Ztracený ráj - strana 41
Člověk je tvor rozmanitý a nepředvídaný. A „člověk“ v těch telecích letech obzvlášť. Snaží se pojmenovat pojmenované, dávat věcem nová jména, a pokud se jedná o přezdívky, je v tom přímo mistr. Proto byl Pytel Pytlem a ne tím, čím doopravdy byl. Ne, jeho jméno, vám neřeknu. Vy by jste ho lynčovali. On si to nezaslouží.
Přibližováni měli na starosti, nebo pod sebou, jak chcte, dva mistři. Jeden se k nám choval málem otcovsky. Věděl jak na nás. A proto na nás chodil od lesa. Jak jinak. Měl s námi trpělivost, ale uměl se i rozčílit a zvednout hlas. Byl to člověk v letech, ale svou, trochu víc přiměřenější postavou, nás nepřevyšoval, spíše někteří z nás jeho. Uměl si nás ochočit. Tedy náš první dojem. Jak se později ukázalo, byl otcovský jen před námi. Když ho nikdo neviděl. Pokud byl s ostatními mistry nebo s někým z vedení, dokázal být úplně jiný. Dokonalý podlézač, podkuřovač. V prvních dnech, než jsme ho poznali i po té druhé stránce, jsme byli rádi, že ho máme, že se k nám chová tak vstřícně, rozumně, otcovsky. Později, když nad námi, ve společnosti ostatních, začal ohrnovat nos, když se v něm zvedla ta vlna povýšenosti, že on je Pan mistra a my jen hloupý učňové, pak se nám zprotivil. Ale člověk vždy podléhá prvnímu zdání.
Druhý mistr přibližování nám byl protivný od začátku. Nikdy se k nám nechoval jinak. Pořád stejně. Když jsme něco zmrvili, na něco zapomněli, chytal se jako v amoku za hlavu a ječel, jako hysterická stará panna. Vypadal spíš jako námořník, kterého nevzali na loď. Jako kormidelník, který vypadl z parníku, který přepadl při bouři přes palubu. Byl drobnější postavy, malý tak, jako většina z nás a vousy měl jen pod bradou. Ne na bradě. Jen pod bradou. Ještě dýmku a do ruky kormidlo. Říkali jsme mu Rejsek a dodnes slyším ten jeho pisklavý hlas, jak ječí, když někdo zapomněl odbrzdit ruční brzdu a rozjel se.
„Vždyť to spálíš.“
Když na vás takhle někdo ječí, sice si svou chybu zapamatujete, ale ztratíte veškerou chuť do dalšího počínání, vytratí se jistota, znervózníte a děláte chybu za chybou. S Tománkem to bylo lepší. I když to vědomí, jaký dokáže být, jak se k nám dovede chovat, jak se předvádí před ostatními, tomu moc nepřidalo. Ale pořád to bylo lepší než s Rejskem. Na Tománka jsme s přezdívkou jaksi zapomněli. Asi se k němu žádná nehodila. Když tak se rychle měnil.
Odvoz vytěženého dřeva měl pod sebou Šiška. Byl nejmladší ze všech mistrů a tak měl, stejně jako Jindřich k nám nejblíže. S ním se spolupracovalo jedna báseň. Navíc byl blázen do muziky a měl na starosti naši učňovskou kapelu. Někdy, když byl v dobrém rozmaru, rozdal nám papíry s nadepsanými slovy a my měli za úkol z toho utvořit báseň, tedy pokusit se aspoň o nějakou rýmovačku. Tohle mě hodně ovlivnilo, stejně jako ta kapela, co zkoušela vedle ve zkušebně. Se Šiškou jsme vycházeli nejlépe. Ani nevím, jestli to bylo jeho jméno, nebo přezdívka. A pokud šlo o přezdívku, nevím, co bylo tou příčinou, že ji dostal.
Těžbu měl na starosti mistr, který byl o dvě hlavy větší než my. Ramenatý chlap jako hora, horal ošlehaný větrem. Z něho šel respekt, i když mlčel. Měl tak velké břicho, až bylo s podivem, že je tak pohyblivý. Neuvěřitelné. Na první pohled, by se zdálo, že kdyby se při pádu ocitl na zádech, bezbranně by hrabal nohama i rukama ve vzduchu jako brouk. Proto jsme mu začali říkat Chrobák. Když nám však ukázal jak pohyblivý je i přes to břicho, pojali jsme podezření, jestli tam místo břicha neschovává třetí pár končetin. Byl přísný a spravedlivý. Ale ten respekt, jež z něho tolik vyzařoval, nám ubíral na sebejistotě.
Posledním mistrem, jehož doménou bylo semenaření a manipulační sklady, nebyl nikdo jiný, než sám Sněhulák. Byl také patronem mé, naší sedmičlenné skupiny. S ním jsme prožili některé nezapomenutelné chvíle. Sněhulák byl nejstarším členem mistrovského sboru. Na ranních nástupech postával vždy stranou, opodál od ostatních, jako by vzájemný vztah mezi ním a ostatními, nebyl zcela v pořádku. A nebyl. Neměl ho rád nikdo. Asi věděli proč.
Postával si sám ve své samotě, ruce na zadku, hlavu vztyčenou, jako by neustále pozoroval oblohu, nos namířen k severu jak střelka kompasu, chvějící se chřípí, jako by větřilo sníh. Hlavu měl sněhobílou a vzhledem k tomu, že se schylovalo k zimě, věřili jsme, že ten přicházející sníh určitě cítí. Tak se stal Sněhulákem. Nebyly jsme s ním pořád, celý rok. Chodil jsme od jednoho k druhému, jako nafintěná, rozmarná panička od obchodu k obchodu, od butique k butique, a stejně jako si ona zkoušela vše módní, my jsme si na vlastní kůži ozkoušeli každou dostupnou činnost, seznamovali se s nejrůznějšími profesemi našeho budoucího řemesla.
S Šiškou nebo Šiškem, jak chcete, byla praxe jedna báseň, jak už jsem napsal, někdy doslova. Objasňoval nám systém hydrauliky, seznamoval nás s jejím použití s hlediska hydraulických ruk a posléze jsme se učili je i používat v praxi. Nakládali a opět zase skládali ty staré klády, odřené věkem, odkorněné neustálým používáním každého ročníku. A to mě bavilo. Bylo to, jako vládnout, jako velet strojům. Byl jsem pyšný sám na sebe a v hrudi se mi usadil pocit sounáležitosti, pocit exaktického spojení člověka se strojem. Já byl mozkem a on poslouchal mé příkazy. Ovládat a sám nebýt ovládán. Seděl jsem vysoko nad zemí, sám, a rukama i nohama ovládal pohyby té obrovské „ruky“, která brala do svých kleští kládu s takovou samozřejmostí, jako člověk bere rohlík, zvedá ho k ústům, aby z něho ukousl. Cítil jsem tu obrovskou sílu, nezměrná moc té „paže“ se na mě přenášela, působila na mě. Cítil jsem se nejšťastnější, málem jako král, nejmocnější, nejsilnější. O to horší byly konce, kdy jsem musel svůj trůn opustit a přenechat ho jiným. Slézt dolů a ze země pozorovat počínání druhých. Ostatní k tomu přistupovali jen jako k povinnosti, jako k práci, jako k činnosti, které se musí naučit. Nikdo nevěděl, co cítím já, tam nahoře, nikdo by nepochopil mé myšlenky, mé pocity, mou spřízněnost. Po určitých zkušenostech, jsem se ani nenamáhal to někomu povídat. Ano, přesně tak, Vysmáli by se mi. Stal bych se terčem jejich posměchu, jejich trefování se do mě. Vím, že jsem jiný než ostatní, a právě to vědomí, ta okolnost odlišnosti, dělala ze mě samotáře. Protože lidi jsou lidi a umí tak bezprostředně, bez uzardění ubližovat jiným. Ubližování je pro některé lidi tak prosté, jako sfouknout svíčku, otočit vypínačem a zhasnout světlo, zničit lásku. Snad jen z čistého rozmaru, z pouhé sobecké frajeřiny.
Ale ne všechny dny praxe byly jak s Šiškou. S Chrobákem bylo hůř. Ten se s námi nemazlil a věděl proč. A věděli jsme to, po určité době, i my. Hlavně naše skupina, abych byl přesnější, skupina sněhuláků. My jsme na vlastní oči viděli, co umí řetěz motorové pili. Jak dovede rvát, trhat, zařezávat se do masa. Viděli jsme, jak se jednomu z nás zakousla pila do stehna a roztrhala jeho tkáň až na kost. Nebylo to pěkné pokoukání, i když jsem nevydržel ten pohled, měl jsem strach, musel jsem odvrátit oči. A o pocitu, jež to všechno provázelo nemluvě. Šel jsem raději pomáhat s výrobou nosítek.
Chrobák musel mít náturu. Nebo to možná byl pud sebezáchovy. Ten „mus“, co nás donutí udělat věci, o kterých za normálních okolností ani nedokážeme přemýšlet. Nejpodivnější na tom bylo, že tělo zasažené takovýmhle způsobem, dostalo šok a rána vůbec nekrvácela. V šoku byl i zraněný. Mluvil z cesty. Počkejte, tohle není k smíchu. Chtěl bych vidět některé z vás na jeho místě. Dovedete se jen lidem vysmívat v jejich neštěstí.
I když rána nekrvácela, což bylo štěstí v neštěstí, nebylo času nazbyt. Kdykoli, v kterémkoli okamžiku, mohl šok přestat působit a krvácení mohlo vypuknout celou svou dosud zadržovanou silou. Na dvě tyče z mladých smrčků jsme navlékli rukávy dvou kabátů, naložili zraněného a těch několik „kilásků“ jsme ho vláčeli po lesních cestách.