Ztracený ráj - strana 43
Každý z nás jednou dvakrát dostal, pak už si dával pozor. Jakmile se v našem zorném poli našich očí ocitla žlutá barva ohradníku, každý hned věděl, proč tam je a okamžitě zaměřil svou pozornost na svůj neposlušný palec. Ne, to nebyla stížnost. To bylo konstatování. Pouhopouhý fakt, že se nemá nic podceňovat. Zejména, pokud se jedná o náš život, o naše zdraví. Tak nechejte svou schopnost všechno rozšťárat pro jistotu spát. Šlo o zkušenost, která v mnoha případech zachránila naši kůži. Tak proč to tahat před komise, před soudy, do televize.
Tak jako jsme se na praxi s Šiškou těšili, tedy aspoň já, a na chvíle pod Chrobákovým vedením netěšili, byly dny se Sněhulákem doslova nudnými. Jako by jsme si chtěli vybít svou zlost, že nemůžeme být se Šiškem, jako bychom se chtěli pomstít za všechna příkoří, která se nám zdála být neoprávněná, po dnech strávených v přítomnosti Chrobáka, Sněhulák se stával terčem naší msty.
Jezdili jsme do nedalekého města, (ne nebylo to, to okresní, s nemocnicí, před kterou jsme se na parkovišti zabývali každý svým svědomím), bylo to tuctové město, jakých je spousta, o deset obyvatel větší než vesnice a dost malé na to, aby bylo okresní. Tam jsme dojížděli, protože tam byl manipulační sklad, kde se vytěžené dříví zpracovávalo. Naším úkolem bylo dřevo třídit na vlákninu, určenou papírnám a na palivo k topení. Ano, tenkrát se ještě topilo v kamnech dřívím. A kamna byla taková zařízení na ohřev domů.
Rozřezávali jsme zbytky klád na metrové kusy a ty silnější štípali na půlky, někdy i čtvrtiny. Tahle činnost ještě ušla. To se aspoň trochu podobalo tomu, co jsme měli v budoucnosti dělat. Sněhulák na sklad nejezdil jen s námi. Měli se to naučit i ostatní. Proto jsme se střídali. Jednou zapomněl, že tam má nějaké povinnosti, že tam má na starosti učně, a jelikož bylo chladno, zalezl do budky k obsluze manipulační linky. Tam se tak skároval, (nebo možná ho obsluha opila schválně, to nevím), v každém případě byl napitý jak žok. Ještě štěstí, že se ten den nikomu nic nestalo. Před odjezdem sebou párkrát flákl o zem, několikrát si lehl do bláta, spadl do kdejaké louže, zkrátka byl špinavý jako prase. Doslova. I řidič Avie ho odmítl vzít dopředu do kabiny, a tak špinavý, mokrý „ožralý“ Sněhulák, musel jet vzadu s učni. Škoda, že jsem ho tak neviděl. Mohla to být docela sranda.
Sněhulák vůbec vytvářel směšné situace. V dobách kdy nás vozíval na pracoviště sám, coby řidič, bylo až k nevíře, že takovýhle člověk má, ještě a vůbec, řidičák. Nicméně ho měl a někdy nás vozil. Seděl za volantem Gázu a věnoval se spíš okolní krajině, než provozu na silnici. Seděl, ale neopíral se. Skoro, jako by ležel na volantu, s obličejem málem nalepeným na skle. A jak si s tím Gázem rozuměl. Jak ho povzbuzoval, jak na něho křičel při jízdě do kopce:
„Jeď lumpe, ať nemusím řadiť!“
Jak se dovedl rychle vypořádat s hlídkou veřejné bezpečnosti, která ho zastavila a upozorňovala ho:
„Pane řidiči, jak to, že vám nesvítí přední světlomet?“
„Tož to pobůchaj. A nezdržuj mňa. Spěchám.“ odpověděl prostě Sněhulák, a odjel před očima zkoprnělých příslušníků stojících na kraji vozovky, sledující odjíždějící Gáz.
Sněhulák pocházel odněkud z moravsko-slezského pomezí. Měl takový zvláštní přízvuk. Ale to se zdá jen těm, kteří se zrodili jinde. Někteří lidé mluví řečí svého kraje, (i když ne všichni), ale každý je tím svým nářečím prosycen a i když chce předstírat spisovnou češtinu, občas se dostane do situace, kdy mu nějaké to slovo uletí. Pak dochází k směšným situacím. Častokrát i trapným. Jsme všichni občané jednoho státu, jedné republiky, ale jak jsem se nejednou přesvědčil, stává se, že nerozumíme mnohdy ani jeden druhému. Tedy pokud se jedná o nářečí. To jsem měl na mysli. I dva lidé z jednoho města nazývají jednu věc dvěma odlišnými slovy. Sami to jistě znáte. Nemá cenu se o tom více rozšiřovat. Nechci, aby mě pak někdo nenařkl, že se snažím napsat slovník.
Tak se v jednom místě, (mám na mysli náš intr), potkávali slezští „prajzaci“ s polským nádechem v řeči, ostravaci s kratkymi zobaky, my bócalové od Hané a ostatní nářeční odrůdy. Sněhuláka z toho nevyjímaje. Ale za ty tři roky se naše nářečí smíchalo, takže jsme si nakonec rozuměli všichni a nikdo. Jako by vznikl nový středomoravský dialekt.
Sněhulák měl za sebou spousty svých extempore. Byl to poděs. Pokud byl s námi na skladě, moc se s námi nebavil, ani to při tom rámusu a řevu motorových pil nešlo, ale když nás učil semenaření, což bylo tiché zaměstnání v porovnání s ostatními, byl výřečnější, než se zdálo.
Sedával na pařezu a vykládal, vzpomínal, poučoval. My jsme seděli kolem něho, navlečeni do padákových vest, s železnými stoupacími háky na nohou, a tiše naslouchali, abychom nemuseli lézt na stromy. Nikomu se do toho lezení moc nechtělo. Vesty nás škrtily v rozkrocích a nohy jsme měly do krve rozedřené od stupaček. Proto jsme mlčky naslouchali jeho plkání. Nikdo ho vlastně neposlouchal, proto nemohu zveřejnit žádný z jeho příhod či příběhů, kterými se nás pokoušel oslnit. Byli jsme zticha jako pěny, jenom abychom nemuseli vstávat a šplhat, po léty rozbodaných kmenech stromů, jež sloužily k nácviku semenaření už několik generací.
Sněhulák dovyprávěl a do nás, jako když střelí. Věděli jsme, že se chystá k nejhoršímu, že teď dojde na lezení. Sněhulák, však zcela neočekávaně, na nás vybafl:
„Tož chlapi zazpívajme si.“
Však nikomu do zpěvu nebylo. Komu by se chtělo zpívat. A navíc nás to překvapilo. Nikdo zpívat nezačal a Sněhuláka to rozladilo.
„Zpívať se vám nechce? Tož na stromy! A všeci!“
Abych odvrátil valící se pohromu na naše rozkroky a bolavé nohy, zeptal jsem se ho, zda je pravda, že se na některých našich zámcích požívala dřevěné dláždění. Jestli se místo dlažebních kostek používaly dřevěné špalky. Byl to marný pokus převést Sněhuláka na jiné myšlenky, vzbudit v něm nový zájem o nové téma. Nic nepomohlo. Nechtěli jsme zpívat a tohle byl náš trest. Neodpověděl. Nevím, jestli nebylo lepší raději si zazpívat, než si odírat těla na stromech.
„Tož mi nic nevykládaj a na stromy. A všeci!“
A bylo to. Nešlo neposlechnout. Jak říkám byl to poděs. Kdybychom neposlechli, zmlátil by nás nějakým klackem. A těch se po lese válelo habaděj. Nedalo se nic dělat. Znechuceně jsme se zvedali jeden po druhém a přistupovali ke stromům. Opatrně, ze široka, (jako bychom měli problémy s cholesterolem), neboť stoupací železa svými ostrými hroty, na vnitřních stranách našich nohou, ohrožovaly naše lýtka.
Stupačky nebyly žádné důmyslné zařízení. Jen do elka ohnutá kalená pásovina, jejíž delší stranu jsme měli koženými řemínky přivázanou k venkovní straně kotníku, a kratší podbíhala pod naší nohou, opřená o podpatek, směrem dovnitř, kde byla zakončena zahnutým, ostrým hrotem, provlečeným ocelovým kroužkem, toho koženého řemínku, poutající druhou, delší stranu stupačky k našemu kotníku. Tento zahnutý hrot jsme svýma nohama vráželi do dřeva stromu a stoupali vzhůru.