Ztracený ráj - strana 60
Přišlo nenáviděné ráno. Na nádraží jsem šel sám. Nástupiště přeplněné objímajícími se dvojicemi. To byl ten důvod, proč jsem šel sám. Takové loučení bez konce, nekonečné, z drastickým odtržením. A pak na to myslet celou cestu. Já na to myslel celou noc a teď jsem s tím, jakž takž, smířen. Nešlo to jinak. Oba to dobře víme. Ještěže Helena není tak umanutá a nechtěla mi tyhle chvíle takhle znepříjemnit. Ve 4:44 přijel k nástupišti náš vlak. Ani vteřinu neměl zpoždění. Jiné vlaky se zpožďují, ale jen ne ten náš. Nastoupil jsem do rychlíku naplněného branci a divil se jejich veselosti. Neměl jsem ani chuť se něčeho napít. Neviděl jsem v tom vyřešení mé stávající situace. Opít se, pozvracet se a usnout. Co z toho? Chtěl jsem tomu všemu čelit z jasnou hlavou, i když se mi to moc nedařilo. Tisíce myšlenek zaměstnávaly moji mysl. Všechny nás čekalo to stejné, ale každý se na to díval jinak. Mě to sebralo pořádně. Nevnímal jsem cestu ku hlavnímu městu, nevnímal jsem čas ani prostředí. Na každé stanici někdo přistoupil, sem tam někdo vystoupil. No a? To mě bylo úplně fuk. Vojenské hlídky procházely vlakem a umravňovaly bujaré brance. Byli jsme od nastoupení, až do cílové stanice, pod neustálým dozorem.
Srdce mě bolelo jako ještě nikdy, hlava mi praskala ve švech. Nejistota, bezmocnost, strach z budoucnosti. Ani nevím, jak jsem se dostal do metropole Chodska. Všechno bylo příliš nejasné, abych si z toho něco pamatoval. Jen ty otázky. Otázka za otázkou. Kolotoč tisíců otázek.
Odchytli nás hned na nádraží a sebrali nám vlasy i civil. Teď už bylo nad slunce jasnější, kde jsem. Ostříhán, umyt, navlečen do teplákové soupravy, se špekáčkem v žaludku a s kufrem v ruce, jsem kráčel spolu s ostatními po nádvoří kasáren, a z oken nám kynuly ruce, i zavřené pěsti, jako by říkaly: „Tak jen pojďte, už se na vás těšíme!“ I ty hlasy tomu nasvědčovaly. Hurónský řev a smích nás, (pardon, abych mluvil za sebe), mě úplně paralyzovaly. Na každém šprochu je pravdy trochu. To je bez debat. Ale ve skutečnosti je to nepopsatelné.
Ani jsem se nestačil z prvního šoku vzpamatovat a už jsem seděl na korbě nákladního auta a odjížděl pryč. Všechno se to událo tak náhle. Před chvílí ještě v civilu, a teď bez něho i bez vlasů, a z anonymními ježatými hlavami na jednom autě, jsem ujížděl neznámo kam. Auto zastavilo ve výcvikovém středisku, brána se za námi zavřela, vystoupil jsem a byl lapen. Definitivně. O tom nebylo pochyb.
Žádné dlouhé rozhlížení. Nástup, rozdělení, ubytování, nesmělé seznamování. Nebyl čas se nad něčím zamýšlet. Všechno to jelo jako po másle. Nechápal jsem, kam mám dát všechny ty věci co jsem dostal. To byl nad lidský úkol. Ale voják má daleko k člověku. Neustálým vysypáváním nočních stolků a skříní si to jeden zapamatuje, naučí se to všechno ukládat kam to patří.
Vojenský život má za úkol nás úplně zbavit civilních návyků. Zblbnout, zdeptat. Odpoutat nás nadobro od civilního života. Smazat vše, co bylo, nastolit chaos do našeho života, abychom po návratu mohly začít s novým životem. Začít psát novou kapitolu nového života, bez zásahů z minulosti.
První noc, první budíček, první rozcvička. Přece jen ten internát byl k něčemu. Nic z toho nebylo pro mě tak cizí, i když se to nedalo ani z daleka srovnávat, ale měl jsem jakous takous průpravu, oproti ostatním, kteří se jen váleli doma. Vyhnali nás ven a všude ležel sníh. Šumavská zima se neměla k odchodu. Místo rozcvičky jsme tedy odklízeli sníh. Potom hygiena v přeplněné umývárně, v poklusu. Jaké štěstí to bylo, že jsem se nemusel holit každé ráno, jako někteří. Na všechno jsme měli hrozně málo času. Všechno probíhalo v poklusu. I snídaně, oběd i večeře. První jídla jsem skoro všechna vyhodil, protože jsem nepochopil vojenský systém. Nemělo smysl vyhledávat, čekat, až se někde, nějaké místo uvolní. Sotva jsem takové našel, dosedl, už zazněl povel: „Dojídat!“, „Vstyk!“, „Odchod!“ S prázdným žaludkem jsem se zvedl, a odešel. Na konci jídelny vyprázdnil svůj esšálek do nádoby k tomu účelu určenému a bylo po jídle. Za pár dní jsem už věděl, že musím jíst za chůze, nač se zdržovat hledáním si místa a sedáním. Pochopil jsem, že se tomu říká jídelna jen tak.
Poznal jsem tuhle stavbu i z druhé strany, než jen z jídelny. Tak jako nakonec všichni. Střídali jsme se, ale když na mě přišla řada do kuchyně, nevěděl jsem, co mě čeká. To byl ten nadočekávání nejpříšernější den v mém životě. (Další z mnoha. Zatím.) Vzbudili nás už ve tři ráno. Oškrábali jsme obrovskou hromadu brambor, aniž bychom měli k dispozici nějakou, jakoukoli škrabku. (Kdo neměl u sebe kapesní nůž, musel použít nůž příborový.) Hrůza. Doma jsem nespočetněkrát zatápěl v kamnech nebo pod kotlem, ale při zatápění pod těmi obrovskými kotli, v nichž se vařilo pro nás jídlo, mě jímal děs a šílenství. Žádný papír nebo dokonce noviny, k dispozici nebyly. Jen obaly od sušených potravin a konzerv. Však všechno, co mohla poskytnout kuchyně, bylo vlhké, stejně jako dřevo. Oheň špatně hořel, kuchaři řvali nejen na sebe, ale především na nás, špinavý od sazí jsme se snažili zachránit poslední jiskřičku, poslední plamínek. Beznadějně. Všechno vyhrabat a začít znovu. Popel se mísil s mastnotou podlahy a roznášel se po celé kuchyni. Kuchaři opět řvali. Jeden nevěděl, jestli má zatápět nebo vytírat podlahu kuchyně. Pořád dokola. Zatopit, vytřít podlahu, umýt nádobí, vytřít podlahu, zatopit, vytřít podlahu, umýt nádobí, vytřít podlahu. Zpocení, špinavý, unavení, se zmrzačenou psychikou jsme uléhali až pozdě v noci, až bylo všechno, podle kuchařů, v pořádku.
Všechny zdejší stavby, se podobaly jedna druhé jako vejce vejci. Všechny to byly nízké a dlouhé dřevěné baráky. Stejně tak i jídelna. Ozvalo se: „Plsek, plesk.“, to byla známka, že mám jídlo v ešusu a už mě dav hrnul dál. Zhltal jsem za chůze, co se dalo, co jsem stihl sníst, než jsem se dostal na konec jídelny, k odpadovým nádobám. Jídelna je od slova jídlo, ale jestli se má jíst v sedě, ve stoje nebo v poklusu, to z názvu prostor, kde se má jíst, není patrné. Polévky jsem nejedl, ne proto, že by mi nechutnaly, ale protože jsem je nestihl sníst. Ani vlastně nevím jakou měly chuť. Musel jsem se rozhodnout, zda sníst polévku a druhý chod vyhodit nebo obráceně. To dá rozum, že to, co jsem vyléval do odpadových nádob, byla polévka.
Běhalo se pořád. Na rozcvičce, v zaměstnání, mezi zaměstnáním, na nástupy, mezi nástupy. Pořád. Byl to takový fofr, takový záhul, že jsem devět dní nepotřeboval záchod. Pak to stálo za to. To jen tak na okraj, pro pořádek. Záviděl jsem Čápovi, jež byl na běhání zvyklý. Mé první tři kilometry, které jsme běhali prakticky denně, mě málem zahubily. Málem jsem nechal na dráze plíce. A to jsem nekouřil.
Byl jsem hrdý na to že jsem byl zařazen mezi ženisty. Bylo to něco víc, než jen obyčejný „hlídač“ státní hranice. Nestydím se za to, že jsem stavěl tu pověstnou obludu z ostnatého drátu kolem naší vlasti, neměl jsem proč se stydět za práci, kterou jsem měl odvádět. A kdyby záleželo na mě, tak přestože se poměry v naší zemi podstatně změnily, já bych ten ostnatý drát na hranicích nechal. Mělo to něco do sebe. Uvidíte, že si jednou na má slova vzpomenete, (až bude pozdě). Doufám, že u toho už nebudu. Chudáci naše děti a jejich děti.
Byl jsem prakticky skoro jediný, kdo má oprávnění na motorovou pilu, neboť jednou z mnoha prací ženisty je i práce s ní. Vlastně jsme tam byli dva, ale ten druhý, hrál mrtvého brouka. To jen já byl takový horlivec a nadšenec, (nebo spíš takový osel?), co se holedbal se svými zkušenostmi. Nebál jsem se ani přednášky na téma práce v lese s motorovou pilou. Dnes se mi to jeví jako naprosto absurdní, nemožné, jenže tenkrát …, tenkrát, bylo tenkrát. Já jsem se teprve vyvíjel. Každý jednoho den dosáhne toho bodu zlomu. Někdo si to přizná, jiný ne, někdo to pocítí, jinému to nedojde. Byl jsem pyšný na sebe, že mohu ostatní naučit, co umím, a co jsem se ještě před rokem sám učil. Stal jsem se instruktorem. Dostal jsem polovinu ženistů a mohl jsem se začít předvádět, holedbat, vytahovat se a hojit si svůj zamrzlý mindrák z dob, kdy jsem se sám musel tomu samému učit. Bylo to sousto, které jsem sotva mohl pokousat. Chyběla mi trpělivost. Sálo mě to hodně přemáhání. Zatínal jsem zuby a nervy měl …, v kýblu.
Někomu to šlo s takovou samozřejmostí, jako kdyby nic jiného nedělal, jiný potřeboval cvik, ale našli se i tací, u nichž šlo o kejhák. Nechápal jsem, ale co je na tom k chápání. Vojenská logika je už taková. Vlastně není. Khaki logika prostě neexistuje.
„Logických chyb se dopouští, kdo uvažuje logicky.“