Ztracený ráj - strana 48
Svět je daleko menší, když máte pod sebou dvě kola, které vás dovezou kam libo. Bylo daleko pohodlnější a rychlejší se kamkoli dostat. Hlavně do blízkosti „rudých sestřenic“. Měl jsem kolo a dojem, že se na mě štěstí nepřestalo usmívat. Našel jsem zalíbení v nejstarší sestřenici mého spolužáka a rudého bratra, a jak se zdálo, i ona to zalíbení našla ve mně. Prožil jsem krásné prázdniny a komu by vadilo, že byla o necelý rok starší. A přestože se mi prázdniny začaly vysmívat svým koncem, nedělal jsem si těžkou hlavu. Byl jsem zamilovaný a svět viděl růžově. Slíbili jsme si, že zůstaneme ve spojení přes dopisy a navíc, příští rok zase budou prázdniny, a zase se uvidíme.
Ale nechtělo se mi čekat až do příštích prázdnin. Obětoval jsem jeden víkend a místo domů, jsem jel za ní. Vím, že tenkrát na mé jednání, měla moje máma, odlišný názor a dlouho mi to nemohla zapomenout, jenže já prožíval telecí léta a svět viděl zamilovanýma očima. Byl jsem horká hlava a všechno dělal hned, bez rozmyslu. Mnoho jsem pokazil tím, že jsem šel do všeho po hlavě. Dnes už vím své. Jenže dnes je dnes. Prožil jsem báječný víkend, aspoň jsem si to myslel, a vůbec mi nedošlo, že jsem se vetřel do cizího domu, do cizí rodiny, narušil její obvyklý chod a jakoby nic u nich přespal. Hlavně, (pro mě), že jsem byl s ní. Ale ani tak daleko od domova jsem se nevyhnul problémům. Šli po mě snad všichni kluci z jejich sídliště. Musel jsem se mít neustále na pozoru a nevycházet ven bez doprovodu, pokud možno, raději vůbec. Unikl jsem výprasku jen tak, tak a nevěděl, že to byl ztracený čas, promarněný víkend. To loučení na nádraží bylo poslední a opravdové, ne jen do příštích prázdnin.
Než přišlo léto s prázdninami, přišel mi i poslední dopis. Poslední dopis a v něm poslední sbohem.
„Nikdo nepřichází na tento svět napořád. Naše těla jsou jak růžové keře. Rozkvetou, pak uvadnou a uhynou, ale naše srdce jsou jak tráva na jaře. Žijí dál navždy a znovu se zelenají. Nezlob se, nehledej co není a ani nemůže. Já mám svůj svět, jsem šťastná, ty máš svůj, buď v něm také šťastný. Najdi pramen energie síly uprostřed nejbližších. Rozuměli jsme si, ale to neznamená, že musím být upoutaná k tobě po celý zbytek života. Zklamala jsem tě, ale pro mě jiná cesta není. Mám svůj svět, prosím nechme žít ho. Dík.“
Pochopil jsem, že to bylo jen využití vhodné příležitosti. Zabití volného času, zaměstnání dočasně prázdných rukou a úst. Láska z nudy, pro pobavení. Růžový svět zčernal. Bránil jsem se tomu a hledal cestu zpátky k ní. Marně. Pokud si žena něco vezme do hlavy, je to definitivní. Žena je ve svých „ne“ vytrvalejší než buldok. (Možná, že by to časem vzaly i zpátky, jenže jejich přirozenost jim to nedovolí.) Ještěže v těch letech je srdce tak tvárné. Dnes by mě to mohlo stát život. (Ale pokud k tomu nedojde, nikdo si ničeho nevšimne.) Ta, jíž se to týká, si to vůbec neuvědomuje. Jiný kraj, jiný mrav. Někdo rád zpívá, některá ráda vaří a jiná …
„Lásky některých lidí jsou pouze následky dobrých večeří.“
Byl jsem zlomen, zdrcen a odepsán, ale se srdcem pořád plným lásky. Začalo mi docházet, že co se odehrálo v průběhu loňských prázdnin, bylo jen jako. Nebyla to ta pravá a já plýtval láskou. (Ne poprvé a ne naposled?) Střílel naprázdno do terče, který předstíral zásahy. Utírala mi židlí nos a já to neviděl. Byl jsem bláhový. Ona se chtěla jen pobavit, nezávazně si užít, a nejen prázdniny. Co je jí po tom, jak se potom budu cítit? Tady nešlo o mě. Zklamal jsem se, ale nezahořkl. Mládí je pružné, poddajné, ale nezapomíná.
Člověk by měl asi okusit všechno a chybami se učit. Jenže …?! Zklamání patří k životu. Než jsem stačil poznat opravdovou lásku, poznal jsem jen její odvrácenou tvář, a i když teď vím, jak vypadá, nikdy bych s určitostí nedokázal říci, že se tomu příště dokáži vyhnout. Láska se umí přetvařovat.
„Co hoří jasným plamenem, nemá dlouhého trvání.“
Byl jsem naivní hlupák, co naletěl. Hledal jsem lásku, kde nebyla a našel zklamání. Teď už mi bylo jasné, proč po mě tenkrát šli všichni kluci z Petržalky. Lezl jsem někomu do zelí, ale nevěděl jsem o tom. Tahala mě za nos. Slibovala hory, doly. Při loučení byla tak nešťastně smutná, že by jeden nevěřil, že jednoho opouští, aby se mohla vrátit k druhému. Slova, „Jsi jen můj!“, nepatřila mě. Krátila si dlouhou chvíli, aby jí to rychleji uteklo, než se bude moci vrátit ke svému předchozímu. Aby nevyšla ze cviku, udělala si ze mě trenažér. Cvičila na mě, zdokonalovala se, vylepšovala, vybrušovala a já blbec držel, jak hluchý vrata.
Dobře mi tak. A ještě dnes, když si na to vzpomenu, je mi z toho na nic. Já se zamiloval a ona si jen hrála. Nejhorší na tom byla ta prázdnota, co po ní zůstala. Kde dřív bouřila krev, bušilo srdce jako splašené, teď nebylo vůbec nic. V hrudi svíravý pocit, bolest a smutek. Měl jsem ji rád a nemohl jsem ji nenávidět, tak jsem nenáviděl sám sebe. Byla to moje chyba.
Neměl jsem to komu říct. Neměl jsem se komu svěřit. Kluci by to nepochopili. Byl jsem nešťastný hned dvakrát. Vzpomínal a hledal jsem řešení. V mysli se mi vyjevovaly obrazy prožitého. Vzadu v hlavě, za očima, mi běžel film posledních prázdnin. Nemohl jsem se dívat jinam, odvrátit hlavu. Ten film byl v mé hlavě. Musel jsem se dívat zas a znova. Snažil jsem se spoutat své myšlenky a vrhnout je jiným směrem. Marně. Její tvář nade mnou visela jak úplněk za jasné noci. Snažil jsem se na ni myslet jen jako na sestřenici mého rudého bratra, dívat se na to, jako že k ničemu mezi námi nedošlo. Blbost. Psychologické žvásty.
Kdybych potlačil vztek a lásku, mohlo by se to zlepšit. Ale jak? Lehce se řekne a těžko udělá.
Snažil jsem se místo jedné, si uvědomovat všechny čtyři. (I když jednu jsem pořád viděl v jiném světle.) Pokoušel jsem se nevnímat jen jednu, nevidět tu jedinou, ale brát je jako celek, jako čtyři sestry. Obracel jsem své myšlenky na ně, (na některé víc, ne některé míň) a chápal drobné rozdíly. Nebyla jedna jako druhá. Ta nejstarší byla jiná. Divoká, dychtivá, nespoutaná, žádoucí i falešná jak pětník a zrádná jak osmitisícovka. V mých myšlenkách ke mně ještě pořád vztahovala své ruce a já cítil, že je to jen mé podvědomí. Věděl jsem, že to tak chci já, aby to tak bylo, že to má touha mi ukazuje, jak bych si to představoval, ale ne tak, jak to je ve skutečnosti.
Byly sestry, ale nebyla jedna jako druhá. Na konci té řady, však nestojící ve stínu svých sester, stála nejmladší z nich. Jak to, že jsem si ji nevšiml dřív? Chodila kolem mne a já ji neviděl. Snažila se být neustále v mé blízkosti a já ji přehlížel. Oslepily mě vnady její starší sestry, jež si mě ochočila jako zaběhnuté štěně. Falešná láska mi probodla srdce. Byl jsem krátkozraký naivní hlupák. Měl jsem oči jen pro jednu hvězdu z celého souhvězdí. Pro tu nejvzdálenější a nedostupnou. Oblouznila mě svým svitem a já zapomněl na okolí. Blouznil jsem ve snách a zapomínal na život.
Dostal jsem přes prsty a najednou si uvědomil, že můj život není jen ona a já, viděl jsem věci, neviděné, spatřil, nespatřené. Byl jsem mladý. (Dnes jsem jen ješitný, umanutý sobec. Dnes bych viděl jen to, co bych vidět chtěl.) Mladé oči vidí víc, vidí dál. A což teprve, když zrada strhne růžové brýle zamilovanosti. Spadnou vzdušné zámky a objeví se svět, jež byl zastřen naivním snem.