Ztracený ráj - strana 62
U záklaďáků, se pak rozdělení lišilo útvar od útvaru. Všeobecně se tradovalo, že voják prvního ročníku nemá žádná práva, (kromě práva držet hubu). Je to přece jen zobák, holub, vrabec, bažant, pták, ucho, a co já vím, co ještě. I tyhle názvy se lišily útvar od útvaru.
Když zobáci přežili svůj první rok, dostalo se jim vyjímečného obřadu, při němž dostali na zadek dvanáct ran, (za každý odsloužený měsíc jednu), čímkoli. I zde se nástroj bití, nejen útvar od útvaru, ale hlavně podle druhu vojska, používal odlišný. Fantazii se meze nekladly. Nejrozšířenější byl opasek, i když i v tomhle případě se dalo experimentovat. Jako třeba opasek umně zkroutit nebo ho na pár dní namočit do velmi slané vody. Kuchaři dostávali na zadek kopistí, psovodi vodítkem. U tankistů a podobné pásové techniky se vžilo povyšování podpěrou maskovací sítě. S tím jsem se seznámil i já, tedy můj zadek. A řeknu vám, že to bolelo neuvěřitelně. A ti dva, co na mě seděli, (jeden za krkem, druhý na nohách), měli co dělat, aby mě udrželi ve vodorovné poloze. Ono, když vám na zadku přistane dvoumetrový prut, mnohem slabší než malíček, zapomenete i dýchat. Nedokázal jsem se přinutit ležet. Zvedal jsem se jen reflexem. Ta první rána byla nesnesitelná, a po ní to nekonečné čekání na další. Jen jsem slyšel zasvištění toho dvoumetrového prutu a pak další nesnesitelnou bolest. Přestal jsem svět kolem sebe vnímat, přestal jsem rány počítat. A že je konec, jsem poznal, až ti dva, co měli hodně práce se na mě udržet, ze mě slezli. Vypil jsem nabízenou sklenici vína na ex, a byl jsem mazák.
Povýšením do stavu „mazák“ se získávají určité výhody, práva a výsady. To znamená poroučet, udržovat pořádek nástrojem zvaným zobák a nechat se krmit. Půl roku před odchodem do civilu se z mazáků stanou supermazáci tedy supráci, a ti to mají za málo, aby se dali něčím rozházet, aby si přidělávali zbytečné starosti. Ti chtějí jen v klidu dojít civilu a straní se veškerých nepředložeností, jež by jim mohly prodloužit nenáviděný pobyt.
Byl jsem pořád ještě zobák bez práv a výsad, ale mělo se to za dva měsíce změnit. Na čáře se používal jiný systém povyšování. Zde se rukovalo pravidelně každého půl roku, čímž byl zaručen stálý přísun „čerstvého masa“. S příchodem nováčků, si tím pádem mohli mazáci dovolit povýšit ty, co měli za sebou svůj první půl rok na takzvané půlročáky a přidělit jim jistá, sice omezená práva a malé výsady.
Já však měl za sebou pouze čtyři měsíce, a povýšení do stavu půlročáků, (což byl obdobný obřad, jen s tím, že se na zadek dostávalo pouhých šest ran, a za dalšího půl roku dalších šest nebo i celých dvanáct, jak kde), se mi mělo dostat za pouhé dva měsíce. O to bylo zobáctví horší, že po nás řvali nejen mazáci, ale i tihle půlročáci.
Žádný med to nebyl, ale pořád lepší, než se honit ve dne v noci po polích. Dokázal jsem si to živě představit, neboť jsem měl možnost sledovat výcvik motostřelců na nedalekém cvičišti a navíc, jsem měl za sebou tříměsíční výcvik, kde jsme si užili své. Nelítali jsme sice jak blázni blátem každý den, ale vyzkoušet jsme si to museli. Měli z nás být ženisti a tím pádem pro nás bylo důležitější naučit se nejen mini vyhledávat a zajišťovat je, ale též je neviditelně zahrabávat a odjišťovat. Takže místo běhání blátem, jsme se plazily s dvěma protitankovými minami po šumavských kopcích a v leže je zahrabávali tak, aby nebylo poznat, kde jsou. Tím pádem jsme většinu výcviku prakticky proplazili, neboť chůze se používala výhradně k tomu, abychom se dostali do určených prostor. Ale pokládání min nebyl jediný důvod pro plazení. Využívalo se ho též jako výchovný prostředek a v neposlední řadě k očistě, pokud zašpinění našich maskáčů překročilo mez. Jelikož jsme většinu výcviku trávili na břiše, byla přední část oblečení špinavější. Však místo prádelny, bylo výhodnější si počkat na déšť, o který v šumavských hvozdech nebyla nouze, a nechat nás plazit se nahoru a dolů, sem a tam, dokud naše stejnokroje nezářili opět čistotou. O usušení se postarala naše tělesná teplota.
Ale to všechno jsem měl už za sebou a těšil se, až mi skončí můj první půlrok, až dostanu na zadek a trochu se mi uleví. Mezi tím jsem se bavil tím, že jsem toho zmindrákovaného blbečka doháněl k šílenství. A za ty dva měsíce, jež mi chyběly do povýšení, by se mi to možná mohlo podařit. Jenže to bych chtěl toho od osudu hodně. Jak už jsem řekl, štěstí stálo při něm, nebo při mně? Zkrátka mě převeleli. Odevzdal svou krásnou novou výstroj, na kterou jsem byl tolik pyšný, a zakládal si na ní, kterou jsem fungl novou dostal před čtyřmi měsíci a používal ji jen já, nechali mi jen nejnutnější vybavení a tím začalo mé cestování od města k městu, od útvaru k útvaru, od kasáren ke kasárnám.
Byl jsem hrdý na to že jsem se dostal k pohraniční stráži, i když jsem chtěl na Dunaj. Byl jsem pyšný na to že jsem „péesák“, že nosím psí hlavu na označení, a jejich politikaření mě vůbec nezajímalo. Co mi bylo do toho. Ale tohle mi dělat neměli. Takhle mě ponížit. Chápu, že to pro někoho bude znít podivně. Ale pro mě byli „péesáci“ elita. Kdo to nepoznal, kdo tam nebyl, nikdy nepochopí to ponížení, jemuž mě vystavili, když mě degradovali na obyčejného vojáka ČSLA.
Hrdost ze mě spadla, dostal jsem starou roztrhanou výstroj, obnošenou desítkami generací a zařadil se. Přestal jsem být elitou a byl jen jeden z mnoha tisíc čísel. Ale připadal jsem si jako nula. Pomalu a znechuceně jsem si zvykal. Být číslem protiletadlové baterie nebylo nic moc, ale pořád lepší, než se stát bigošem a blbnout ve dne v noci v blátě. Však nejhorší bylo, že zdejší mazácké poměry neuznávaly půlročáckou vojnu. To mi vyrazilo dech. Takže jsem neměl před povýšením dva měsíce, ale osm. Zamrzl mi můj úsměv, který se stával noční můrou toho věčného, zmindrákovaného dozorčího. Začala se mě pomalu zmocňovat panika a nenávist k životu. Byl jsem na pokraji zhroucení a začínal uvažovat o tom, že si pustím žilou. Ale asi jsem nebyl až na tom samém okraji, za nímž už není nic, a kde stačí jeden jediný malý krůček a je po všem. Má touha po životě zřejmě byla silnější než nenávist, a tak má krev zůstal kde je. Ale nevím jak daleko jsem byl od toho kraje, kolik krůčků mi ještě zbývalo.
Ještě štěstí, že mě spolu s ostatními rozeslali po brigádách do JZD. To byla jakás takás kompenzace za to ponížení. A hlavně jsem se uklidnil a přišel na jiné myšlenky. To bylo nejkrásnější období. Bez velení, bez šikany. Chodili jsme sice ráno do práce, ale večer jsme měli neomezené volno. Nevýhodou bylo, že jsme byli na vesnici a jediným rozptýlením byla hospoda, do které nám zase scházely finance. Pomáhali jsme, kde nás bylo potřeba, v sušárně obilí, při svozu slámy, ale hlavním artiklem naší pomoci byly brambory. Převážně jsme chodili na třídírnu a pytlovali. A pokud bylo potřeba nakládali jsme napytlované brambory do vagónů. Některé brambory jsme rozváželi po domácnostech a to byla katastrofa. Brambory na uskladnění brali skoro v každé v chalupě a s každým složeným nákladem jsme dostali štamprličku. Než jsme to rozvezli, byli jsme jak děla, ožralí jak prasata. To se jinak nedá nazvat. Ale to bylo jen jednou, vyjimečně. Ale jestli něčeho bylo do sytosti, tak jídla. Přibral jsem tam za ty dva měsíce šest kilo.
A pak byl najednou konec. Všechen blahobyt skončil, jako mávnutím kouzelného proutku. Zmizelo vše, nač jsem si tak lehce zvykl a musel jsem se vrátit zpátky do nenáviděného prostředí, zpátky do kláštera, z něhož jsme měli kasárna a kde s příchodem zimy bylo zakázáno umývání chodeb, aby nepřimrzlo umývací nářadí k podlaze, a ze záchodů se stávala ledová jeskyně plná ledových krápníků, s centimetrovou vrstvou ledu na oknech. Tomu se říká studený odchov.