Ztracený ráj - strana 37
Každá smrt bolí, ale některá je zbytečná. A v tom je ta nadpozemská nespravedlnost. A ptám se těch naivních optimistů, proč on, váš nadřízený, ve své velikosti, připouští tak zbytečnou smrt a toho, kdo ji mnohdy způsobí, toho ušetří? Ano, v mém případě jde o trest. Ale v ostatních případech jde o něco úplně jiného. Já vím. Máte svých starostí dost. Napřed jste vy, pak vy a pak dlouho, dlouho nic a potom vy, a nakonec, kdo ví? Staráte se o všechno a o všechny, ale jen když z toho máte. Jen když z toho něco kápne. Cítím zvratky v krku z toho vašeho jednání, z té vaší přetvářky, jak vypadat co nejlépe a nejvíce tím získat. Jak schováváte svůj hyenismus za lidskostí, za humanismem. Ale nikdo nic nevidí. Jste zaneprázdněni svým sobectvím, ale upozorňujete na nedostatky jiných, abyste odvrátili pozornost od sebe, abyste nestáli ve světle. Schováváte se do stínu cizích zad.
O kom, že mluvím? O vše těch, kteří cítí, kteří mají pocit, nezvladatelnou touhu, zakejhat, ale brání jim v tom ta jejich hrdost, ješitnost, víra, strach z víry, a co já vím, co ještě. Proto mlčí, aby se vyhnuli odpovědnosti za své nedostatky. Jsou zticha, aby se neobnažila lež, kterou tak mistrně převlékají za pravdu.
Když jsem mluvil o zbytečné smrti, měl jsem na mysli vraždy, zabíjení, válku, smrt dětí, sebevraždy, a především nesmyslné zabíjení zvířat. (Ne těch jatečních.) Zabíjení pro zábavu, z hlouposti.
Jeden lékař svou nedbalostí či chybnou diagnózou dítě zabije a druhý se snaží vyrvat ze spárů smrti defektní dítě, které bylo přírodou předurčeno k zániku.
A tak se ptám. Když dopustíme zabíjení zdravých a silných dětí, a s vypětím sil i finančních prostředků, zachraňujeme defektní, nebude za pár let svět plný dementů? Odpovím si sám. Nebude. Kdo by se o ně staral, když budeme všichni dementní? Všichni vymřeme jak brontosauři. Příroda si to zařídila jinak. Má přežít silný a zdravý jedinec, aby byla silná a zdravá budoucnost. A co udělá člověk? Vymyslí lékaře a zachraňuje vše, co by v přírodě již dávno zahynulo, co by se stalo potravou někoho jiného. A to nemluvím jen o lidských mláďatech. I příroda se může zmýlit. Nikdo není dokonalý. Každý chybuje, ale jen člověk se, se svými chybami neumí vyrovnat, snaží se za každou cenu své nepodařené výtvory do nekonečna opravovat.
Člověk se přírodě moc nevyvedl. Zdravého jedince nedokáže ušetřit od smrti, ať je to člověk, dítě nebo zvíře, a dementů máme plné ústavy. A ještě je na to pyšný a má plnou hubu humanity. Lidskost skloňuje ve všech pádech, ale na svých rukou má cizí krev.
Co, že jsem morbidní? Že to zní tvrdě? Že je to trošku za vlasy přitažené, že to zní trochu nadneseně? Ale to se zdá jen vám. Nechejte stranou tu vaši víru a zkuste zase jednou používat zdravý mozek. Svůj zdravý mozek! Přemýšlejte. Když se jedná o lásku, to vždy zvítězí mozek nad úklady srdce, tak ho zkuste použít i teď, když se jedná o život, o budoucnost. Dokud není pozdě. Aby to jednou nedopadlo jako s útulky, které jsou přeplněné psi a kočkami, o které nikdo nemá zájem, které nikdo nechce, kteří se stali nadbytečnými, nechtěnými, navíc. Majitelé útulků pak musí všude škemrat o nemalou peněžní podporu, aby si mohli nakoupit auta, nemovitosti, neboť ten provoz útulku je tak nákladný.
Proč? Nač živit kočky a psi, které nikdo nechce, proč se s tím něco neudělá? Vyšlo by to stát levněji. A hlavně, zvířata by tolik netrpěla. Ne. Nemyslím, aby byly bezhlavě ubíjena. Ale rychlá smrt z rukou lékaře nebolí. Nebo proč se například všechny feny, které nejsou určeny k chovu nesterilují?
Proč mě nazýváte vrahem nikdy nenarozených štěňat? Pořád je lepší, aby fena štěňata nikdy neměla, než aby do toho přišla, aniž by kdokoli věděl jak a s kým, a měla spoustu nechtěných štěňat, která pak jejich majitel utopí, nebo ještě hůř, rozdrtí hlavy, těchto nevinných, ještě slepých tvorečků, kladivem. (Prý je to rychlejší a lepší, než topení.) A teď mluvte. Kdo je horší? Já, který zvažuje možnost, jak zabránit zrození psích bastardů, nehezkých kříženců, degenerovaných vořechů, a v neposlední řadě i hanobení psí rasy, nebo vy, co k tomu s klidným svědomím necháte dojít a pak mláďata, jako by nic, vymlátíte, jako kdyby to ani živá stvoření nebyla. Humanisti.
Zkuste se vžít do psí kůže, zavřeného v těsném kotci, bez výběhu, bez lásky, v zimě, v létě, s omezeným přídělem žrádla, protože majitel by neměl na benzín. Taky by jste jen tupě zírali přes mřížoví a toužili po smrti. A má pes možnost učinit takové rozhodnutí? Nemá. V tom případě, nejde náhodou o týrání?
Viděli jste někdy jak se dopravují koně do Itálie na jatka? Nebo jak vrážejí medvědům zavřeným do malých klecí, drenáže do jater a nechají z nich vytékat jejich žluč, hodinu za hodinou, den co den? Zkuste si to. Jen na chvíli. Jste krátkozrací ve své humánnosti. Zachraňujete nezachranitelné a zabíjíte určené k životu. A tak bych mohl pokračovat. Co by mi k tomu teď řekla ta nadzemská spravedlnost? Že to tak musí být? Že chudáci zvířata musí trpět, aby se dostaly na věčnost? Houby. (A dalo by se to napsat i hůř.) Myslím, že je to o něčem jiném. Těm ubohým, týraným zvířatům je úplně jedno, co bude po jejich smrti. Jejich smrt je pro ně možná vykoupením, ale ve smyslu konce týrání, bolesti a utrpení.
Ale to jsem odbočil. (Takové jednání mě vždycky dokáže …, vykolejit, rozohnit.) V dobách mého ranného osamostatňování se, jsem bloumal krajem a hledal samotu. Za ty tři roky ve společnosti všech mých spolužáků se není čemu divit. Snad jen tomu, že když jsem kamarády neměl, toužebně jsem je hledal, a teď, když jich mám od neděle do pátku, kolem sebe přes dvacet, hledám najednou samotu. Jako bych se svým dávným touhám zpronevěřoval.
Chodíval jsem k té vodní nádržce a pozoroval hejna pulců. Bylo to lepší, než je chovat v láhvích. Oni byli ve svém přirozeném prostředí a já je přes to mohl pozorovat. Věděl jsem, už z dřívějších dob, co se s nimi děje, k jakým změnám, k jakému zázraku u nich dochází, a proto bylo pro mě daleko působivější, je pozorovat v jejich živlu. Objevil jsem i něco jiného, než jen pulce dospívající v žabky. Něco se, sem tam, mihlo mezi vodním rostlinstvem, přiblížilo se to k hladině a zase bleskurychle zmizelo v zeleném šeru vod. Začalo mě to zajímat. Měl jsem tušení, co by to mohlo být, ale chtěl jsem mít jistotu. Dopátral jsem se. Byl jsem svědkem čolčích námluv a rozmnožování. Ne, nechodil jsem tam, kvůli tomu, abych se díval, jak to mezi sebou spolu dělají. Tahle činnost byla přitažlivější, jen pokud k tomu docházelo mezi lidmi, tedy, abych byl přesnější, když k tomu docházelo mezi jedinci opačného pohlaví.
Sedával jsem na nízkém břehu nádrže a bez pohybu sledoval život pod vodou. Pozoroval vodní havěť a přemýšlel o skutečnosti dotýkající se mé osoby. Ne však dlouho. Tím, že jsem se stavěl nehybným, abych se stal neviditelným pozorovatelem vodních živočichů, stával jsem se podezřele viditelným lidským očím. Nevyzpytatelným, nenechavým lidským očím, co kdyby náhodou o něco přišli.
Jak nekonečná dokáže být škodolibost.
,Žbluňk!‘ probralo mě z mého upřeného pozorování či zamyšlení. Nepředstavitelně jsem se lekl a tím jsem útočníkům způsobil nemalou radost. Celá banda se mi chechtala o kus dál, jak jsem se lekl. To jim ale nestačilo. Bylo to zřejmě málo. Tak začali mezi sebou soupeřit, čí kámen mě víc postříká vodou. Kameny pršely jeden za druhým a některé nedopadaly jen do vody. Netoužil jsem být terčem jejich škodolibosti a odešel jsem za pobaveného posměchu, jen jsem dával pozor na kameny doprovázející můj odchod. Byl jsem mimo dostřik a proto si našli působivější zábavu. Ani jsem se nemusel ohlížet, abych věděl, kdo se po mém odchodu, stal terčem jejich kamenů. Kameny bombardovaly hladinu a veškerý život pod ní. Bylo zle. Zle z bezmocnosti.
