Ztracený ráj - strana 44
Proč ty podrobnosti? Ne, to už není jen kvůli puntičkářům, ale abyste pochopili, pocity, které jsme měli, když odřeným vnitřním stranám našich chodidel scházela síla, krvavé odřeniny bolely jak …, a my museli vstát a jít „kopat“ stupačky do stromu, a lézt nahoru. Po dvou metrech lezení jsme museli zatínat bolestí zuby a kdybychom se nestyděli, jistě by nám bolestí tekly slzy. Ne, nikoho to nezajímalo, že naše nohy nejsou zvyklé na stupačky, bylo to v rámci výcviku. Vycpávali jsme si nohy v místech, kde jsme měli kůži sedřenou do masa vším, co bylo po ruce. V tom stavu, v jakém se naše nohy nacházely, to však stejně nemělo žádný účinek. To nebyl výcvik, to bylo týrání.
S každým metrem, jež jsem stoupal vzhůru mi ubývalo v nohách sil. S každým dalším zakopnutím stupačky do stromu, mi nohou projela ostrá bolest, která skončila až v hlavě. Čím větší bolest jsem prožíval, tím slabší byl úder nohy, a tím míň jsem zarážel hrot do dřeva stromu. Vzhledem k tomu, že ty stromy byly lezením léty rozbodány, stačilo, aby málo či špatně zakopnutý hrot vyjel ze dřeva a má noha klesla rázem níž, a já s ní. Protože k tomu většinou docházelo právě v okamžiku, když jsem měl všechnu svoji váhu přenesenu právě na ten málo zaseknutý hrot, (abych mohl druhou nohu zakopnout, a posléze zase na ni přenést svou váhu), byly pády o to drastičtější. Ještěže jsem byl jištěn lanem obemknutým kolem kmene, ale můj strach mi nedovoloval se od stromu odklonit, aby se to záchranné lano napnulo a mělo ten účinek, který mělo mít. Objímal jsem svůj strom a byl u jeho kmene co nejblíže, abych v případě, že by se mi stupačka vysmekla, mohl se zachytit kmene rukama. Stačilo jedno takové sklouznutí a měl jsem po náladě. Veškeré nadšení z lezení bylo to tam.
První, co totiž plnou vahou mého těla, narazilo na kmen stromu, byl můj rozkrok a hned po něm má tvář. Pudem sebezáchovy jsem se snažil křečovitě něčeho zachytit, tedy v tomhle případě obchytnout kmen. Přitom jsem si odřel ruce i v místech, kde mě už nechránily mé kožené chrániče, (jak jsem díky zemské přitažlivosti klesl, tak náhle a bez varování). Po druhém, třetím pádu, neměly už mé ruce dostatek sil to sklouznutí udržet, což mělo za následek, že jsem většinou takové dva, tři metry, hobloval svým tělem strom, ve snaze se zachytit. A když se mi to nepodařilo, a já klesl až na zem, čekal tam na mě Sněhulák s klackem, kterým mě honil zase zpátky nahoru. Vědomí, co mě tam dole čeká, zmobilizovalo ve mě poslední zbytky sil, abych neklesl až na zem.
V prvních dnech to ještě ušlo. Jednak jsem neměl nohy ještě odřené a pak jsme ještě nelezli tak vysoko. Však den ode dne se to zhoršovalo. Odřené nohy, tváře i ruce, naražené rozkroky, břicha i hrudníky. A nejhorší pro mě byl ten strach, který mě jímal, když jsem měl vystoupat do větší výšky. Nechce-li až do koruny, jak už jsem měl, dle Sněhuláka, být schopen.
Znít to divně, že? Doma lezu po stromech málem jako veverka a bez záchranné vesty, vysedávám až nahoře v koruně topolu a nechávám se kolébat větrem, a teď se najednou bojím lézt a to s plným záchranným vybavením. A právě v tom vybavení byl ten můj strach. Bez něho jsem se cítil daleko bezpečněji. Před rokem, v zimě před vánocemi jsem bez stupaček, bez záchranné vesty, lezl v lese po jedlích a trhal jmelí. Beze strachu a v pohodě. A tady, na stupačkách a s vestou jsem se klepal, v nějakých šesti, osmy metrech, strachem jako ratlík v zimě.
Vysílení a strach mi nedovolovaly pokračovat. Byla v tom i jistá hysterie, kterou jsem zažíval. Hysterie strachu, vysílení, zloba a nenávist, tím vším jsem byl sžírán, tam nahoře, a začal jsem lezení nenávidět, a co bylo nejhorší, ten strach se rozšířil i na lezení doma. Přestal jsem lozit i na můj topol. A tak to zůstalo. Už nikdy jsem na něj nevylez. A už nikdy ani nevylezu. Ne, dnes už to není tím strachem. Topoly jsou pryč.
Strach má obrovskou moc. Nebojím se přiznat, že mám strach z výšek, ale také nedělám hrdinu, že se nebojím, i když se pak nahoře klepu. Lezu nahoru, abych přemohl ten strach. I když mé tělo je jiného názoru. Nohy a ruce mi ztuhnou a nemohu se ani hnout. Musím, pomalu si zvykat na tu výšku, na ten pocit a za chvíli to přejde, i když ne úplně. Tohle mi zůstalo po tom přiblblém výcviku semenaření. Strach. Nic jiného jsem si z toho neodnesl. Mluvím o svém vlastním strachu, nemohu mluvit za ostatní. Každý jsme k tomu začali přistupovat jinak. Někteří to zvládali, jiní ne.
Ale i my, co jsme v tom byli slabší, jsme si každý našel způsob, jak na to vyzrát. Hned na začátku dalšího výcvikového dne, když nás Sněhulák vyhnal na stromy, jsem vystoupal jen do takové výšky, do které mi to strach dovolil, ale tak vysoko, aby na mě Sněhulák nemohl. Dorazil jsem, s vypětím všech svých čerstvých sil, abych se co nejvíce vyhnul sklouznutí, pádu (a z toho vznikajivším naraženinám a odřeninám), k první větvi, v dostatečné výšce, kde jsem se přivázal druhým, záložním lanem, které se používalo při šplhání mezi větvemi, (aby nás jistilo, když se to záchranné lano muselo odepnout a přehodit přes větve nahoře, či dole, podle toho zda jsme lezli nahoru nebo dolů). Bezpečně jsem se přivázal k příslušné větvi, dostatečně silné, aby mě unesla, uvázal se, pustil kmene a houpal se v celkem přijatelné výšce.
Sněhulák si myslel, že jen odpočívám a proto mi mou činnost schvaloval, s tím, že nemusím spěchat, že si mám odpočinout. Než poznal, že tam visím nějak podezřele dlouho, a že pravděpodobně nemíním pokračovat. Což jsem samozřejmě neměl v plánu. Lítal dole pode mnou jak zběsilý a řval na mě, abych lezl nahoru, až do koruny. Myslel jsem si své a nesnažil jsem se ho provokovat. Skákal kolem paty stromu, na kterém jsem se houpal, vyskakoval jak opička na flašinetu a vzteky rudnul v obličeji. Pochopil, že slovně se mnou nic nezmůže. Začal poletovat po lese a hledal vhodnou větev, kterou by na mě dosáhl, abych se hnul z místa. S tím jsem počítal, proto jsem byl tak vysoko. Mlátil tou nejdelší větví, kterou se mu podařilo sehnat, do kmene daleko pode mnou a zuřil. Začal dokonce být i sprostý. Ovšem v rámci únosné slušnosti, jakou mu jeho vztek dovoloval. Ne, tak sprostě, jak vy si myslíte, tak tedy ne. Uvědomte si, že byli osmdesátá léta minulého století.
Párkrát se svými slovy trefil do živého. Už mě to pomalu začalo unavovat to jeho pokřikování, ta jeho slovní produkce. Proto jsem mu řekl, že nejsem žádná opice, abych tady šplhal po stromech, že jsem sem přišel, abych se naučil práci v lese. Byl jsem mladý a naivní. Ale to lezení mě opravdu nebavilo.
Nakonec jsem nebyl jediný, komu to lezlo krkem. Hromadně jsme se vzbouřili, ale se Sněhulákem to ani nehlo. Dokonce jsme to zkoušeli z protestní stávkou. Odešli jsme z místa konání našeho semenářského výcviku, a vrátili se, co nejpřímějším směrem, les neles, paseka nepaseka, sráz nesráz, rovnou ke kancelářím vedení. Sami, bez svého mistra. Přednesli jsme svoje námitky, stížnosti, a stejně nám to nic nepomohlo. Jestli něco vyčetli Sněhulákovi, tak snad jen mezi čtyřma očima, bez naší přítomnosti. Nám však bylo sděleno, že jestli si myslíme, že s jiným mistrem by to bylo lepší, může se toho ujmout třeba Chrobák.
A hned bylo po stávce. Byli jsme, kde jsme nechtěli být. To byl podraz, s kterým naše horké, vzbouřené, telecí hlavy nepočítaly. Kdyby se totiž semenaření chopil Chrobák, ten by se s námi nepáral. Ten by neposkakoval kolem paty stromu a nešvihal by nadarmo do vzduchu klackem, ve snaze někoho z nás zasáhnout. Chrobák byl jeden z těch, kteří neovládali jen teorii jako Sněhulák, ale dokonale zvládali i praxi. Ten by se neobtěžoval s klackem, ale oblékl by si záchrannou vestu, na nohy si přivázal stupačky a vylezl by nahoru, kde by si to vyřídil s námi na místě. Byl by schopen nás do těch korun vystrkat osobně. Popřípadě i vynést v zubech.