Ztracený ráj - strana 64
Všechno se odehrálo příliš rychle. V tom nelogickém, zeleném fofru jsem zapomněl, že tam uvnitř mám své dvě já. Dobro se zlem. Má existence se skládala z dobrého i špatného já. Byl jsem v moci zla, a mé dobré já bylo pod sutinami smutku, utopené ve skleslosti, zasypané lavinou rychlých zvratů, od okamžiku, kdy jsem se tehdy na jaře, naposledy rozloučil s Helou a ráno odjel rychlíkem vstříc zelené budoucnosti. Brodil jsem se močálem kalným příliš dlouho. Teď bylo načase vystoupit na břeh.
Společnost mi hodila pod nohy klacek a já ho zvedl.
Opět jsem skončil v kuchyni, u brambor, hlídal jsem autopark, chodil do stráže. Ale snažil jsem z toho něco získat. V kuchyni jsem se aspoň dobře najedl. Při vzpomínce na ty dva obrovské pekáče plné vařených kostí z polévky, obalených masem, se mi až sbíhají sliny. To bylo žrádlo. Ne, nikomu to nechybělo. Bylo to na vyhození. Kuchaři byli příliš líní obírat vařené maso do polévky, a ani to nikoho nenapadlo. Kdo ví, zda to vůbec dovolovaly normy.
Po prověrkách započaly horečné přípravy na cvičení. Mě se však netýkaly. Původně jsem měl jet jako obsluha elektrocentrály, ale protože se jednalo o mě, jel místo mě někdo jiný. Mým osudem bylo cestovat. Čekal jsem na převelení k jinému útvaru. Byl jsem zde příliš dlouho. A pak, byl jsem nakonec rád, že nemusím cestovat těch nekonečně dlouhých mnoho tisíc kilometrů, plných průjmů a jiných epidemií, někam do pouště, kam měl můj stávající útvar namířeno.
Útvar se vyprázdnil a já s těmi, jež zajišťovali chod prázdných kasáren, čekal na odvoz. Za pár dní mě naložili a převezli, ale jak se posléze ukázalo, nikde mě nechtěli. Tam jsem pobyl týden, tam čtrnáct dní, tam tři dny. Nikdo o mě neměl zájem. Jak prašivý pes jsem si připadal. Ale aby mě poslali domů, to nikoho ani nenapadlo. Prošel jsem devatero útvarů, devatero kasáren, devatero funkcí. Začal jsem uvažovat, že s tím, co už znám, bych mohl dělat i ministra obrany.
Na svých cestách po městech i kasárnách, jsem se setkal i se svým spolužákem, taky muzikantem. A kde je on a kde jsem byl já? (Myslím, že v tom to nebylo.) On byl kuchařen a já prašivým psem, nechtěným, na cestě nikam. Oba jsme hráli na bicí, jenže on hrál to, co se smělo, co chtěla strana, a já, co jsem chtěl já, co se líbilo mě. A v tom byl ten rozdíl. Zatím co on, hrával pro davy lidí, tedy pro davy, v měřítku našeho městečka, já hrával jen v baru, tedy v našem Baru a jen tak, pro radost. Jednou mě dokonce nechal, při jedné jejich akci, na závěr zabušit si do jeho „škopků“, do opravdových bubnů. Možná se mu mě zželelo, neboť já hrával jen na to, co domácnost dala a on měl opravdové bubny. To byl pocit. Sedět za pořádnou soupravou. Rozjel jsem sólo, které jsem doma mnohokrát hrával na piksle od supermalu, od hořčice, od solviny, ale s tímhle se to nedalo srovnat. Vyprazdňující se sál se opět zaplnil. Hrál jsem a zmocňovalo se mě šílenství. Nešlo to přestat. Chtěl jsem tuhle příležitost náležitě využít, podržet toho splašeného hřebce za uzdu, než se mi vyškubne z rukou. Ale straně, kterou zde zastupovali pořadatelé, z řad místních učitelů opraven, (kde se tahle akce odehrávala), se má hra nezamlouvala.
Tohle přece není žádné hraní. Mysleli si a snažili se mě zastavit. Dávali mi najevo, abych přestal. Marně. Teklo ze mě jako z vola a nedbaje ničeho hrál jsem dál. Nakonec mě srazili ze stoličky a sebrali paličky. Bylo po sóle. A ani jim nevadilo, že davy dole pod pódiem zuřivě pískají a dožadují se přídavku. Byl konec, ale stálo to zato.
Teď po letech, při našem náhodném setkání v kuchyni na to opět přišla řeč. Vzpomínali jsme a přišla řeč i na muziku. Po tom, co jsem tenkrát převedl, se on rozhodl, že bubnováni zanechá a vrhne se na baskytaru. Nevím, do jaké míry jsem byl lepší než on, v každém případě se rozhodl, že mi prodá bubny a koupí si basu. A nejen to, když teď už nejsme „protivníci“ hrající na stejný nástroj, mohli by jsme to dát dohromady. Založit novou kapelu. Ale to byla jen hodně vzdálená budoucnost, o které se tak krásně mluvilo. Teď jsme byli oba v zeleném, ale pak, po návratu, proč ne. Vyměnili jsme si adresy, tedy, vyměnili, on mi dal svou, protože já nevěděl, kde se ocitnu, abychom zůstali ve spojení.
Tenkrát existoval skvělý způsob posílání dopisů mezi vojáky. Místo známky se nakreslilo velké tiskací „T“ a pod to napsalo voják vojákovi a odeslalo. Nic se za to neplatilo. Kolik takových dopisů jsem odeslal a všechny přišli adresovanému, bez pokut či jiných poplatků.
Nechal jsem tedy svého budoucího, potencionálního, spoluhráče v kuchyni a vrátil se na místo svého přechodného útočiště, kde jsem s napětí očekával, kam to bude příště. Jaké další město poznám, jaká funkce to bude tentokrát. Poznal jsem stovky lidí, ale nikde jsem nezapadl. Všude, kam jsem přišel, byl jsem jen nedělitelný zbytek, odlišoval jsem se, trčel jsem nad davem. Jsem opravdu jiný? Co je to, co ze mě dělá psance?
,Ty sám.‘
Tak proto jsem tak dlouho hledal kamaráda? Proto jsem nemohl najít spřízněného člověka? Protože jsem hledal někoho, kdo by byl jako já, možná sám sebe? Ale to přece není možné, aby v tom množství, co jsem doposud poznal, nebyl ani jediný jako já? Asi ne, asi jsem ještě nepoznal všechny a všechno. Proto musím dál. Našli pro mě nové působiště, naložili mě a tak jsem jel. Začínal jsem si na to pomalu zvykat, že nepatřím nikam. Ještě, že jsem měl Helenu. Nebo to bylo také jen tak? Všechny ty dopisy byly jen ze zdvořilosti, aby se pobavila? Měla mě k tomu, aby vyplnila čas, než přijde ta pravá chvíle, ten pravý? Ne, tomu nevěřím. Helena taková nebyla. To by osud přehnal. Ale vyloučeno to není. Helena měla před maturitou a celý život před sebou. A já ještě skoro celý rok. Neměl bych počítat s tím, obšťastňovat se tou skvělou myšlenkou, že to takhle bude, i když se příští rok na jaře vrátím. Nemám právo zacházet s ní, jako se svým majetkem. Je to jen její volba, je na ní, jak to bude za rok.
Dorazil jsem na další místo určení. Konečná nebo jen opět krátká zastávka? Ale skutečnost byla víc než děsivá. Vystoupil jsem na motostřeleckém dvoře. Vše tomu nasvědčovalo. O tom už nebylo pochyb. To je snad jen zlý sen. Zlý sen, který jsem nikdy nechtěl snít, se vyplnil. Vzpomněl jsem si na ta noční cvičení, jež jsem pozoroval oknem. Teď je poznám na vlastní kůži. Dostal jsem kulomet a stal jsem se bigošem polním, vodou, vzduchem chlazeným. Ale to nebylo to nejhorší, co mě čekalo.
Rota, do které jsem příslušel, byla rota prvního úderu. Ovšem, bylo to bráno jen teoreticky a nikdo nepřemýšlel o skutečnosti, kdy by v době útoku imperiálních vojsk, byla vyslána naše rota na jistou smrt, aby co možná nejdéle zadržela nepřítele, než se zbytek posádky připraví, a ti ostatní, aby se stihli schovat, utéci, ujet. Nikdo nepočítal s tím, že by k tomu mohlo, i jen náhodou dojít, ale to složení mužstva nasvědčovalo tomu, že by byl někdo hrozně rád, aby k tomu došlo.