Ztracený ráj - strana 40
Vztek v člověku nejprve vzkypí, pak mohutní, stoupá, nakonec vybuchne a rozplyne se. Zůstane po něm jen odcházející palčivost v hrudi, zlomyslná pachuť v útrobách a problémy, které si svou zlostí nadělal. Měl jsem vztek na Jindru, i když on za to nemohl. Měl bych ho i na Pytla, protože jeden nebo druhý to musel být. Záleželo na tom, kdo by měl zrovna službu, na koho to slovo padne. Jeden z nich to musel vyřešit. Jindřich to vzal po lidsku. Pytel by mi ten stroj zabavil, když se neumíme dohodnout. To by bylo možná ještě horší. Nicméně, osud tohle rozhodnutí dal do rukou Jindry. Proto to dopadlo, jak to dopadlo. Proto jsem měl na něj vztek, ale tam uvnitř jsem věděl, že to tak muselo být. I teď, když se na to dívám z téhle pozice, z téhle židle, očima dospělého, přikláním se k Jindrovi. Však vysvětlujte to bujnému horkokrevníkovi. V tomhle věku je to naprosto normální, že si myslíme, že nám všichni křivdí, že nám schválně ubližují, že jsou proti nám.
Vzpomínám si na svou babičku, která mi ve chvílích mé naprosté nepříčetnosti, když jsem přetékal vztekem, když jsem zuřil na celý svět, podávala staré noviny, abych se vyzuřil. A nezapomněla vždy dodat:
„Na vztek só nélepči počurany noviny.“
A do mě, jako by vlétli všichni čerti. Nevím, zda mi to říkala ze škodolibosti, či jen proto, že věděla, že jestli něco okamžitě neroztrhám, že by to mohlo dopadnou hůř. V každém případě to měla správně načasované a tak jsem vždycky ty noviny rozškubal na malé kousky. I když nebyly počůrané, jak mi radila. S novinami zmizel i můj vztek. Rozplynul se mezi těmi malými kousky novin a rozptýlil se po dvorku.
Zchládl jsem a to, co zbylo z novin jsem posbíral. A bábinka se smála, až se otřásala ve své velikosti, až jí tekly slzy. Ne, neřehtala se na celé kolo, nechechtala se mi hlasitě do očí, ani to nebyl ten opovržlivý, škodolibý, tlumený, potlačovaný smích. Jinak by riskovala, že chladnoucí krev opět vzkypí. Smála se opravdově, od srdce a já, přestože bych v sobě možná ještě vyhrabal kousek toho vzteku, neměl jsem jí to za zlé. Mé vnitřní já vědělo, že to tak musí být. A když jsem ji viděl se takhle srdečně smát, odzbrojilo mě to.
Jenže tahle psycho-léčitelka, zkrátka moje bábi, nebyla vždycky nablízku se svými novinami. A já se mnohokrát dostal do situací, kdy bych ji po svém boku velice rád měl. Aby mě zbavila mého vzteku a vyléčila mě svým smíchem. Ušetřila by mě mnoha nepříjemností. Horká hlava, je horká hlava. Co si budeme povídat. Kdo se s tím setkal, ví, o čem mluvím. A kdo ne, je svým způsobem chudák, ošizený o životní zkušenost, i když mu jeho ješitnost našeptává docela něco jiného.
Nikdy jsem nevěděl, kdy přijde můj vztek, kdy vybuchne svou zadržovanou silou, kdy udeří, abych mohl být zavčas poblíž mé novinové psychoterapeutky. Nikdo to nikdy neví, a když to přišlo na mě a nebyl po ruce nikdo, kdo by mi podal noviny, popadl jsem sekeru a vlétl do šupně a už to lítalo. Jednou jsem totiž musel jít nachystat dřevo na zatopení, aniž by se mi chtělo, ale protože jsem musel, štípal jsem to dřevo se vztekem, s nenávistí, a přišel na to, že štípání dříví je obdobná terapie, jako ty noviny, jen s tím, že tohle je k užitku. Tak jsem si začal léčit vztek štípáním dřeva. Pot se mi lil po zádech a vztek vyprchával. Až mi únavou vypadla sekera z ruky. Neměl jsem sil se ani vztekat. Posbíral jsem dříví, (mnohdy jen třísky), a srovnal do hraničky. Bylo po všem. Cítil jsem se prázdný.
Vím, že se to někomu možná bude zdát divné, jinému přehnané a někomu dokonce i hrůzostrašné. Vždyť jsem tu sekeru mohl obrátit jiným směrem. Vždyť jsem se s tou sekerou, mohl místo do šupně, vřítit klidně do domu, do kuchyně, k sousedům, do kostela. Kamkoli, odkud pramenily příčiny vzteku. Ale to už je o něčem jiném. Tohle je život, ne americký film.
Byl jsem vztekloun vzteklá, a puberta jako by přikládala pod ten kotel plný vzteku, jako by si vždy přihodila polínko, kdy to bylo nejméně zapotřebí. Dodávala žáru sílu, až se krev vařila. Rozpalovala mou, již tak horkou hlavu. A možná, že právě vztek mě vyřadil, vyškrtl ze společnosti. Možná, že díky vzteku, jsem se odepsal a zůstal sám, stáhl se ještě víc do sebe.
Něco z toho vzteku ve mně ještě zbylo. Jenomže dnes vím něco, co jsem tenkrát nevěděl, (nebo možná nechtěl vědět, nechápal), čeho jsem si nebyl vědom. Jeden z mých spolužáků učiliště, na kterého si pamatuji ještě ze základky, kdy se mnou jeden rok chodil do třídy, (aby byl v následujícím roce přeřazen na jinou školu, neboť pocházel z oné horské vesničky, kterou jsme kdysi porazili ve fotbálku, a někteří přespolní žáci, byli neustále přemísťováni), a kterého jsem opět zaregistroval při nástupu na učňák. On mi v posledním ročníku řekl něco, co mi zní a bude znít v uších na věky. Jednou jsme se nějak nepohodli, ale v tomhle věku a v mém případě, to nebylo nic neobvyklého. Proto mi řekl, co mi řekl, a na co nemohu zapomenout. Vždy, když dojde k podobné situaci jako tenkrát, vybuchnou mi jeho slova v mé hlavě. Někdy hned, jindy později, ale vždy to znovu prožíván jako tehdy.
„S tebó je to těžky. Víš co je tvá chyba? Nenecháš si poradit.“
A bylo to. Ta slova se dostala k mým uším a jako ozvěna ve skalách mi doznívá v hlavě. Vnikla do mých já. Bylo to, jako když vodopád narazí na hladinu. Naposledy zabouří, vzedme vodní masy, rozbují se v bělostnou vlnu a roztáhne se v uklidňující se hladinu a dál plyne s tichou vážností.
Jsou však v životě člověka situace nezvratitelné, jež přijdou nečekaně s takovou silou, že nepomůže nic. Kdy pokazíte co můžete, kdy podlehnete lidem, a řeknete, co nechcete. A vyřčená slova ani párem volů nevrátíte zpátky. Někdy stačí omluva a čas na rozptýlení těch slov. Jindy nepomůže nic. Zvlášť když v tom má prsty ješitnost. Neboť jen ješitní lidé neuznávají omluvy a naschvál nás dostrkají do takových situací, kdy řekneme, co nechceme, jen aby mohli dát své ješitnosti volný průběh. Však ješitný člověk tohle nikdy nepřizná, a ten kdo se s tím setkal, ví své.
Ale vraťme se zpátky do třetího ročníku lesnického učiliště, do údolní vesničky, ležící pod majestátnou ochranou Pradědu, v pohoří, které Hans Bergman, na konci zimy, o nějakých pětačtyřicet kilometrů dál na sever, před třiceti osmy lety překročil.
Pokud jsme byli na internátě, pokud jsme byli v útrobách té staré vily, trčící uprostřed zanedbané, zpustlé zahrady, která klidně mohla v dávných dobách patřit některému velkoprůmyslníkovi, továrníkovi či bankéři, bylo nás tam pohromadě osmačtyřicet. Tedy jen teoreticky, popřípadě v noci, když jsme většinou skoro všichni spali, jinak jsme byli rozptýleni po okolí. Pokud jsme byli ve škole, bylo nás čtyřiadvacet, ale mohlo nás být pětadvacet, nebýt toho ošklivého psychického zhroucení. Ostatní, druhá třída, druhá půlka obyvatel intru, měli praxi. Každá třída, jež měla praxi, byla rozdělena, kdo ví podle jakého klíče do tří skupin, od sedmi do devíti kusech na skupinu. Každé skupině velel jeden mistr odborného výcviku. A o těch jsem chtěl psát.
Nebyli je tři, jak se mylně zdá. Bylo jich víc, asi pět nebo šest, ale jen tři měli na starosti některou skupinu. Každý mistr představoval jiný obor, jinou pracovní odnož našeho budoucího řemesla. Byli jsme Střední odborné učiliště a tak jsme se měli naučit všemu. Od sběru semen stromů a pěstební činnost, přes těžbu a přibližování, až po manipulační sklady. Proto každý mistr představoval jiný obor, proto jsme chodili od jednoho ke druhému.