Ztracený ráj - strana 52
Neměli jsme mobily, ani se kde scházet. Scházely nám prostory, kde bychom nebyli pod přísnými pohledy našich sousedů či rodičů. A vysedávat jako obyčejně na křižovatce, na patníku, už bylo pod naši úroveň. Plančet měl sice „mražák“, kde jsme se mohli scházet, ale tam bylo místo tak pro tři, a pokud jsme tam vlezli všichni čtyři, nebylo tam k hnutí. Jaký „mražák“? Obyčejný. Taková ta krabice, co se montuje na chassis, (tedy na šasi), tedy na podvozek, nákladních aut mrazíren. Asi ji někde nějaké auto ztratilo a Plančet ji někde našel, nevím, zkrátka měl ji na zahradě a tam si z něho udělal své království. Jenže nepočítal s tím, že nezůstane pořád sám, nikdy ho nenapadlo, že by v „mražáku“ mohlo být víc osazenstva, než jen on. Jednou nás tam bylo pět. To když jsme tam oslavovali fotbalové vítězství nad tou malou horskou vesničkou. Byli jsme tam namačkaní jako sardinky v plechovce, doslova jako maso v mražáku.
Kdybych Salyho nezastihl doma, (kdyby se jeho máma musela bavit s největším darebou z okolí), zkrátka, kdybych se nedověděl, kde Saly tráví dnešní odpoledne, vypravil bych se k Plančetovic „mražáku“. Ale Saly doma byl. V napolo obutých teniskách, (nijak jinak si ho ani neumím představit), se přišoural k bránce a ještě dojídal. Mastné prsty i pusu. Vyrušil jsem ho u odpolední svačinky. A to nebylo poprvé. Buď pořád jedl, nebo jsem já pořád chodil nevhod. Dojedl, utřel si pusu, zavázal tenisky a vyrazili jsme k Plančetovi, navštívit ho v jeho „mražáku“. Ten však zel prázdnotou jako kůlna na jaře, jak byt před malováním, jak lednička v neděli večer.
,Plančet se odstěhoval.‘ napadlo mě. Vykrást ho snad nemohli. To by přece nevzali úplně všechno. Nedovřené dveře žalovaly opuštěností, mražák ukazoval své hladové útroby. Jen polotma, prázdno a pár útržků papíru válejících se po zemi. Jak neútulné se to tu najednou zdálo.
Na Salyho to nijak nepůsobilo, (nebo něco věděl). O kus dál stál Plančet opřený o roh baráku, tvářil se tajemně a smál se mému výrazu. S tisícem otázek v očích jsem letěl k němu. Nestačil jsem se ho ani zeptat, co se stalo, když mě uvedl do svého nového království, proti původnímu „mražáku“, stokrát většího. Stačí jeden týden a co všechno se může změnit. A pak, že čas není pojem. Tak tohle mi už dokázalo zvednout náladu. Napřed jsem ztratil nadšení a pak nikoho nemohl najít. Tak tohle předčilo veškeré moje očekávání. Co očekávání? Tohle jsem ani ve snu nemohl tušit. V neděli jsem odjel, aniž bych tušil jakékoli změny a teď tohle. Překvapení to rozhodně bylo. Tohle už, i když vzdáleně, připomínalo Bar. Rozhodně o dost víc, než původní „mražák“, což byl Bar I, tohle byl „náš“ nový Bar II. To bylo něco. Výzdoba ještě nebyla stoprocentní, ale to chtělo čas. I jakýsi starý nábytek tam byl. Usedli jsme a já byl naplněn nepopsatelnou euforií. Pochopitelně, že v očích součastné mládeže, se to bude jevit jako absolutní propadák. Oproti dnešním nonstop hernám, klubům, bowlingům, a co já vím, jakým ještě jiným zařízením, to vyznívá uboze, jenže tenkrát byla jiná doba. I my jsme byli jiní.
Naše mládí toužilo po prostoru, kde bychom nebyli na očích, pod dozorem, ale kde vzít a nekrást? Kde nic není, ani smrt nebere. Samozřejmě jsme se pokoušeli, (a nejen naše generace), postavit si za kolejemi, v háječku nějakou bytelnou boudu, chatrč, chýši jedovou, nebo něco podobného či aspoň vzdáleně to připomínající. Jednou jsme už byli tak daleko, že jsme měli dokonce čtyři sloupy a střechu. Dál jsme se nedostali. Než se sehnal další materiál na stavbu, starý Suchomel nám to, co jsme doposud postavili, do rána zboural a dřevo si odvezl domů na topení. Opravdu to nebyla lehká existence, a najít kousek místa pro sebe bylo zhola nemožné.
Konečně se začalo blýskat na lepší časy. I když to nebylo absolutní, bylo to aspoň něco. Nám to stačilo. Méně jsme chodívali hrát fotbálek a více vysedávali v Baru. (Protože „mražák“ coby Bar I, již neexistoval, upustím tedy od druhového označení. Je pochopitelné, že když budu hovořit o Baru, že mám na mysli ten nový bar, Bar II). Sedávali jsme tam každý víkend, (ostatní občas i přes týden, pokud se zrovna neučili), snili, stavěli vzdušné zámky a plánovali budoucnost. Můj nápad, jehož rozbouřená hladina se tenkrát cestou domů a pak i ostatními okolnostmi kolem, zklidnila natolik, že jsem ho odložil do regálu uležet, nyní začal být opět aktuální. Cítil jsem, že teď je ten pravý okamžik s ním přijít. Nálada, kolem nového Baru, stagnovala. Teď by se můj nápad mohl jevit reálný.
„Co kdyby sme založili kapelu a hráli?“ vytasil jsem se, se svou zrající myšlenkou, jedno odpoledne, když jsem v baru opět snili o budoucnosti a přemýšleli, co budeme dělat.
Tak a bylo to venku. Nečekal jsem žádné bouřlivé ovace a výkřiky, ale můj nápad zaujal. Rozjel se a začalo se o něm hodně mluvit. Někteří z nás měli už z předchozí doby s nějakým hudebním nástrojem co dočinění. Saly chodil do hudebky na harmoniku a Plančet si doma brnkával na kytaru. Tak to by bylo. Zbytek nástrojů, jsme si měli rozebrat my ostatní. Tedy ostatní, Čáp do Baru chodil velmi málo. Měl svůj trénink, svá soustředění, své závody.
Ale občas do Baru zabloudil Plančetův soused. Nechodil mezi nás často, tak jsme mu ještě nevymysleli přezdívku, říkalo se mu jen Laďa. Občas se k nám přidal ve fotbálku, sem tam, se objevil v Baru. Míň ve starém a víc v novém. Byl přítomen i našim rozhovorům točících se kolem kapely, a byl tím nápadem naprosto unešený, nadšený, úplně posedlý, přetékal ambicemi. Nejraděj by začal hned hrát. Už, už se viděl na pódiu, pod sebou dav fanynek, ruka ho už málem bolela od autogramů. Napřed hrr, potom prr. To už tak někteří lidé mají ve zvyku.
Každá pořádná kapela má nejen kytaru a klávesy, ale hlavně basu a bicí. A právě tyhle dva nástroje jsme si s Laděm měli rozdělit. Já bych se nejraděj přiklonil k bicím, tolik mě fascinovaly, ale byl jsem ochoten se domluvit. (Nechtěl jsem být ten, jež si nenechá poradit.) Pro muziku jsem byl ochoten se obětovat a vzdát se svého zamilovaného nástroje. Ustoupit jsem, protože na bubny chtěl hrát Laďa. Tolik jsem toužil tu kapelu založit, že jsem byl ochoten mu to místo za bicíma přenechat a začít se učit hrát na basu. V tom jsem neviděl problém, měl jsem kde. Takže, když jsem se po týdnu vrátil z intru, měl jsem za sebou své basové začátky. Bral jsem to vážně. Zakousl jsem se do toho. Vrátil jsem se a naklusal do Baru.
A zas ten čas. Jako by se všechno dělo mimo mě. Za týden bylo všechno úplně jinak. Laďa přehodnotil stav věcí budoucích, zvážil možné situace a upustil od hraní na bubny.
„Chcu hrát na basu. Chcu bét vepředu, aby mě všeci viděli, a né sedět někde vzadu. Chcu bét vidět.“ řekl a vše bylo rozhodnuto, vše bylo jinak.
Myslel dál, než my všichni dohromady. Co na tom, že jsme neměli žádné nástroje, (kromě Plačetové kytary a Salyho harmoniky). Laďovi nešlo o to, že vlastně nemáme nač hrát, ale o to jak bude vypadat. Přemýšlel o hodně vzdálené budoucnosti, o budoucnosti, která ani nemusí nastat, o fanynkách, o úspěchu, o slávě, o nahrávacích studiích, o deskách, o hitparádách, o filmu. Byl daleko, daleko před námi. Neměl vůbec ponětí, na jaký nástroj se chystá hrát, co to všechno obnáší, jak se na něj vůbec hraje, ale už byl až po krk ve starostech, co si vezme na sebe, jaké spodní prádlo, jaký zvolí účes, jaký parfém, jaký lak na nehty, kolik bude potřebovat, personálu, masérů, maskérů, holičů, many i pedikúrařů, u koho bude šít, kolik bude muset mít milenek, kolik ročně navštívit společenských akcí, kolik zahradních slavností, kolik rautů, (vlastně rauty tenkrát nikdo neznal, i když pochybuji, že by Laďa něco netušil), topil se v penězích, v přepychu. O čem přemýšlel, stačilo, aby tomu podlehl, aby se do toho zamotal, aby si nadělal do bot. Nás nevnímal. Viděl jen sám sebe ve světlech ramp, s basovou kytarou na krku, pod palbou decibelů ve světle reflektorů, diváky pod sebou. Jen on. Víc nikdo neexistoval.