Ztracený ráj - strana 46
Nechali jsme plachtu opět zapadnout a řidiče kamionu jsme nechali jeho osudu. Byli jsme však poslední ročník, který Sněhuláka poznal po jeho neobyčejné stránce. Jeho posledním extempore byla krádež desek na pile, a to už mělo dohru u soudu. Tam vyšly najevo všechny jeho krádeže. Přestal učit a mohl být rád, že ve svých sedmdesáti letech nešel sedět, za všechno to rozkrádání. Jiný na jeho místě …
Tak Sněhuláček dosněhulákoval. Bylo nám s ním všelijak, ale když si dnes, při fotkách vzpomenu, nebylo to zase tak špatné. Kdybych měl tenkrát rozum a zkušenosti, co mám dnes, mohlo to být „fajné“, jak s oblibou říkali mí spolužáci ze Slezska. Jenže. „Kdyby byly …, atd.“ Kdyby král nosil sukni, byl by královna.
Mezi učením, seznamováním se s dřevěnou praxí a „Sněhulákovinami“, jsem zažil i spoustu zklamání, podvodů a lží. Dnes na to mám samozřejmě odlišný názor, ale pravda je v tom, že se nemá slibovat nic, co se nemůže dodržet. Že se nemají začínat věci, které nemají mít pokračování, které se nemohou, nechtějí dokončit. Mnoho lidí dělá mnoho věcí jen tak napůl. Jak by to na světě potom vypadalo, kdyby se prodávali nakouslé rohlíky, ožužlané chleby, poloprázdné láhve mléka, předžvýkaný řízek, jogurt s vlašským salátem, který už někdo jedl? Vidíte, nic z toho by jste si nekoupili, ale sami děláte věci napůl. Někteří začínáte s něčím, co víte, že nebudete moci dokončit, co ani dokončovat nechcete, čeho chcete jen okusit, uždibnout, ochutnat a odhodit, nechat jinému. Máte větší oči než břicho. Nedělejte věci, které nechcete, aby jiní dělali vám.
Ano, samozřejmě, i já jsem několikrát začal s něčím, co ustalo stejně rychle jako začalo. Ale nikdy jsem nic neodhodil, nenechal ležet bez povšimnutí, nikdy jsem nepřehodnocoval svůj původní záměr, svůj prvotní názor, abych namluvil nějakému svému svědomí, že je to tak dobře, že jsem toho zanechal, že jsem se toho zbavil, že jsem to odkopl jako smrdutého psa, co najednou překáží, zapáchá, trousí špínu, blechy a chlupy. Ne, nic z toho. Nejsem vy někteří. Pokud se vyskytly jisté skutečnosti, jež mi bránily pokračovat v čemkoli, s čím jsem začal, nikdy jsem nehodil zbraň do obilí, nikdy jsem s ničím neskončil nadobro, úplně. Jen jsem to odložil na pozdější, příhodnější dobu. Každý správný nápad by se měl nechal uležet. Je to jako se sýrem. Čím starší, tím lepší. Že to platí i o vínu? No, to nevím. Nejsem pijan, ani si nehraji na znalce vín, abych na sebe upoutal. Nemám zapotřebí balancovat se sklenkou červeného v ruce proti žárovce, očichávat ho, zkoušet jak mezi prsty drhne. Nehledám v něm jiskru, nepřevaluji ho v puse a neznehodnocuji ho svými slinami. Samozřejmě jsou lidé, kteří si dělají z něho v puse slizkou lepkavou břečku, kterou když pak spolknou vychvalují ji, až málem ke hvězdám. Naučenými frázemi ukazují na své hodnoty, převzatými znalostmi oslňují okolí, aniž by tomu rozuměli. Pro někoho je důležité oslnit, upoutat, nadchnout, i když je vlastně jedno, co pijete. Hlavně, že to teče. Co vy na to někteří? Nepoznáváte se? Holedbáte se, házíte slovy, jako by to bylo něco s velkým „N“, něco, čeho máte dostatek, a klidně by jste pak vypili i mrtvému z ucha.
Jen jednou jsem byl vystaven okolnostem, učinit rozhodnutí, kdy jsem musel ukončit něco, co jsem nechal vzniknout, co jsem utvářel svým já, svým bytím, svou existencí. Jenže když to začalo, když jsem to nechával rozrůstat se, nevěděl jsem, že to takhle bude muset skončit, že se dostanu do téhle situace. Nikdy jsem nepočítal s tím, že bych to musel utnout. Zabít něco, co jsem stvořil. Vzhledem k tomu, že jsem byl nedlouhý čas před tím, vystaven stejnému konci a najednou jsem stál před situací, kdy bych měl něco podobného udělat sám. Přišel jsem na rozcestí, které nemělo přijít. Bylo to odporné rozhodování. Musel jsem se naklonit k menšímu zlu. Ale které zlo je menší?
Chodíval jsem za svými rudými bratry, ale když jsme pak byli na internátech, vídávali jsme se jen zřídka. Občas v sobotu. Nejdůležitější pak byly samozřejmě prázdniny. Tam docházelo k intenzivnějším návštěvám. Ale nebylo to pořád nic, ve srovnáním tím, když se mi začala zapalovat lýtka a jednomu z mých rudých bratří přijeli na prázdniny sestřenice. A hned čtyři najednou. Tím vlastně začal můj sexuální život. Ne, v tom pravém smyslu toho slova. Byly osmdesátá léta. Nezapomínejte. Chápu, že podle toho, jaké jsem byl kvítko, si určitě myslíte něco jiného. Ano, v něčem máte tak trochu pravdu, ale to, co jsem měl za sebou, bylo jen takové dětské, školní škádlení. Bez opravdové lásky, bez pravého citu, bez dokonalosti prožitku. Jen takové mačkání ruky za pět korun.
Že vám ten termín nic neříká? A že by to mohlo vypadat, že se vysmívám svým prvním dětským láskám? To je jen zdání, a to klame. Žádnou ze svých dávných lásek nezesměšňuji. Nesuďte mě podle sebe. Žádný dotek, žádné pohlazení, žádný sebestydlivější polibek si nezaslouží, aby se s ním takovýmhle způsobem zacházelo. Všechno má na světě svou cenu. Nic z toho si nezaslouží, aby se s tím pohrdalo. Ale jsou mezi námi i tací.
Ale já, z každého setkání, které jsem prožil, kterým jsem prošel, jsem si odnesl něco, z čeho mohu čerpat po celý svůj budoucí život. Co mě provází a určuje hodnotu dalšího vztahu. První lásky byly introdukcí, byly úvodem do opravdového sexuálního života, ale neměly tu hloubku, tu vážnost nekonečnosti. Ale nikdy jsem na ně nezapomněl.
A co se týče termínu ohledně toho mačkání ruky za pět korun? My jsme měli totiž tu výhodu, že vstupenka do kina stála pětikorunu. A kino, bylo jediným místem, kde bylo tma a kde jsme měli, i uprostřed lidí, trochu toho soukromí. Na to, abychom se mohli držet s děvčaty, (a ony s námi), za ruce, nám to stačilo. Nebyli jsme tak nároční jako dnešní, nastupující generace. Ti si chtějí, potřebují si jen „zapimpat“. A to v kině nejde. Pro ně je nějaké držení za ruku, ve tmě kina, sentimentální, ponižující, něco, čím pohrdají, ale to je naše výchova, výchova moderní doby.
Já měl tedy své dětské lásky za sebou, a kamarádů jsem měl spoustu. Začal jsem si uvědomovat, že další položkou na seznamu mého hledání, je někdo, kdo by mi byl bližší, víc, než všechno co jsem měl. Toužil jsem, a hledal společnost někoho blízkého. I když to nebylo lehké. V mém nejbližším okolí se nevyskytoval nikdo, koho bych mohl k tomu účelu využít. Jinak řečeno, kamarádi nebyli všechno, co jsem potřeboval a žádná dívka nebyla v dosahu. Tedy byla, ale v tom právě byla ta potíž. Ty co mě znaly, si mě nevšímaly, protože mě znaly, a zbytek nebyl přiměřeného věku. Za hranicemi svého pole působnosti, jsem nerad chodil hledat. Věděl jsem, jak je nepříjemné, když se v revíru objeví škodná.
V čase mého zapalování se mých lýtek, se do naší čtvrti, do naší ulice, přistěhovala rodina s dvěma děvčaty. Jenže to byla proti mně, coby dítěte z dělnické rodiny, honora. Jejich máma byly učitelka a otec, „pan“ mistr v opravnách. Těm jsem nesahal ani po kotníky. Zvlášť, když jsem nebyl neznámý. Jenže vysvětlujte to někomu se zapálenými lýtky?
Jejich mladší dcera byla však jiného názoru, než její rodiče. Několikrát se mi ji podařilo pozvat do kina nebo jen tak za koleje, do topolového háječku, kde jsme každou sobotu večer, od jara do podzimu (a o prázdninách i častěji), pořádali táborák. Vždycky se našlo nějaké dřevo, co by se dalo spálit. Pokud jsme byli spolu v kině, její máma nic nenadělala, ale pokud se mnou jejich dcera seděla u táboráku, nejednou si pro ni máma přišla, vystavila ji trapasu a mě zle vyhubovala. Zřejmě se o mě vykládali hrůzné historky, jež báby klevetnice nadsazeně přibarvovaly. Ach, jak bylo těžké existovat s takovým cejchem. Existovat, vědět co se mluví, a nemoci s tím nic udělat. Postavit se proti lžím, by jen znamenalo zvýšit jejich pravděpodobnost. Na pomluvy a jejich šíření jsem byl krátký. A jsem vlastně i dnes.