Ztracený ráj - strana 35
Když dva dělají totéž, není to totéž. A když jim k tomu deset dalších radí, a každý něco jiného, je to pěkná komedie. Někteří i „člobrdo“ přestali hrát a pobaveně sledovali počínání skupiny opravářů meotaru. Trvalo jim to skoro celou hodinu, než byla žárovka vyměněna. Zkouška a nic. Opět ticho a tma. Samozřejmě, při vyhoření staré žárovky mohlo dojít ke zkratu a vyražení jističe. To se stává. To není nic nepochopitelného. Za doprovodu svých nohsledů navštívila příslušné místo a jistič opětovně nahodila. Využili jsme její nepřítomnosti a zkratovanou vidlici meotaru jsem zase dali do pořádku, odskratovali ji. Po návratu se v meotaru úspěšně rozvrněl ventilátor a nová žárovka se rozzářila svou novou jasností. Jenže do konce vyučovací hodiny zbývalo už jen pár minut. Ale to jí nedošlo. Byla celá nadšená, že se jí podařilo opravit zcela funkční přístroj. A nás ta písemka čekala další hodinu. Podruhé by nám to už asi nesežrala, nebo možná ano, (a věřím, že i po třetí), ale to nebylo řešení a nakonec bychom té písemce stejně neunikli. A jsem přesvědčen, že pokud by každou hodinu musela vyměňovat dobrou žárovku za dobrou, přestože by naším přičiněním jen vyhodila jistič, nakonec by si přivstala a celou písemku by z blány přepsala na tabuli. Psali bychom tak, či tak. O výsledku se nemá cenu zmiňovat.
Nevím, jak to všechno snášela, ale zatím byla statečná, dokud nepřišla zima. Byli jsme v horách a zima v horách, to znamená spousta sněhu. Ti z nás, co měli zálibu ve sněhových sportech, tedy v lyžování, žádný jiný tenkrát u nás neexistoval, si nemohli zimu vynachválit. Kolem dokola, všude kolem nás, byly jen kopce a všude spousta sjezdovek. Dvě jsme měli za internátem a několik jich bylo za školou. Byl to pro lyžaře ráj.
My ostatní, co jsme lyžování neholdovali, nebo nemohli, protože nám chybělo vybavení, jsme prostě na sjezdovkách jen blbli a jezdili na všem, co bylo po ruce. Nejčastěji na plechové lopatce na smetí. Ale jen v rámci tělesné výchovy, kdy se ti, jež vlastnili své lyžařské vybavení, na něm proháněli po sjezdovkách a platili u vlekaře jedním lahváčem. Nepotřebovali permanentky. Na co? Stačilo jedno pivo a mohli používat vlek po celou dvouhodinovku tělocviku. A hádejte, kdo s vlekařem seděl v budce? Přece někdo, kdo zná své učně, aby se nikdo cizí nemohl vloudit. A kdyby jen polovina třídy donesla po jednom „lahváči“, měli vlekař i náš učitel docela slušnou zásobu, při představě, že nás bylo ve třídě čtyřiadvacet.
Tak jako sníh byl v některých případech radostí, zejména na sjezdovkách, na cestě mezi internátem a školou byl spíše utrpením. Komu by se chtělo šlapat den co den, ráno tam a odpoledne zpátky. Učitelka si klidně jezdila autem, zatím co my museli chodit pěšky. A tak jsme jí to auto zaházeli sněhem. No, ne úplně celé, jen předek a zadek její Cortiny zmizely pod lavinou sněhu. To stačilo. Pak jsme jen čekali, co bude dál. Nasedla, nastartovala, zahrábla a byla namydlená. Už si ani neškrtla. Ani ji nenapadlo, že když má předek pod nánosem sněhu, že to asi nepojede, i když to bylo z kopce. Teď přišel náš čas. Jako by nic jsme vyšli ze dvora školy a ubírali se dolů na intr. V očích naší učitelky se objevil záblesk radosti. Už si myslela, že to auto bude muset nechat před školou a jít domů pěšky. Měla z toho hrůzu. Nikdo poblíž nebyl, kdo by jí pomohl, a kdyby ho nechala stát, tam kde bylo, hrozilo, že jestli tak dvakrát, třikrát projede pluh, auto vyhrabe nejspíš až na jaře. Však kdo ví, v jakém stavu. Jestli si ho pluhy spletou se závějí, bude z něho barva lítat po kusech.
Vystoupila z auta a přímo se nám hnala vstříc. Bylo na ní vidět, že jí to dost sebralo. Tvář rozzářenou jak bezpohlavní anděl. Tetelila se, že kolem málem tál sníh. Tak jsme jí to auto zase vyhrabali a ona nás za to, že jsme jí tak pomohli, svezla dolů na internát. To byla pohoda. Jeli jsme si jako králové. Ale bylo to poprvé a naposled. Po téhle zkušenosti už její auto před školou nikdy nestálo. Buď chodila pěšky, nebo jezdila autobusem, i když pochybuji. Nejspíš nechávala své auto někde jinde. V každém případě jsme měli po královských jízdách. Stejně by to dlouho nevydrželo. Kdyby to trvalo delší dobu, určitě by si toho někteří naši spolužáci všimli a čistě jen tak, ze závisti, by to na nás šplíchli. Když se oni nemohou vozit, proč bychom my museli mít nějaké, takové vymoženosti i když ne zrovna čestné. Lidé kolem nás jsou prostě takový. Musí takový být. Je to jejich přirozenost, přirozená povaha.
Každý ví, jaké to je, když je ráno dlouho tma. A po takové dlouhé cestě ve sněhu a zimě, se pak každý málem těší do školy, ale ne na vyučování, ale na teplo třídy. Za takových podmínek, komu by se nechtělo spát, když byla ještě tma. Promrzlí, (neboť nám ješitnost nedovolila se pořádně obléci, copak jsme malí šušni?), jsme dorazili do školy, zhasli světla ve třídě a využívali blahodárného tepla, ale to už se nám zase začali teplem klížit oči. Ulehli jsme na lavice a dospávali, co nám z noci chybělo. Nebylo to zrovna pohodlné, ale dřímat se dalo. Spali jsme všichni. Tedy skoro všichni, no vlastně většina. Ta menšina, ti dva, tři, tmu třídy trpělivě snášeli, ani se neodvažovali protestovat. Ono jim stejně nic nezbývalo. Nakonec tomu podlehli a podřimovali s námi. A běda někomu při příchodu rožnout. Kdo nemohl po tmě najít své místo v lavici, měl smůlu a musel si počkat do rozednění.
Pak najednou někdo otevřel dveře a někdo rožnul všechna světla. To byl ale blbý nápad. Nevím, jestli si to dovedete představit, ale to by nas rozzlobilo i apatického flegmatika. Myslím, že to byl Igor, nás klávesový kouzelník, (takových lidí se rodí málo), kluk s nejdelšími vlasy z ročníku, který by se nedal ostříhat ani za nic, a i když mu dali peníze na holiče, (neboť tvrdil, že na něj nemá, a proto se nemůže ostříhat), šel a nechal si udělat trvalou, ale ani o milimetr si vlasy nezkrátil. Uvědomte si, že tenkrát, komu lezly vlasy vzadu přes límec, byl chuligán, vyvrhel, jež porušoval nařízení školy, protivil se řádu i straně, a hrozila mu důtka nebo snížená známka z chování, popřípadě i vyloučení či polepšovna. Tedy, aspoň nás tak strašili. To ospalé ráno, musel být Igor špatně naložen, dost nevrlý z rozespalosti. Když ho světlo bodlo přímo do očí, aniž by se podíval po příčině, s hlavou pořád opřenou o ruce na lavici, zařval do blikajících zářivek: „Zhasni a vypadni, …!!!“ a okořenil to peprnou nadávkou, mezi mladými tolik oblíbenou. Tenkrát i dnes. Totiž tím, co je na ženách a dívkách nejkrásnější, tedy pro nás, pro některé muže a chlapce, (a některé ženy a dívky), co nás, na ženách tolik přitahuje, láká a je stejně nedosažitelné. To, co se ukrývá v jejich klínech. Jejich přenádherný květ, to rozvíjející se poupátko, šťavnatý plod lásky. Však v tom nejsprostějším smyslu toho slova.
Učitelka zhasla a vypadla. Tedy odešla. Nikdo tomu nevěnoval pozornost, a kdo ví, zda někdo z nás vůbec věděl, že to byla ona, a tak jsme spali dál. Venku začalo pomalu svítat a my se jeden po druhém probouzeli a nijak nám nevadilo, že se ještě neučíme. Spíš naopak. Prováleli jsme další hodinu a když nastala hodina s naším učitelem, pochopili jsme, že se něco stalo. Vletěl do třídy, postavil nás do latě a vypucoval žaludky. Pak jsme se pomalu dovídali oč vlastně šlo, pak se i Igor dověděl, koho to vlastně vykázal ze třídy. Nezapíral. Proč? Nebyl takový zbabělec, jichž jsou dnes plné školy, co umí akorát zavolat do školy, že je tam bomba. Udělal chybu, i když nechtěně a tak trochu oprávněně, (vždyť zablikat do rozespalých očí tím nejblbějším světle, jaké zářivky vydávají, hraničí s týráním či imbecilitou), ale kvůli tomu přece nebude lhát a zapírat. Kokos křísl o jeho hlavu, až se mu podlomily kolena a musel se jít omluvit. Úča totiž pořád ještě byla v kabinetu a smáčela kapesník za kapesníkem. Tak jí tam našel učitel a posléze i Igor, když se jí šel omluvit. Takový grázl zase nebyl, aby se nedokázal omluvit.
