Ztracený ráj - strana 56
Jsou v životě člověka okamžiky, jež mohou rozhodnout o celém jeho životě. V tom okamžiku si to nikdy nikdo neuvědomuje, ale po letech mu to zní až neuvěřitelně. Jsou to osudové mezníky. Jeden takový mezník byl pro mě v sobotu jednoho říjnového dne, kdy jsme hned po sedmé hodině večer vyrazili do kopců. Čím dřív, tím lépe. Měli jsme před sebou osm kiláků lesem, a ne zrovna po rovině. S koncem městské zástavby se zvedala první terénní vlna, jež nám stála v cestě. Poslední domy města se s námi loučili, když jsme si to plni nadšení a sil mašírovali vzhůru. Zatím jsme měli sil na rozdávání. Nebyli jsme ani v jedné čtvrtině.
Byla už tma, když jsme opouštěly město, tak jsem nechal ostatní pokračovat v cestě a odskočil jsem si na kraj cesty ke stromu. Přece to nebudu nosit do kopce. Kropil jsem patu stromu a ostatní se vzdalovali. Takže mi nezbylo nic jiného, než potom s prázdným měchýřem, se rozběhnout, a do kopce. Klusal jsem, abych ostatní dohnal a cestou proti mně kráčela dvojice mladých lidí. Moc jsem jim nevěnoval pozornost, ale až když jsem je míjel, poznal jsem, že je to jedna z těch dívek, z druhého vagónu. Bylo k podivu, že je s tím klukem sama a tak pozdě večer. Nikdy jedna bez druhé neudělal málem ani krok. Ale bylo to pochopitelné, když si mladý pár vyjde na procházku, nepotřebuje za sebou ocásek. Přemýšlel jsem, jestli ta druhá není také někde s někým na procházce, na opačné straně města. Proč? No, řekněme, že mi nebyla lhostejná. A jestli, když její kamarádka se prochází po večerech s chlapce, ona nesedí náhodou sama doma. Možná bych pro ni mohl něco udělat. Nic závazného. Jen ji vzít na procházku, ukázat jí má oblíbená místa, (i když pochybuji, že by ji to zajímalo, že by to koho kdy zajímalo). Ale nepřestal jsem o tom uvažovat. Sedí doma? Nesedí?
Nechal jsem tenhle milenecký pár daleko za sebou a chvátal za ostatními. S odcházející dvojící, jsem nechal za sebou i dumání nad stavem věcí, kolem druhé dívky, z druhého vagónu, zda sedí doma nebo ne. Doběhl jsem partu a dál pokračoval s nimi. Minuli jsme starou hájovnu s rybníčkem, která kdysi patřila mému strýci Ferdovi. (Byl to bratr mojí bábinky.) Bydlel v hájovně, za mého dětství, kus za městem, na pokraji lesa. Bydlel tam i tenkrát, když našel toho vysíleného muže v podivném oblečení. Což nebyl nikdo jiný, než ještě před pár dny Josef Hromádka, který se po útěku z korby náklaďáku, stal Hansem Bergmanem.
Minuli jsme hájovnu a dotli se minulosti. Kopec přestal stoupat, prudce se zlomil a započalo klesání. Je to takové to místo, ten bod zlomu, kdy, když jedete autem, vám žaludek vskočí do krku, (v závislosti na rychlosti jízdy), mnohdy i leze pusou ven. Někdy se to i podaří, a vaši spolucestující poznají na vlastní oči i nos, co jste jedli před jízdou. Po nekonečném stoupání je to konečně úleva pro nohy, ale jen na chvíli. Po pár stovkách metrů začnete mít dojem, zda není lepší jít do kopce, než z něho.
Byli jsme mladí a takové nějaké filozofování o nakloněných obousměrných rovinách, nám neleželo ani v patě. Prošli jsme údolím a se začátkem dalšího stoupání, jsme měli za sebou polovinu. Abychom zapomněli na únavné šlapání lesní tmou, rušenou jen občasným, ale opravdu jen občasným, projetím auta, dělali jsme blbosti. Jak by ne. Byli jsme mladí a bavili jsme se. Zkrátka blbi jsme na kvadrát. Ono také, když šlapete osm kilásků černotou lesa vstříc jediné „lidové“ zábavě, nebudete přece spořádaně chodit ve tvaru a do pochodu si zpívat údernické písničky. To dá rozum. Ne? Blbli jsme z radosti k mládí. No a? Kdo z vás v mládí neblbnul? Tak to máte smůlu, nemáte se čím chlubit, nač vzpomínat. Mě to bylo osudem určené. A nemám se zač stydět.
Takže jsme blbli dál, až se ucho utrhlo. Samozřejmě. A nechte si svoje žvásty o tom, že se muselo stát, či o tom džbánu, se kterým se má spíše chodit pro pivo, než se to ucho utrhne. Co se stalo, stalo se. Kdybych ten nůž tenkrát u sebe neměl, neseděl bych dnes tady, a kdo ví, jak bych nakonec skončil. Ten nůž, jež jsem měl u sebe, pro strýčka příhodu, byl mým osudem. Muselo se to stát. Spadl jsem a nůž mi vnikl do těla. Tedy do těla, neměl bych to tak dramatizovat, ale na druhou stranu i ruka je vlastně mým tělem. Takže, abych to upřesnil, ten nůž mi vjel do ruky, ale jestli to někdo potřebuje přesně, tak to byl druhý kloub levého palce, který se ostrému hrotu, mého nože postavil hrdě do cesty, aby možná zabránil větším škodám, například, aby třeba projel zkrz. Ale i tak jsme stáli před ožehavým problémem. Co teď? Vytékající krev kapala na asfaltový povrch vozovky a ta, jež mi ulpěla na ostatních prstech nepříjemně chládla, tuhla a slepovala mé prsty k sobě.
Kdyby mezi námi, v tu chvíli, byl takový nějaký ten „správňák“, kterými se svět jen hemží, (a to nejen v knihách, románech a filmech), a který umí ostatním jen kafrat do života, jistě by měl u sebe, čirou náhodou, lékárničku a jistě by si i věděl rady. Ale ani my jsme nebyly bezradní. Nebyly jsme sice správňáci, ale také mě nikdo nenechal vykrvácet. (Ostatně, to bych zde neseděl.) Místo obvazu posloužil kapesník. A jestli si někdo myslí, že jsem se otočil a spěchal domů, tak je vedle, jak ta jedle. My jsme měli namířeno na zábavu. A v místě jejího konání, měl mít Čáp nějaké příbuzné. Tudíž jsme s Čápem vyrazili napřed s tím, že se setkáme, až na místě, tedy v místním kulturním domě.
Nebudu popisovat zděšení, které jsem Čápovým příbuzným způsobil. Ostatně, mě to tak strašné nepřipadalo. Oni dospělí rádi ze všeho dělají vědu. Ruku mi ošetřili, zavázali a s radou, abych co nejrychleji odjel domů a navštívil lékaře, mě propustili. Slíbil jsem jim to, aby si o mě nedělali zbytečné starosti a co nejdřív nás propustili. Od nich jsme s Čápem zamířili rovnou na tu zábavu.
Kolik krve jsem ztratil nevím, ale jistě to nebylo tak hrozné. Ještě jsem neomdléval. Ale pro jistotu, jsem ten večer pil místo obvyklého bílého vína, červené. Musel jsem tu ztrátu nahradit. Ruka mě nebolela, a jestli ano, tak jsem tu bolest utopil ve víně. V okamžiku, kdy se mi dostalo řádného ošetření, za které jsem mimochodem slušně poděkoval, (vím, co se sluší a patří), jsem rázem zapomněl, že nějaké zranění mám, ale na druhý den, po příchodu domů a po výslechu, mi došlo, že je to nemalý problém, ne, že ne. Ne, nebolelo to nijak zvlášť moc, ale nemohl jsem hýbat palcem a ten jsem při výkonu praxe, jež mě čekala druhý den, nutně potřeboval. A žádné výmluvy by mi nepomohly. Pokud nemám neschopenku, jsem práce schopný. A dost. A ten palec jsem opravdu potřeboval. A navíc, mi nebylo vůbec jasné, jak bych si na ten obvaz natáhl rukavici. Nebylo vyhnutí, musel jsem vyhledat lékaře, ostatně, jak jsem slíbil, i když opožděně.
Bylo to snad poprvé za tři a půl roku, co jsem marodil. Nikdy jsem neměl zapotřebí se „ulejt“ ze školy. Tak jsem začal marodit. Rána mě trochu zhnisala a měl jsem trochu poškozené kloubní pouzdro, jinak nic. A navíc jsem získal jednu výhodu, kterou jsem po celou dobu mého „studia“, (dosavadních třicet šest měsíců učiliště), byl nucen oželet. Marodil jsem, tudíž jsem se tak mohl vidět, s klukama z party, každé odpoledne, a nejen v sobotu a v neděli. A tou výhodou byla středeční diskotéka. To bylo něco. Přece nebudu polehávat doma, když mám takovou příležitost před sebou.