Ztracený ráj - strana 55
Dole pod kopcem, ve vesničce, ke které patřila nejen tahle ehm, ehm, „ubytovna“, ale i vedle ní stojící neveřejná rozhledna obsazená vojskem, tam stála útulná, začouzená hospůdka s kulečníkem uprostřed. Ale to nebyla žádná americká vopičárna, kterými se to v dnešních dobách v hernách jen hemží. Tenhle kulečníkový stůl nehyzdila ani jediná díra. Byl to jen obyčejný karambol se čtyřmi koulemi. Kolem něho denně pobíhali mistři tág a ukazovali svá umění. Já jsem tak akorát mohl přihlížet. Proto jsem tam neztrácel čas a raději trávil odpoledne v zoo nebo si zajel za jednu korunu do města. Proč jsem tak konkrétní? Protože chci vyzdvihnout, jak rapidně se změnily ceníky dopravy vůbec, že nám stačila jedna koruna, abychom se dostali z té ubytovny do metropole Hané, vzdálené víc jak čtyři „kiláky“ od vesničky, nad kterou jsme přebývali. Samozřejmě je jiná doba, ale právě proto vzpomínám na časy, kdy rohlík stál čtyřicet haléřů a městská doprava korunu, i když v menších městech jen šedesát haléřů.
Nádherné časy babího léta zmizely a podzim se začínal zakusovat do lidí i do kraje. Já si přes týden krátil čas všelijak, jen ne na ubytovně a víkendy trávil ve společnosti party. Buď v Baru nebo na zábavách. Občas jsme si i zahráli, abychom potrápili sousedy i stranu. S Lenou jsme byli už jen ve spojení přes poštovní úřad. Vzdálenost byla opět proti nám. Má lýtka se už jen nezapalovala. Doutnala a žhnula, a přestože jsem měl Lenu rád, přestože jsem byl pořád její „taťka“, nemohl jsem být slepý k jiným děvčatům, nedokázal jsem je přehlížet, jako kdyby neexistovaly. Já si nejezdil do školy autem, mě nikdo nevozil. Dojížděl jsem vlakem či autobusem a ty byly plné holek.
Zvlášť, když jsem byl ještě ve třeťáku a vracíval se v pátek, z té podhorské vesničky domů dřív. Tedy pokud se mi podařilo ukončit školu spíš, než bývalo normální, než bylo zvykem, když se mi podařilo zkrátit délku vyučování tak, aby mi to vyhovovalo, abych chytil patřičný spoj. Jinak, jak jsme měli praxi, přijížděl jsem domů později. A proto, pokud byla škola, snažil jsem se toho využít a jet domů dřívějším autobusem. Sem tam i stopem. Vypadl jsem ze školy, jak jen to šlo, když se přiblížila hodina „H“, a co nejrychleji utíkal na autobus, který stavěl nedaleko školy. Na intru jsem se nezastavoval. Na co? Škoda času, vše co jsem potřeboval jsem měl s sebou. Magneťáček, kazety a dva sešity. Víc jsem k životu nepotřeboval. Ty dva sešity pokryly čtyři předměty. V rámci šetření našich lesů jsem používal jeden sešit na dva předměty. Záleželo jen na fantazii, a hned měl každý sešit dva začátky a společné konce. Zkoušel jsem to i se třemi předměty na jeden sešit, ale takový sešit jsme neměli, aby měl na tři předměty dostatek stránek. Při třech předmětech byla totiž velká spotřeba stránek a sešitu rychle docházely listy, příliš rychle byl popsán. Takže dva předměty na sešit, bylo tak akorát. A ty dva sešity se mi do tašky k magnetofonu i ke kazetám vlezly. S knížkami jsem se moc netahal ani přes týden neřku-li v pátek. Žádné prádlo jsem domů také nevozil. Nač. Co jsem potřeboval, jsem měl na sobě. Dostávali jsme sice na cestu studený oběd, ale i ten jsem oželel, i když občas bývaly strašně dobré tvarohové „buchláče.“ Jinak se to nedá nazvat. Byly to koláče pečené jako buchty, na pekáči, jeden vedle druhého, nebo možná buchty s posýpkou. Jak chcete. Něco na ten způsob. V každém případě byly vynikající, zvlášť, když byly ještě teplé. Ale když jsem spěchal domů, musel jsem něco oželet. Nemohu mít všechno.
Tudíž, při těchto dřívějších jízdách domů jsem potkával spoustu dívek, zejména ty dvě děvčata, co sedávala vždy ve druhém vagóně vlaku, do kterého jsem, na poslední části své spletité cesty, přesedal. Nejprve jsem si myslel, že mají hlad, když se po mě dívaly jak jím rohlík. Samozřejmě jsem jim nabízel kousnutí. Ale asi to nebylo tím hladem, nebo zřejmě neměly chuť na rohlík. Byly z jiného těsta, než jsem byl já, samorost. To bylo na první pohled vidět. Proto zřejmě ty pohledy. Asi se jim na mě něco nelíbilo, či líbilo.
Bylo na nich vidět, že jsou pod přísným dohledem svých rodičů, zejména otců. Nebyly tak vyzývavé jako ten omyl, jež jsem měl za sebou, (jež jsem si přivezl jednou v pátek domů). Bylo na nich něco, cosi, já nevím co. Něco bylo ve vzduchu, něco se vznášelo kolem nich. Nebyla v tom žádná maniacká sexuální touha, která po výkonu vyprchá. Něco neviditelného, něco co lidi k sobě přitahuje, bez toho, aby na sebe upozorňovali. Samozřejmě, že teď nějaká stará panna či zhrzená rozvedená nebo i jiná učitelka lásky, afektovaná přestárlá miss inteligence, školená amatérka, samozvaná psychoanalytička, ochránkyně nevinných, absolutní moc, nekompromisní suchar, bude namítat, že pokud bych měl Lenu u sebe, skákal bych kolem ní jako cvičený, vykastrovaný pejsek, ale protože jsou mezi námi stovky kilometrů, šilhám po jiných. Každopádně. A ještě můžete dodat, že jsem s Lenou začal chodit jen proto, abych se jí pomstil za to, co mi provedla její sestra. Můžete si myslet co chcete. A můžete to dát klidně do televize. A vůbec, víte co mi můžete? To co já vám nechci!
S Lenou jsem si tenkrát jen dopisoval, i když to v dopisech začínalo houstnout, a prázdniny, díky nimž měla mezi námi vzplanout láska, byly teprve před námi. A navíc, na nikoho jsem neútočil, nikdo neútočil na mě. Jen jsem používal oči. Není vůbec důležité, jestli si někoho myslí, že je možná košile bližší, než kabát, já to tak necítil. Konec konců. Vždyť šlo jen o pár pohledů, o to, že jsme sem tam, občas v pátek, cestovali společně. (A že jsem jim nabízel rohlík? No co. Jsem slušně vychovaný. No né?)
„Ten, kdo dává nejlepší co má, je svou pohostinností roven králi, i kdyby to nejlepší byla jen hromada slámy.“
Ale i těch několik málo, pár pátků stačilo, abychom se navzájem poznali. Chápal jsem, že tahle třídní elita, (aspoň tak se mi to jevilo), není pro mě. Bylo mezi námi vidět ten rozdíl. Vzpomněl jsem si na holky z gymplu v prvním ročníku učiliště, pro které jsme smrděli lesem. Ale tyhle dvě dívky, z druhého vagónu, i když to vypadalo na stejné těsto, přesto se zdálo, že jim nesmrdím. Bylo to snad to vzrušující poznání, co mě k nim přitahovalo nebo to bylo tou odlišností? Nevím. Ale stejně, abych uklidnil rozbouřené davy, v závěru to nemělo žádný účinek. Skončil školní rok, ve kterém jsem ukončil třetí ročník, začaly mé poslední, nezapomenutelné prázdniny a po nich jsem se domů začal vracet z úplně jiné strany, z úplně jiného směru. Tím pádem jsem je už víckrát ve vlaku nespatřil.
Věděl jsem, že už se s nimi nikdy nepotkám, že se s nimi už nikdy neuvidím, ani ve vlaku, ani ve společnosti, tedy v té, v které jsem se pohyboval. Tyhle dvě holky, jež střežily přísné oči starostlivých otců, si párkrát do roka vyšly na diskotéku, zatím co já vymetl každou zábavu či karneval. A v tom byl ten rozdíl. Oni na zábavy nesměly, i když by možná asi ani nechtěly, a já se na diskotéku nedostal, i když bych klidně šel. Zábavy se konaly v sobotu, ale diskotéky výhradně jen ve středu, a to jsem byl na intru a posléze na ubytovně. Takže oni nemohly na zábavu, i když by klidně mohly, a já nemohl na diskotéku, i když jsem chtěl. Takže i kdybych chtěl proti tomu něco podniknout, nešlo to. Tím pádem mi bylo znemožněno jakékoli naše další náhodné setkání. Asi proti mně stál duch nějaké takové superženy, nějaké takové emancipované sufražetky. Ale nepovažoval jsem to žádné neštěstí. Není, není, tak co. Mám se zbláznit?
S Travexem jsme vyráželi zpravidla každou sobotu někam na zábavu. Vždycky totiž někde nějaká byla. A pokud byla v našem okruhu působení, nevynechali jsme ji, ani náhodou. Vyráželi jsme mezi sedmou a osmou hodinou večerní, abychom na místo dorazili kolem deváté. Záleželo jen na vzdálenosti kterou máme urazit. Chodili jsme totiž pěšky. Proto jsme navštěvovali zábavy jen v okruhu do deseti kilometrů. Samozřejmě všude jezdil autobus nebo jsme tam mohli jet na kole, ale kdo by zbytečně utrácel peníze za autobus nebo se celý večer strachoval o kolo. A nikdo z nás neměl takové rodiče, které by nás tam odvezli a zase pro nás k ránu přijeli. Takže nám nezbývalo nic jiného, než pěškobus.
Nejraděj jsme chodili do jedné z mnoha vesniček usazených do věnce hor kolem našeho města. Tam měl totiž Saly chatu a nemuseli jsme se tedy trmácet v podroušeném stavu k ránu domů. Mohli jsme si na chatě odpočnou a na poledne vyrazit na cestu k domovu.