Ztracený ráj - strana 38
Rád bych věděl, jestli oni někdy měli po všech těch „vraždách“, nějaké výčitky svědomí, jestli i oni se v noci budili zborcení potem, chvějící se hrůzou, úzkostí děsu sevřené hrdlo, zda cítili ty pohledy umírajících zvířat. Asi ne. To jen já nesu své břemeno za smrt.
Další zkušenost posílila mé já samoty. Nebylo kam se uklidit a být sám. Všude byl někdo a pokud tam nebyl, má přítomnost tam vždy někoho přilákala. Tím, že jsem pozoroval přírodu, jsem jí vlastně ubližoval. Sice nepřímo, ale cítil jsem se za to odpovědný.
Uzavíral jsem se nejen do sebe, ale přestal jsem dokonce i ve volném čase chodit ven. Má logika mi říkala, že jestli jsou všichni venku, jediné místo, kde nikdo není, musí být tedy internát. A byl. Pokoje byly liduprázdné. Sem tam sice někdo pospával, nebo si četl, ale ti nerušili mě a já je. Ostatní byli, kdo ví, kde. Nechtěl jsem myslet, čím se baví. Má obrazotvornost dokázala být neskutečná.
Ne, na televizi se nikdo nedíval. Kdo to kdy slyšel, aby se dalo odpoledne dívat na bednu? Po obědě byla přestávka a po ní tam nebylo nic, co by nás mohlo přitahovat. A večer? Škoda mluvit. Ne, to si nedovedete představit. Televize vysílala už nějakých třicet roků, (a byla na své vysílání pyšná), ale proti dnešnímu, současnému útoku, státních i soukromých televizních stanic, na lidské mozky, otupělé moderní dobou, se to tenkrát jevilo jako doba temna. (Ale kdo ví, co bylo horší, jestli tenkrát nebo dnes? Jestli sovětský nebo americký výplach mozku?)
Samozřejmě, že jsme tenkrát nevěděli, jaké to bude za dvacet let, ale na bednu jsme koukali málo a odpoledne vůbec. Každý se věnoval něčemu jinému. Ještě, že jsem měl svůj kazeťáček a tajný přísun energie.
Ležel jsem na své posteli a přemýšlel o smyslu života. Vždycky se v každé společnosti najde někdo, kdo si myslí, že on je vládce a přisoudí si výhradní právo na vůdcovství s možností si podrobovat ostatní. Ne, to nebyl můj případ. Já jen přemýšlel, proč to tak musí být. Proč nemůžeme být všichni jednotní? Chápu, že bez velení by nastával chaos, že musí být někdo, kdo bude rozhodovat, velet, koho budeme poslouchat. Když jsem přemýšlel o samozvancích, měl jsem na mysli ty prospěcháře, vyčůránky, zbabělé skety, budující své vůdcovství na bedrech slabých. A i když by se z toho jeden poblil, však co horšího může být, jak sami jejich oddaní služebníci, nohsledi, patolízalové. Klanějíce se až k zemi, líbající jim boty. Ti srábci, co v přítomnosti svých uctívatelů, a po boku s ostatními, si vyskakují, pouštějí na okolí hrůzu, vyhrožují. Ukazují pěsti, když sedí na klíně vůdce. Ale běda, když se ocitnou sami, bez opory, bez ochránců.
Dolézají, hanobí, pomlouvají, ale jen ve vlastní prospěch. Vyhledávají nejsilnější skupiny, aby tam ukryly svou slabost. Dokáží se vetřít svou podlézavostí všude. Vtíravější než pitralon. A jak dovedou bravurně zastat svého vůdce v době jeho nepřítomnosti. Jak dovedou napodobovat jeho manýry, když je z dohledu, jak se ho snaží předčít, překonat, oslnit porobené, pokud jsou jimi ovšem obklopeni. Zkrátka, když není král doma, je králem každý blbec, co za přítomnosti krále líže podlahu před kročeji svého pána.
Neříkám, že bych se nudil, ale že bych se dobře bavil, to zase ne. Občas, když jsem zůstal na pokoji sám, tajně jsem se vplížil do vedlejší místnosti, kde byla zkušebna a v ní klavír, a hrál jsem si. Brnkal, hledal nehledané, improvizoval, a své dílo i nahrával. Ale to bylo vždy jen na chvíli. I když tahle hudebna, byla nejdál od všech obydlených částí, (vyjímkou však byl jen náš pokoj), nechtěl jsem riskovat, že mě někdo uslyší. A pak, nebylo to ono. Bušení do černobílých kláves mě nijak neuspokojovalo. Na chvíli to zaměstnalo mé ruce, ale pořád to nebylo to „pravé vořechové“.
Opět jsem ležel a poslouchal. Napadlo mě, že bych si mohl udělat pořádek v kazetách. Spíš ve skladbách na nich. Nahrával jsem si všechno, co se mi líbilo, (a bylo k mání), ale nevedl jsem si k tomu žádnou agendu. Neměl jsem potřebu to dělat. A když jsem potom něco hledal, dalo to někdy hodně práce, přetáčení a sakrování. Nastal okamžik, kdy bych s tím mohl něco udělat.
Odjakživa mě lákaly psací stroje. Jejich přesnost, úhlednost psaní, všechny ty možnosti a kejkle, co s se nimi daly dělat. Věděl jsem, že u vychovatelů psací stroj je. A věděl jsem také, že když někdo potřebuje, pokud je to v mezích únosnosti, vyjdou nám vstříc, ve všem nám vyhoví. Zašel jsem tam. Neviděl jsem v tom problém. Byl tam Jindra i Pytel. Přednesl jsem svou žádost a bylo mi vyhověno, ale s tím, že ten stroj neopustí kancelář. Jestli si potřebuji něco napsat, prosím, beze všeho. Ale napsat jsem si to měl jen pod jejich dohledem. To mě vyvedlo z míry. S tím jsem nepočítal. Ne, tady nešlo o tom, že bych byl pod jejich dozorem, ale to, co jsem se chystal podniknout, spáchat, nebylo na deset minut či čtvrt hodiny. Jednalo se déletrvající práci. Možná pár dní, týden. Potřeboval jsem si přehrávat své nahrávky, jednu po druhé, a přitom si je zapisovat, na stroji. Ano, ovšem, mohl jsem si to nejprve zapsat na nečisto na papír a pak si to u vychošů opsat na čisto. Jenže to byla dvojí práce. Pochopte, byl jsem ve věku, kdy každá práce byla zbytečná, natož dvojí. A navíc jsem chtěl všechno hned. No a? Vy snad ne? Aha, já zapomněl.
Nikdo mě nevykopl, nikdo se mnou nevyrazil dveře. Vyšli mi vstříc, ale mělo to určité omezení a to se mi nelíbilo. Proto jsem se zeptal na důvody. Bez vytáček mi ho řekli. Měli totiž jen ten jeden psací stroj a ten potřebovali k výkonu svého zaměstnání. To je pochopitelné.
„Ale já vám s ním nic neudělám.“ pokoušel jsem je přemluvit, marně.
„To už jsme jednou slyšeli a podívej se támhle na skříň, tam je toho důkaz.“ bylo mi odpovězeno.
Hleděl jsem na skříň a neviděl nic, než jen další psací stroj.
„Ale vždyť máte dva, tak proč mi jeden nemužete pučit?“
„Protože máme sice dva, ale funguje jen jeden. Tamten, na té skříni, se stal obětí jednoho takového ,Já vám s ním nic neudělám.‘ A už má dopsáno.“
Neměl jsem čas se ani urazit za tu jejich narážku. Jako bych ji přeslech. V hlavě se mi rodil nápad. A čím víc jsem na to myslel, tím víc jsem věděl, že ho uskutečním. A už jsem slyšel svá ústa mluvit:
„A moch bych si pujčit ten pokažené?“
„Co s ním budeš dělat?“
„Podivám se na ňé.“
„Když si myslíš, že ho dokážeš opravit, tak prosím.“
A už jsem si ho pyšně nesl po schodech dolů na pokoj. Těšil jsem se jako malé dítě, až se podívám na to, jak to všechno funguje. Nejdůležitější bylo najít příčinu nefunkčnosti. Všechno fungovalo bezchybně, jen válec se neposouval, tak jak by měl. Dalo by se říci, že vůbec. Rozebral jsem psací stroj, aniž by to něco těžkého. Ani nářadí jsem k tomu nepotřeboval. Odšroubil jsem jen dvě kulaté matice, které byly kulaté proto, aby je člověk mohl povolit jen rukou, a bez nějakých těžkostí, či vyskakování pérek, jsem posuvný válec, včetně celého jeho posunu oddělil od zbytku stroje.
