího furťáka, nepřitáhnu jen na sebe, jen na svou osobu, odnese to zbytek jednotky, v čele s tím, jež měl přesun na starosti. A to jsem nemohl dopustit. Oni za to přece nemohli. Musel jsem něco říct. Byla to jen moje vina, jen moje věc. Vůbec jsem toho lampasáka neznal. Nebyl od nás. Zřejmě nějaká kontrola nebo co. Ubožák, myslel si, že se po příchodu k němu pořadově zahlásím a požádám o dovolení se zařadit. Ach, jak se mýlil. Nechal jsem ho do sytosti vymluvit a pak jsem mu s ledovým klidem řekl, že mě bolí kolena a zařadil se na své místo. Chudák neměl slov. Spadla mu brada a odešel. Čekal jsem dohru. Nedostavila se. Asi věděl s kým má tu čest. Byli jsme přece rota prvního úderu.
Na cestě zpět to nikomu nevadilo už vůbec. Byl to můj problém, že přijdu pozdě, že si tak zkrátím tu malou chvilku před obědem, kdy si mohu lehnout. Šel jsem si městem jako bych byl na procházce. Kulomet přes rameno, samozřejmě „nepořadově“ přes levé, (byl jsem přece rebel a navíc jsem nebyl zvyklý nosit něco na pravém rameni). A mé postavení, coby mazák, mi to dovolovalo. (Co je mi do řádů.) I lidé ve městě si na mé osamělé přesuny zvykli.
Tak nějak si musel připadat Švejk na svých anabázích.