Ztracený ráj - strana 50
Její nejstarší sestra, toho času v očekávání, zůstala doma, takže přijeli jen tři a ze mě tím pádem spadla veškerá obava z nechtěného setkání. I když jsem se už nemusel bát, objevit se před jejich dočasným, letním bydlištěm, přesto jsme se dál scházeli mimo dosah cizích očí. Jezdil jsem za Lenou denně a pomalu mezi námi vznikalo něco, co si ani jeden z nás neuvědomoval, s čím jsme nepočítali, co jsme neplánovali. S každým dalším setkáním to rostlo a rostlo, až nám to přerostlo přes hlavu. Až jsme si to nechali přerůst přes hlavu.
Je zajímavé, jak dokáže být čas rozmanitý. Když na něco čekáme, je nekonečný, vleče se, až má jeden dojem, že se zastavil. Každou hodinu sledujeme ciferník a pořád je sedm. Zato na druhou stranu, když má přijít něco nepříjemného, třeba loučení, letí čas jak splašený. Večer sotva zavřete oči, už vám do uší řinčí budík svou ranní píseň. Čas nám utíká mezi prsty, nezná slitování. Je neúprosný a nikdy nám nejde na ruku. Nikomu neměří stejně a přece všem. Je čas a čas.
Když v noci nemůžeme spát, nebo když v pátek očekáváme příchod konce směny, pozorujeme hodiny a zdá se nám, že ne a ne se posunout o další minutu. Jako by se soukolí hodinového strojku zadřelo, ztuhlo, zamrzlo. Jako by číslo na digitálním displayi zapomnělo přeskočit, jako by nevědělo, jaké další číslo má následovat. Popoháníme ručičky hodin, přemlouváme číslo k přeskočení, ale marně. Čím víc se o to snažíme, tím pomaleji to jde. Najednou jsou minuty hodinami a vteřiny minutami.
Ale když máme ráno vstávat, když se chystáme do práce, šetříme každou minutu, každou vteřinu, a nevěříme svým očím, jak je to možné, že najednou minuta trvá jen třicet vteřin a čím víc se přibližuje doba vstávání či odchodu do práce, pořád se zkracuje a zkracuje. Čas si s námi dělá co chce.
„Ano, čas je relativní pojem. Čas je pojem relativní.“
Nejde zastavit ani popohnat. Odměřuje nám a nedá si říct, nedá se přemluvit, je neúprosný, neúplatný, nezná slitování. Má nás v hrsti.
Prázdniny nám končily a stovky kilometrů nás mělo rozdělit. Poslední dny našeho setkání byly jako šílené. Konec byl neodvratný. Blížil se neuvěřitelně rychle, jako při skoku z ona se přibližuje zem. Letí nám vstříc a my můžeme jen mlčky přihlížet. Hledět vstříc konci, jen vítr v uších. Bum. Konec.
Zbyl nám jen smutek z loučení a dopisy. Těch pár, několik stránek slov a vět, bylo jediné spojením mezi námi. Napsat, odeslat a čekat. Dostat, přečíst, odepsat a zase čekat. Den co den, týden za týdnem, každý měsíc, celý rok. S každým dalším dopisem se naše přátelství měnilo. Nebylo pochyb. Dopisy to vše potvrzovaly. Přátelský nádech dopisů zmizel, se změnil v obsah ryze zamilovaný.
Nepřišlo nic, čeho jsem se obával. Spíš přišlo něco, s čím jsem nechtěl počítat. Měl jsem trochu obavy, zda se opět nestanu obětí svého naivního pochybení. Ale Lena byla z jiného těsta. Věřil jsem tomu. Chtěl jsem tomu věřit.
První lásky jsem měl za sebou, z prvního zklamání jsem se pomalu dostával, kamarádů jsem také pár našel a jak se zdá, našel jsem i někoho, kdo by mě možná pomohl nést můj divně pohnutý osud. Ale člověk nemůže být nikdy spokojený, dokud nedosáhne stoprocentního využití svého já. Pátral jsem, co chybí mě k úplnému naplnění. Vypočítával jsem na prstech, čeho všeho jsem už dosáhl, co jsem získal, (i ztratil), co mám, (i nemám). A jediný nedostatek, který jsem zjistil při své „vnitřní inventuře“ bylo, že nemám žádné záliby, žádné koníčky.
Někdo pěstuje sport, což však můj případ nebyl. To, že jsem jezdil na kole nebo hrál fotbálek, mělo daleko ke sportování. Nic jsem v tom neviděl, snad jen zabití volného času nebo to byl jen jediný způsob, jak si udržet kamarády? V každém případě sport nebyl mým koníčkem.
Co se týče pití, myslím tedy alkoholu, ani v tom jsem neviděl žádnou zálibu. No, tak jsem se, sem tam napil rumu. No a? Má být? Vždyť to bylo jen zřídka, neboť mi chyběly prostředky. Pil jsem rum jen jako lék. V malých dávkách neškodí a není návykový.
I když z počátku jsem v tom viděl svou životní filozofii. Měl jsem vizi svého dospělého já, jak se cestou z práce zastavuji v hospodě a dávám si jednoho ruma a jdu zase dál k domovu. Byla to však mylná vize nedospělé mysli. Kdybych tenkrát věděl, jak jsem se mýlil. Jak jsem byl daleko od pravdy. Dnes mi to spíše připadá, že jsem tenkrát chtěl pít, jen abych nebyl pozadu za ostatními, abych s nimi držel krok, abych se jim vyrovnal. Takže, v tomhle směru se také nedá hovořit o koníčku.
Měl jsem za sebou neuvěřitelné prázdniny a před sebou poslední ročník učiliště a také rok odloučení plný nejistot. Moje osobnost se vyvíjela a byla vystavena mnoha úkladům a zkouškám. Měnil jsem se o tom nebylo pochyb. Nevím kdy k tomu zlomu došlo, ale nebylo to ze dne na den. Rostlo to se mnou, vyvíjelo se to. Měl jsem to možná v krvi a tenkrát to jen začalo vyplouvat na povrch.
Začínal jsem si uvědomovat, že jsem v moci muziky. Že má na mě obrovský vliv. A to nejen v ta, co jsem si nahrával a poslouchal. Ta byla zřejmě jen prostředníkem, mezipatrem, který mě měl dovést k těm pravým dveřím. Došlo by k tomu i kdybych nespal vedle té zkušebny, ale třeba pod mostem, v podkroví nebo i ve sklepě. Muselo k tomu dojít. Čekalo to pod povrchem na signál, a ten přišel.
Začal jsem tajně chodit do zkušebny. Zkoušel to z klavírem, ale cítil jsem, že jsem sice blíž, ale není to pravé „vořechové“. Vyslal jsem své city po zkušebně, plné různých nástrojů, abych nakonec spočinul na soupravě bicích. Bylo to jako magnet. Nešlo od toho odtrhnout oči. Perleťová souprava mě vtahoval do sebe.
Pochopil jsem, že to nebude zas tak jednoduché, jako třeba bušit do černobílých kláves piána. Chodíval jsem na zkoušky a hltal každý pohyb bubeníka. Sledoval jsem koordinaci nohou i rukou. Hlava mi z toho šla kolem. Srdce mi bušilo rozčilením.
,To by bylo něco.‘ říkal jsem si a v hlavě se líhnul nápad.
Měl jsem dojem, že se musím kdekomu vyrovnávat. Ale kdo ten dojem nemá? Chtěl jsem také něco dokázat. Vím, že to vypadá, že jsem ostatní jen napodoboval a neměl vlastní názor, ale my jsme vlastní názor nesměli mít. A ten rebel ve mně ještě spal. Zatím jsem se jen vyvíjel, hledal, a šel v šlápotách druhých, abych našel svou vlastní cestu. Jako když jdeme hlubokým sněhem a využíváme stop, jež zde zanechal někdo před námi. Jdeme vyšlapanými stopami a hledáme ty, jež jsou vhodnější, jež se shodují s naším vědomím, s naším směrem, až toho jednoho dne začneme mít dost, až získáme dost sil, uhneme stranou a jdeme si svým vlastním směrem. Šlapeme si svou vlastní cestu. A tak to má být.
Hledal jsem si směr i stopy, jež by mi pomohly, jež by mě navedly na rozjezdovou dráhu, na runway letiště, kde bych vzlétl, odpoutal se a letěl žít vlastní život. Zatím jsem jen přeskakoval z jedněch stop do druhých. A ten nápad, můj nový plán, jež se líhnul v mé hlavě, se pomalu počal rozvíjet. Dával jsem mu šanci, aby vyzrál, i když jsem se už nemohl dočkat, až bude pátek a pojedu zase domů.