Ztracený ráj - strana 49
Potřeboval jsem někoho blízkého, když jsem ztratil tu nejbližší. Nechtěl jsem však, aby to vypadalo, že když jsem neuspěl u nejstarší, že to rozbalím na nejmladší. Pokoušel jsem se najít porozumění. Napsal jsem jí dopis. Snad jako omluvu, ospravedlnění za nevšímavost, snad abych se vypovídal, abych si ulevil od bolesti. Něco z toho, či všechno dohromady. Svůj účinek to mělo. Z větší části se mi ulevilo a hlavně jsem našel někoho, komu se mohu svěřit. Komu mohu sdělit svou bolest. Kdo by mě možná pochopil. A co bylo nejdůležitější, začal jsem myslet na něco jiného, než jen na zrazenou láskou, na smutek a žal. Napsal jí, odeslal a čekal. Přemýšlel jak se k tomu postaví, co si o mě pomyslí, zda se neurazí, když po neúspěchu s její sestrou se najednou obrátím na ni, jestli v tom nebude hledat pomstu, zda odepíše, zda se má naděje neutopí v moři beznaděje. Otázka za otázkou mě pronásledovaly ve dne v noci.
Šrám na srdci se pomalu hojil a Lena mi odepsala. Obratem. A v tom dopise jsem našel odpověď na všechny otázky ve své hlavě. Začali jsme si psát. Nenápadně, ale upřímně a otevřeně se rodilo nové přátelství. Byl jsem opatrný ve svém počínání. Měl jsem za sebou nepříjemnou zkušenost. Věděli jsme to oba a neslibovali jeden druhému, co bychom nikdy nemohli splnit. Nepsal jsem ji zamilované řádky, a těšil se na každý její dopis, těšil se, až o prázdninách přijede. Těšil jsem se na Lenu, ale cítil strach, se setkání s její sestrou. Zahojená jizva v srdci ještě bolela. Bál jsem se toho setkání. Jak se zachová? Jak se zachovám já?
Mezi strachem a těšením jsem zdárně dokončil druhý ročník učiliště a střemhlav se vrhl do víru prázdnin, i když jsem se jich obával. Z dopisů jsem věděl, který den přijedou, ale bál jsem se objevit před domem jejich letního působení. Nikdy jsem před Lenou neměl co skrývat, a přestože jsem jí o svých obavách přímo nenapsal, vyčetla to mezi řádky, bylo to patrné z mých slov. Byla chápavá a věděla, jak mi je po tom všem, co jsem měl za sebou, co jsem prožil, a co bych zažíval, kdyby došlo k setkání mezi mnou a její sestrou.
Měl jsem hlavu plnou obav a ve strachu se topil zdravý rozum. Byl jsem rozervaný na kusy. Těšil se na Lenu, ale bál se přijet za ní. Bál jsem se setkání, které by mi ublížilo. Byl jsem nešťastný. Lena přijede a já za ní nebudu moci přijet. Strach se setkání s její sestrou mě svazoval natolik, že mě ani nenapadlo, že se přece můžeme sejít úplně někde jinde, než před domem jejich letního pobytu. Srdce mi poskočilo radostí a strach se propadl tam dolů za smutkem. Bylo mi trapně, že jsem se choval jak hysterka, že to řešení nenapadlo mě. (Má ješitnost dostala na frak.) Ještěže mám tak bystrou přítelkyni. Lena to vyřešila. Vytrhla mi trn z paty. Byl to veliký kámen, co mi spadl ze srdce. Najednou měly prázdniny jinou barvu, jinou příchuť. Když má člověk strach, vidí věci v úplně jiném světle. Když se bojí, svět kolem něj je bezbarvý, šedivý, černý. Ale nikdy se nejí nic tak horkého, jak se to uvaří. Strach má velké oči.
Týden před jejím příjezdem, jsem už znal čas i místo našeho setkání. Bylo to od ní prozíravé, když navrhla, abychom se setkali mimo dohled ostatních. Byl jsem jí zato vděčný a těšil se. Zapomněli jsme však oba na skutečnost, že všechno krásné těšení není tak stálé, aby se nemohlo pokazit. Stál proti nám nevyzpytatelný živel. Totiž počasí. A přestože bylo léto, ještě neznamená, že musel být i krásný sluneční letní den. (To je možné jen v nějaké romantické blbině.) Obloha se zatáhla jednolitou šedí a pršelo už od rána. Samozřejmě, že to vydrželo celý den. A zrovna v den našeho setkání. Co k tomu dodat.
„Všeliké těšení, toliko pro hovado dobré jest. (I když Komenskému nešlo o těšení, ale o kvaltování.)“
Seděl jsem v okně našeho domu a hleděl na mokrý svět pod sebou. Očima jsem probodával šedivé nebe, nenáviděl počasí, proklínal déšť. Vzdálenost mezi mou přítelkyní se sice scvrkla na pouhé čtyři kilometry, ale mokrá stěna mi stála v cestě. Byl jsem nešťastný, bylo mi smutno, jak smutný byl deštěm zmáčený kraj, bez ptačího zpěvu, bez hřejivého doteku slunce. Nevěděl jsem, co bude dál. Proto jsem byl nešťastný. Byli jsme domluveni, ale s počasím jsme nepočítali. Byl jsem bezmocný. Nemohl jsem nic dělat. Škoda, že tenkrát nebyly mobilní telefony. Stačila by jedna smska a bylo by po smutku. Jenže nebyly a já se trápil až do chvíle, kdy přestane pršet.
A přestože to trvalo jen jeden den, jen jeden jediný den, o který se naše setkáni posunulo, měl jsem strach, zda na mě přece jen na smluveném místě, ve smluvenou hodinu, (bez ohledu na počasí), nečekala, a co si o mě asi pomyslí? Druhý den jsem ve stejnou hodinu jel na místo, kde mělo dojít k našemu setkání, a v hlavě mi tepala otázka za otázkou, zda se neurazila, že jsem se zalekl deště a nepřijel, zda na mě nezanevřela, že jsem, ji nechal marně čekat.
Otázky bez odpovědí, padaly jedna za druhou do mých myšlenek a s každým ujetým kilometrem jich přibývalo. Cestou necestou jsem se přibližoval k místu setkání, a už z dálky jsem poznal, že je prázdné. Že tam na mě nečeká. Srdce mi sevřela ledová pěst. Věděl jsem proč. Mé obavy se vyplnily. To se dalo čekat. Zradil jsem její naději. Nenáviděl jsem sebe, nenáviděl svou bezmocnost, nenáviděl šedou oblohu s nekonečným deštěm. Byl jsem na místě, ale sám. Bolestně jsem dopadl na zem a proklínal celý svět. Neměl jsem nic, čím bych ji přivolal, jak bych se jí omluvil. Strach mi svazoval nohy, abych se zvedl a přijel před dům, kde trávila prázdniny, kde byla a jistě mě nenáviděla.
Seděl jsem opřený o mnohaletý topol a smutně hleděl na pomalu plynoucí hladinu řeky přede mnou. Ztratil jsem pojem o čase. Nezajímalo mě nic. Zradil tu, která mi tolik věřila. Bylo mi všechno jedno. Co na tom, že jednou nastane večer a po něm přijde noc. Svět pro mě přestal existovat. Seděl jsem sám a sám, a obviňoval se. Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděl a jak dlouho jsem tam ještě sedět chtěl.
Celou cestu běžela a já ji neslyšel, až najednou stála vedle mě. Ten pocit se popsat zkrátka nedá. Ten se musí zažít na vlastní kůži. Výbuch. Vysvobození. Výhra. Vítězství. Pocit, jako když vyjdete z temnoty do jasného slunce, když se vynoříte z hlubin oceánu na hladinu. Najednou jsme byli spolu a slova scházela. Ono se o všem krásně psalo, ale skutečnost byla jiná. Psát dopisy nebo to prožívat, je docela něco jiného.
Oba jsme si dělali starosti, zda ten druhý ve smluveném dni i čase nečekal zbytečně. Já protože pršelo a Lena, protože přijeli až druhý den. Přijeli o den později, než měli původně v plánu, takže dorazili před necelou hodinou, než jsem přijel já a do morku kostí zklamán usedal pod mnohaletý topol na břehu naší rodné řeky. Její nejstarší sestra, (ano ta, díky níž jsem tolik trpěl), jim doma přichystala překvapení. Večer před odjezdem všem oznámila, že pod srdcem nosí dítě. Pro mě to byl šok, a co teprve pro její rodiče. Neumím si představit, že jsem mohl před stejným problémem stát já. Vždyť jsme spolu prožili báječné prázdniny a stačilo málo. Dnešní generace si říká, „No a?“ ale já se toho bál. Vím, jsem ze staré školy a byla jiná doba.
Na svou obhajobu, musím říci, že to dítě pod svým srdcem nenosila kvůli mně. A jestli to někoho z vás napadlo, tak jste hlupáci. Jak mám tu jistotu, že jsem nebyl otcem? Proto. Nejsem z bible, abych coby panic nechal počnout. A navíc, i kdybych, na krásně, o těch minulých prázdninách do ní vstoupil, zapomněl na opatrnost a dal vzniknout novému človíčku, bylo to přece před rokem a tudíž by to muselo být už tři měsíce na světě. Ale ona to dítě pod srdcem teprve nosila, a ne dlouho, protože si toho ještě nikdo ani nevšiml. Snad měsíc, snad dva, snad týden, snad den. To věděla jen ona sama. Jen žena pozná svůj čas.
„Každá ženská hold ví to svý. To je celá psychologie.“