Ztracený ráj - strana 58
Ještěže jsem věděl, kterým vlakem jezdí Helena domů a druhý den na ni čekal před nádražím. Těšil jsem se, že spolu strávíme jedno krásné odpoledne. A zase jsem se mýlil. Přísnost jejího otce a včerejší extempore jí nedovolovaly se příliš dlouho zdržovat cestou domů. Jen malou chvíli jsme se brouzdali spadaným listím parku a už spěchala zase domů. Tak takhle jsem si to nepředstavoval. Copak je tohle za život? Ze školy rovnou domů a ani na krok? Na tohle jsem tedy nebyl zvyklý. To mi bylo proti srsti.
Jenže to nebylo nic v porovnání s tím, co mě čekalo. Chodil jsem jí naproti k vlaku každý den, tedy jen po tu dobu, co jsem marodil. Pak to všechno skončilo a já musel být zase přes týden na ubytovně. Teď teprve nastaly muka. Viděli jsme se jen v sobotu a to ještě musela být v osm večer doma. Teď jsem teprve pochopil, čeho všeho je zamilovaný člověk schopen, co všechno je ochoten obětovat. Samozřejmě, že jedno mi to v každém případě nebylo, ale co jsem mohl dělat? Musel jsem se přizpůsobit.
Je mi jasné, co některým šťourům vrtá hlavou. A řeknu vám na rovinu, já na Lenu nezapomněl. Měl jsem obě holky rád. Vám se nikdy nestalo, že by jste najednou milovali dva lidi zároveň? Že jste byli přesvědčeni o tom, že ve vašem srdci už není místo a najednou se tam vlezou lidé dva? Když milujete dvakrát, jste také dvakrát šťastni. A já miloval obě a nikdy bych ani jednu neopustil. Nejraděj bych žil s oběma zaráz. No a? Co je na to špatného? Já je miloval, já si s nimi nehrál. A když někoho milujete, nelze s tím přestat. Jen tak z ničeho nic. To by dokázal snad jen cynik, nějaký studený čumák, suchar s asteroidem místo srdce, který to s láskou nemyslí doopravdy, který si chce jen užít, pobavit se, zapimpat si a nechat běžet. Byl jsem ochoten se postavit i proti zákonu a žít s oběma, a kdyby na to přišlo, kdyby záleželo jen na mě, klidně bych se s oběma i oženil. Ale jen na mě nezáleželo. Nejen zákon, ale i Helena byla proti. Řekl jsem jí o Leně i o tom, co k ní cítím. Neměl jsem proč před ní něco zatajovat. Byl jsem naivně přesvědčen, že to pochopí a bude z nás krásný trojlístek. Nebyl.
Pak jsem si najednou připadal jako sketa, jako ta nejhorší svině. To, co po mě Helena chtěla, abych udělal, o tom se mi nezdálo ani v tom nejstrašnějším snu.
„Na zlých snech je nejhorší to, že většinou nejde o sny.“
Měl jsem na krku nůž. Měl jsem s tím prý něco dělat. Buď a nebo! Hledal jsem menší zlo. Žít s oběma by bylo pro mě to nejmenší zlo na celém světě. Jenže to právě Helena nechtěla. Jak to tak vypadá, ona by to vlastně nechtěla žádná žena na světě. Kdo ví, jestli by k tomu svolila i Lena. Hledal jsem všechna pro a proti. Vztah mezi mnou a Lenou bylo kamarádství přerostlé v lásku. Byli jsme přátelé, kteří se do sebe zamilovali. Na vztahu s Helenou bylo něco zvláštního. Jako bych našel něco, co jsem nikdy neztratil. Neztratil a přece našel. Vážil jsem lásku na těch nepřesnějších váhách, abych co nejméně ublížil. Začínalo mi být jasné, co musím udělat. Pocit, který mé počínání provázel byl nepopsatelný. Zase mi brali něco, co bylo jen moje, co jsem si našel, co jsem vlastním přičiněním získal. Ať tak, či onak, s jednou či s druhou jsem to musel skončit. Už vám někdo rval za živa srdce z těla? Tohle mi osud neměl dělat. Rval jsem se s tím a snažil se, pro mě nepříznivý výsledek, do poslední minuty zvrátit. Bylo to marné. Miloval jsem je obě a přesto jsem se musel s jednou rozloučit. Musel jsem s tím něco udělat, jinak bych mohl proklínat všechny a všechno, a nakonec i den, kdy jsem přišel na svět. Bylo mi nepředstavitelně, když jsem Leně psal nejhorší dopis svého života. Před pár lety jsem zažil nejstrašnější potupu, ponížení, zradu, a teď tomu všemu musím vystavit někoho, koho mám rád víc, než cokoli na světě. A vůbec bych se nedivil, kdyby v tom Lena viděla pomstu. Ale tohle bylo opravdu to nejmenší zlo.
Už nikdy nebudu její taťka. S posledním dopisem mi zmizela z mého světa. Na mém srdci bylo spácháno násilí. Bylo mi předurčeno s tím žít. A nezajímá mě váš názor. Vím, co chcete říct. Strčte si to za klobouk. Jste ještě větší svině, než já jsem se cítil. Když je jednomu nejhůř, dovedete jen sypat sůl do rán. Tohle z vás nikdo nepochopí. Máte plná ústa spravedlnosti a lásky, ale svá srdce máte sobecká. Milujete všechny a nikoho.
„Slovo „pochop“, nenávidím. Copak někdy, někdo pochopil mě? Ale já, abych pořád někoho chápal. Je to stéjně odporny slovo, jak „spravedlnost“. Ať jdó někam! Slávonoši.“
Čeho se nám v životě nedostává, po tom bezmezně toužíme. A čeho máme dostatek, nevážíme si toho. Scházel mi kamarád a udělal bych pro to cokoli, abych nějakého získal, a nakonec jsem jich měl tolik, že jsem si toho přestal vážit, (i když většina kamarádů byla …, převlečenými za kamarády), a začal jsem pociťovat jinou touhu. Touhu po dívce. Ale rozdíl mezi kamarádstvím a láskou je ten, že kamarádů mohu mít bezpočet, ale lásku (prý) jen jednu.
Měl jsem spoustu kamarádů, měl jsem za sebou první průšvih a s ním i první výprask, vyšel jsem školu a měl jsem za sebou první polibek, první zklamání a nakonec i první zradu. Skončil rok a závěrečnými zkouškami, pro mě skončilo i učiliště. Byl jsem vyučen. (Teoreticky.) Nový rok se ujal vlády a já coby čerstvě vyučený, nastoupil do zaměstnání. Je zajímavé, jak je každý takový novopečený vyučenec chytrý, jak všechno ví nejlépe. Tak tohle nás na učilišti neučili, (na tohle nás měli připravit), jak se vypořádat s opravdovým životem. Jaký je rozdíl mezí učilištěm a skutečností. A i kdyby někdo dostal výuční list třeba s vyznamenáním, s příchodem do lesa, do skutečné praxe, je z něj osel, hlupák, ne-li debil. Ostřílení lesní dělníci, mnohdy bez vyučení, jen s nějakým zaškolením, ale zato kovaní praxí a léty zkušeností, nikdy nepochopí pocity nováčků přicházejících z učilišť. Neberou ohled na nově příchozí, možná, že v tom tak trochu hraje svou velkou roli ta skutečnost, že tihle nově příchozí jsou mladí a mají výuční list, mají vzdělání.
Seznamoval jsem se den ode dne s nefalšovanou praxí v lese, a chápal ony obrovské rozdíly mezi opravdovou prací a učilištěm. Pochopil jsem, že mladý člověk potřebuje pevnou ruku, musí se učit, musí pochopit, co se může, a co nesmí. Což jsem posléze poznal i na vlastní kůži.
Teď napíši něco, co by mělo raději zůstat zapomenuto, ale byla to životní zkušenost, při níž mi smrt psala prstem po zádech. Cítil jsem její dech na krku. Slyšel zvonivé ostří její kosy nad sebou. Napíši o tom, i když jsem hrubě porušil bezpečnost práce.
Hajný mě postavil doprostřed lesa, vysvětlil mi, že tudy povede cesta, ukázal mi označené stromy nahoře i dole a na mě bylo, abych vykácel vyznačený pruh lesa v délce několika set metrů. Pustil jsem se do práce. I když jsem měl výuční list, nikdy jsem se nemohl srovnávat se svými dvěma spolupracovníky. Starými ostřílenými kozáky. Ale snažil jsem se, co to dalo. Byl jsem nabitý vědomostmi, ale scházela mi patřičná praxe, zručnost. Jak se nakonec ukázalo, nejen vědomosti jsou zapotřebí.
Na konci směny jsem, chtěl porazit ještě jeden buk. Jednalo se o smíšený porost, takže mezi smrky se sem tam vyskytl i nějaký ten buk. Jenže co čert nechtěl, přestože jsem buk skácel, na zem nedopadl. Svou rozložitou korunou se zamotal do sousedního smrku a bylo to. Zkoušel jsem všemožné prostředky jak ho dostat na zem. Všemožné, to znamená dostupné i ty zakázané. Bez výsledku. Docílil jsem jen toho, že buk už nebyl pouze opřený o smrk, ale jak jsem metr po metru, krátil jeho kmen, nakonec zůstal viset ve vzduchu a objímal smrk, jako milenka milence. Kmen u kmene a za žádnou cenu mi nedovolil, abych ho dostal na zem. Podle správnosti bych ho v takové poloze nesměl za žádnou cenu opustit, jenže byl „fajront“ a já spěchal za Helenou. Doufal jsem, že do rána si dá říci a spadne větrem sám.