Ztracený ráj - strana 57
Za svého dětství, kdy jsem si všechno musel vždy nejprve vybojovat, abych něco měl, jsem se naučil využít každé vhodné příležitosti, kterou mi život postaví do cesty, abych si potom nemusel nadávat, že jsem něco propásl, prošvihl, vyčítat si, že mi uteklo něco důležitého. Snažil jsem se vždy udělat vše proto, aby se potencionály spokojenosti vyrovnaly. A pokud se výsledek minul účinku, pokud se z příležitosti vyklubal průšvih, měl jsem aspoň ponaučení, že pokud bych i takovouhle chybnou příležitost propásl, nikdy bych se nedověděl, že chybná byla, že jsem ji dělat neměl, že jsem se zmýlil, že jsem udělal něco, čemu jsem se měl raději vyhnout. Chyboval jsem, ale v srdci mě hřál pocit spokojenosti. Aspoň jsem se pokusil vyjít příležitosti vstříc. (A ničeho nelitoval.) Proto jsem šel na tu diskotéku. Dnes vím, že to byla ta největší příležitost, jež jsem chytil za pačesy. A vyčítal bych si, kdybych tam nešel. Ale mohl bych si něco vyčítat, kdybych tam nešel? Kdybych tu příležitost jak se patří nevyužil, nechytil za pačesy, nikdy bych nevěděl, že jsem něco propásl. Že jsem propásl životně důležitou šanci. Jedna cesta na zábavu, jedno zranění, jedna návštěva diskotéky, mi z gruntu změnilo můj život. Má cesta vpřed, v jediném okamžiku, uhnula z přímého směru a ostrou zatáčkou mě vrhla jiným životním směrem.
Jednu nevýhodu návštěva diskotéky měla. Konala se totiž v kulturáku, což vyžadovalo slušnější oblečení, než jaké jsem nosíval na zábavy. Měl jsem raději staré zalátané texasky. Co že to je? No, to byly, no řekněme české rifle. Klasická riflovina východní Evropy. Naši neměli tuzexové konto, ani příbuzné na západě, abych si mohl dovolit nosit originál džínsy. Musel jsem se spokojit s českou náhražkou, ale na druhou stranu, jsem byl jediný, který nosil i „džisku“. Tahle vymoženost Ameriky, byla i v Tuzexu vzácností, když jsem ji já začal nosit. Já jediný měl komplet. Kalhoty s bundou, i když materiál jen zdaleka připomínal originál.
Však po létech používání, po mnoha setkání s pračkou a pracími prostředky, se pak už hodily jen na ty zábavy. Ale mě to vyhovovalo. Cítil jsem se ve starých, odřených kalhotách, se záplatami na stehnech a zadku daleko líp, než v tom, co jsem si musel na sebe vzít na tu diskotéku. Ale občas jeden musí ustoupit, když to má vést k uskutečnění jistých záměrů.
Stál jsem v sále kulturního domu a nemyslel na to, co mám na sobě. Nejdůležitější bylo, že tam, vepředu pod pódiem, seděly obě dívky z vlaku. Tentokrát to už nebyly jen ty holky z vlaku, už jsem znal i jejich jména. Jmenovali se Eva a Helena. A jako obyčejně byly sami, bez jakéhokoli doprovodu, přestože jsem Helenu před pár dny, když jsem šel na tu zábavu, potkal na večerní procházce s mládencem. Teď tu seděli obě samotné. Došlo mi, že Eva jistě nemá nikoho, s kým by trávila volné večery a Helena je tady s ní sama jen se solidarity.
Večer se dostával do obrátek a já čekal na sérii pomalých písní, abych vyrazil, abych šel Evu vyzvat k tanci. Lena by se na mě jistě nezlobila, vždyť šlo jen o tanec. Nebo ne? Sálem zazněly první tóny písně, která semkne tančící páry k sobě tak blízko, že by se starší z toho pohoršili. Odpoutal jsem se od našeho stolu a zamířil ke stolu pod pódiem.
Ne, žádná úklona se nekonala a slova: „Smím prosit?“ se už dávno nenosila, tedy ne v tomhle prostředí. A navíc, při těch decibelech, jež útočily na naše ušní bubínky, by to šlo jen těžko. Vyzvání k tanci a ostatní konverzace, by se daly přirovnat ke znakové či posunkové řeči.
Když jsem přistoupil k stolu pod pódiem, a posunkem Evě naznačil, (protože jinak to ani nešlo), jestli by si nešla zatancovat, dívala se jinam. Buď mě neviděla přicházet, nebo nechtěla. Místo Evy, jež sledovala, nebo dělala, jako že sleduje někoho v tančícím sále, se zvedla Helena. Nevím, jestli i v tomhle okamžiku chtěla být ke své kamarádce solidární, nebo jestli jsem se jí tolik líbil, či jestli mé vyzvání k tanci vztáhla na sebe, zkrátka Helena přijala pozvání k tanci s takovou samozřejmostí, jako kdyby jí opravdu patřilo. Náhody určují osud a já téhle náhodě děkuji, že svedla dohromady dva lidi, kteří okolo sebe chodili, aniž by vůbec věděli, že si sou osudem určeni.
Nejprve jsem byl překvapen, když se Eva tvářila, jako bych neexistoval, a že Helena to pozvání k tanci, jež pořád viselo ve vzduchu, bez povšimnutí, přijala, ale když jsme spolu tančili, mé myšlenky dostávaly jiný směr. Můj svět se stal jinou dimenzí. Na tohle vybočení ze směru, na tuhle zatáčku, kterou se mnou bral můj osud po dvou kolech, nikdy nezapomenu.
Někdo by to mohl považovat za trapas, já tomu říkám osud. Kdyby mi Helena nebyla osud určená, nespadl bych na ten nůž, a místo na diskotéce bych byl na ubytovně, v Zoo, nebo na některém náměstí Hanácké metropole. Ale já byl zde a Helenu svíral v náručí. Tančil jsem s děvčaty už dřív, i když bych to spočítal na prstech jedné ruky, a ještě by mi pár prstů zůstalo, ale nikdy jsem nepoznal nic z toho, co mezi mnou a Helenou vzplálo během té jedné písně. Docházelo mi, že tanec, coby esteticky zvládnutý pohyb, je jednou z předsíní lásky. To prostředí, hudba, přítmí, blízkost jejího těla, to teplo, jež vyzařovalo, ta vůně jíž mě vábila, to vše mě svazovalo, to vše mě k ní připoutalo ještě blíž než blízko. Nemohlo to dopadnout jinak. Pod prsty jsem cítil její tělo, každý její pohyb. Rozpalovalo mě to. (A nejen mě.) Proudila do nás vášeň, vpíjela se nám pod kůži, bouřila v našich žilách, stoupala nám do našich hlav, opíjela naše smysly a my zapomněli kdo jsme a kde jsme. Svět kolem nás přestal existovat. Byli jsme jen my dva. Do našich uší nám proudila ta píseň, ta tklivá melodie, jež nám bude navždy připomínkou našeho prvního polibku. A nezůstalo jen při tom jednom. Za nic na světě by nás od sebe nikdo neodtrhnul. Líbal jsem ji a o na líbala mě. A prolíbali bychom snad celý večer, kdyby série ploužáků neskončila.
Série možná skončila, ale my s Helenou jsme věděli, že pro nás dva něco nového začíná. Samozřejmě, že se to neobešlo bez komplikací. I k rvačce se schylovalo, ale dopadlo to dobře. Horká hlava zchladla a přátelské pouto mezi kamarády se neporušilo. Jak jsem měl tenkrát vědět, že lezu někomu do zelí? Můj původní záměr byl zcela jiný. Nemohl jsem vědět, že Plančet má oči jen pro Helenu. Nevěděl jsem, že si s ní chce zatančit. (Zatím.) Neřekl ani slovo, tak jak jsem měl vědět, co se mu honilo hlavou? Měl jít se mnou, když jsme oba koukali k jednomu stolu, a ne se potom chtít prát.
Protančili jsme s Helenou zbytek večera, patřili jsme už jen jeden druhému. Však dohrála nejen naše první píseň, která odstartovala náš společný život, dohrála i poslední série písní, dozněla poslední skladba večera, a nám nezbylo, než se rozloučit a jít domů. Těšil jsem se ještě na to, jak ji doprovodím. Těšil se na dlouhou cestu k jejímu domovu, která bude nekonečně dlouhá, vyplněná polibky. Ale co jsem nevěděl bylo, že nám cesta bude trvat ubohých pět minut. Tak to by jednoho otrávilo. A navíc, Eva se loudala sama deset kroků za námi. Měla totiž u Heleny kolo. Nervózně na něho nasedla a v očích se jí zračilo překvapení. Napřed nevěděla, jak by se mě co nejtaktněji zbavila, a teď nevěřila svým vlastním očím, jak to nakonec dopadlo, co vlastně svou nevšímavostí způsobila. Nikdy jsem jí to neměl za zlé. Získal jsem Helenu a to není málo.
Eva odjela a já se těšil na posledních pár polibků před domem na rozloučenou. Jenže ty se nekonaly. Mě doma nikdo nešikanoval, máma mě nenutila chodit domů v určenou hodinu. Nikdy to po mě nevyžadovala. Nebyl jsem na to zvyklý. Však, co jsem zažil ten večer, kdy jsem Helenu poprvé doprovázel domů, mi vyrazilo dech. Nevím, o kolik hodin se zpozdila, ale to co se událo, vypadalo, že to zpoždění bylo přinejmenším rok. Obrovská postava jejího otce se objevila mezi dveřmi tak náhle, že jsem ani nestačil pozdravit. Ohromná paže uchopila Helenu za ruku a oba byli ty tam. Zůstal jsem bez dechu stát a překvapeně zíral na zavřené dveře, jen světlo chodby, prosakující matnou výplní dveří osvětlovalo mou postavu. Stál jsem tam ještě dlouho po té, co světlo na chodbě dávno zhaslo, až když šok mírně ustoupil, odebral jsem se k domovu. I když šok ustoupil, nikdy jsem na tu hrůzu nezapomněl a nebylo to jediné poznání, s kterým jsem měl přijít do styku. Trpěl jsem tím, vlastně skoro až do svatby.