Ztracený ráj - strana 61
Jen na vojně se může opravář zemědělských strojů, stát kuchařem, kuchař ženistou, traktorista písařem. Janko Lehotský byl jedním z těch omylů. Každý by to nazval jinak, ale já říkám, že on byl v myšlení pomalejší a neměl zrovna šikovné ruce. I když na druhou stranu jsem oceňoval jeho snažení. Ale nikdy bych ho nenechal s pilou o samotě. (Ani v nenastartovanou.) Tady šlo opravdu o zdraví. A to nemluvím o dalších činnostech na postu ženisty. Jako je kladení náloží, min, likvidace minových polí, zajišťování min a podobně. Tam už byly v sázce životy.
Měl jsem za sebou první měsíc i s přísahou, setkání s rodiči, i se svou láskou, i první vycházku, kdy jsem se řádně opil. (No řádně? Ono stačilo málo.) Měl jsem za sebou i další dva měsíce a můj tříměsíční výcvik skončil. Složil jsem zkoušky a měl jsem být zařazen mezi ostatní vojsko, které se na nás tak těšilo. Jenže mělo to háček. Už od prvních týdnů mé vojenské služby jsem byl vystavován únavným výslechům na téma „muzika“. Napřed jsem si myslel, že tam hodlají založit kapelu a byl jsem celý horlivý do hraní, ale skutečnost mě zchladila. Nešlo o to, že bych si mohl zahrát, jako o to, že jsme z Travexem hrávali. Věděli o nás všechno snad i to, že jsme hráli ruskému presidentu při pohřbu. Chtěli vědět, kde všude jsme hráli, co jsme hráli, jaké další kapely znám a tak podobně. Dnes už vím své, ale tehdy jsem nechápal.
Byl jsem přímo na hraniční čáře mnohokrát, nejednou jsem prořezával lesní průsek, kde vedla signální stěna, a „čára“, tedy hranice, vedla jen pár metrů ode mě. Stačilo jen pár kroků a byl jsem pryč, ale nikdy mě nenapadlo všeho nechat a zdrhnout. Proč? Měl jsem zde svoji rodinu, svoji Helenu, a tam venku nikoho. Už kvůli Heleně bych nikdy neutekl. Co znamenal komunistický teror proti její lásce? Prd. Byla pro mě vším a nějaký Lenin, Stalin nebo Husák by mě nedonutili, abych ji, kvůli nim, opustil. Jenže to jsem věděl jen já. Oni byli jiného názoru. Podle nich jsem byl politicky nespolehlivý a na hranicích nežádoucí.
Tím skončila má kariéra ženisty u pohraniční stráže. Opustili jsme výcvikový prostor a rozešli se na roty. Kromě mě. Byl jsem pod neustálým dozorem, na útvaru brigády, v chodské metropoli, co nejdál o hraniční čáry, kde nějakou dobu jsem ještě chodil obden do služeb a stráže, ale jen v rámci kasáren. Těch kasáren, kde nás před pár měsíci, poprvé zbavili všeho civilního, kde jsme potupně procházeli dvorem, jak uličkou hanby, kde z oken na nás hrozily ruce „starších“, „starých“ i „nejstarších“.
Oknem, za mojí postelí, jsem častokrát pozoroval, v dáli na obzoru, výcvikový prostor motostřelců, kteří prováděli noční útok za útokem, na neviditelného nepřítele. Byl jsem rád, že ležím na posteli, zatím co oni, lítají po nedaleké autokrosařské dráze, hrají si na válku, střílí po nikom slepými náboji, nad hlavou světlice. Běhají, padají, vstávají, střílí. Vzdálené výbuchy, střelba, blesky světlic mě častokrát uspávaly. Usínal jsem s děsným vědomím, že tohle mě nikdy nesmí potkat. Byl jsem rád, kde jsem, i když bych raději s motorovou pilou prořezával lesní průseky nebo budoval železnou oponu. Oproti bigošům polním, které jsem pozoroval oknem při jejich útocích noční tmou, jsem se cítil daleko lépe, i když to žádný med nebyl.
Pokud jsem byl ve službě, bylo to celkem snesitelné, zvlášť ve stráži, jelikož jsem měl u sebe samopal s ostrými náboji, což způsobovalo, že se ke mě všichni chovali s nábožnou úctou, ale o to hůř, když jsem měl po službě. Kdejaký chcípák si na mě vyskakoval a to jen proto, že tam byl o šest měsíců déle. Občas to na jednoho přijde a pak má najednou všeho dost. A ten jeden, (nejhorlivější ze všech), mohl být rád, že jsem tu násadu od koštěte přerazil o postel, a ne o něho. Hodil jsem mu zlámané koště pod nohy a dal mu tím najevo, aby mě vynechal, aby si svůj mindrák, vybíjel na někom jiném. Pokud možno, aby se mi vyhýbal. Nechal mě na pokoji, ale jen do té chvíle, než se dostal na post dozorčího. Nemusím jistě nikomu dlouze popisovat, že to bylo každý druhý den. Pak už jsem ho poslechnout musel. To by bylo proti těm jejich řádům. Takže pak jsem dostával ty „nejlepší“ rajony a všechno jsem musel dělat dvakrát. Poprvé jsem to prý vždy udělal špatně. Takže jsem se s tím nijak nenamáhal a poprvé jsem to raděj vůbec nedělal, abych to neudělal špatně. Brambory jsem škrabával pokaždé když byly na jídelním lístku a já nebyl zrovna ve službě. Takže jsem chodil do služby, když on měl volno, abych měl volno, když on bude mít dozorčího. A brambory se většinou škrábali každý den. Když ne k obědu, tak k večeři.
Takže jeden den do služby, druhý den po ní večer na záchody, ráno na brambory a odpoledne nástup do služby. Ale těžkou hlavu jsem si s tím nedělal. Byl to zamindrákovaný hňup a čím víc bych se vztekal, tím větší radost bych mu způsoboval. Takže každý jeho rozkaz, (tedy pokud byl dozorčím), jsem přijal s úsměvem, a i s úsměvem jsem mu nahlásil jeho provedení. Byl nepříčetný do běla. Čím víc se vztekal, tím víc jsem se usmíval. To bylo něco na něj. (Aspoň něco jsem se na té vojně naučil. Ani jsem tenkrát nevěděl, že mi to jednou bude k něčemu dobré.) Pokaždé, když měl (obden) dozorčího, uplatňoval na mě svoji nepostižitelnou, (jak si ten ubožák namlouval), nepřímou šikanu. Pravidelně se mu nelíbily záchody, které se samozřejmě stávaly, pravidelně (obden), mými rajony. Takhle si prý on uklizené záchody nepředstavuje. Když nepředstavuje, tak nepředstavuje. Donesl jsem si dva kbelíky písku, rozházel ho po zemi na záchodech a kartáčem na násadě jsem tím pískem počal drhnout záchody, aby byl blbeček spokojený.
Večer přišel na kontrolu dozorčí útvaru a zhrozil se, když viděl tu pískovou spoušť. Seřval dozorčího, proč se používá k úklidu písek, když to ucpává odpad. Řval na něho, že jestli bude jediný odpad ucpaný, bude ho on, vlastníma rukama čistit, dokud nebude jako nový. Řev se nesl chodbou, až se okna otřásala a z pokojů vybíhali vyděšení vojáci, „Co se děje?“ Dozorčí blbeček stál v pozoru před křičícím nadřízeným, za jehož zády jsem se mu usmíval do jeho zmindrákovaného, rudnoucího ksichtu. Pak už jsem záchody uklízel hned napoprvé dobře, a mnohdy jsem na ně ani nesáhl. Stačilo všude rozlít vodu, aby bylo všechno mokré, (neboť co je mokré, to je čisté), a zbytek doby prosedět. Využít tu vzácnou příležitost k sednutí, protože voják prvního ročníku má absolutně zakázáno sedět. Kdekoli. Kromě té půlhodinky při povinném sledování televizních novin. Záchody jsem tedy uklízel na jeden pokus, ale šílený dozorčí, podobný vařenému raku, mi k tomu vždy ještě přidával chodbu. No a? Má být? Z toho jsem si také prd dělal, ale věděl jsem, že jednoho dne můj pohár opět přeteče a bude zase zle.
Nejlepší bylo uklízet škrabku. Vynesl jsem jen slupky a pak celou škrabku vystříkal hadicí, až ze všeho kapala voda. (Samozřejmě i se stropu.) Co je mokré, to je čisté. Třebaže to bylo za deset minut hotové, strávil jsem tam většinu dopoledne. A dělal, že provádím úklid na rozkaz dozorčího. Tímto, i podobným způsobem jsem trávil ten měsíc v metropoli Chodska, oslavil své devatenácté narozeniny, (připil si na zdraví kofolou v armě), a těšil se, že toho zmindrákovaného imbecila, jednoho dne doženu do blázince. Už moc nezbývalo, ale štěstí stálo při něm.
Vojáci z povolání (a ostatní zvířata z velení), byli přesvědčeni, a stáli si za tím přímo skálopevně, že vojsko se rozděluje jen podle hodností. Ale každý vojáček ví, že dělení bylo hned několikatero. V první části se vojsko dělilo na záklaďáky a furťáky. Proč furťáci? Protože ti tam museli být furt. Tihle furťáci, se pak už jen dělili na ty, jež to chtěli podepsat, a na ty jež to museli podepsat.