Ztracený ráj - strana 33
Já vím, že by k tomu nikdy nemohlo dojít, protože, kdyby ženy bojovaly, ponižovaly by tak přece chlapskou ješitnost a to přece nejde. A pak, kdyby byly ženy ve válce, co by si počali ubozí chlapi sami? Vždyť přece žádný chlap by si bez ženy nedokázal vůbec poradit s domácností. No ne? Ale ženy by to k žádnému boji nikdy nedotáhly. Ty by si prostě spolu sedly s pletením, vyšíváním či jinou užitečnou domácí činností, a jen tak mezi řečí, o vaření, pečení, praní a o uklízení, mezi diskusí o finanční situaci a nárůstu cen, o sociálních dávkách, o nejrůznějších příspěvcích a přídavcích, mezi nákupy potravin, šatstva a domácích doplňků, mezi stížností na své protějšky a vychvalováním svých nejlepších z nejlepších ratolestí, to tak akorát dotáhly k mírové smlouvě. To jen chlapi jsou takoví barbaři, kromaňonci, neschopní hňupové, jež se dokáží mezi sebou pořád jen nesmyslně prát, a svaly si dokazovat svou neohroženost, sílu a nadřazenost. Škoda, že Hitler nebyl žena. Nemusela být II. světová válka a nemuselo zemřít tolik lidí.
Ale protože náš učitel hudby, s medvědími tlapami, nebyl učitelka, vyřešil to hned a na místě, a jednou pro vždy. Po takové výplatě, si už nikdo nedovolil ani jen hlesnout, natož, aby nás někoho napadlo si stěžovat. Tak vidíte humanisti a včil mluvte. Komu se výchova vymyká z rukou? Oni vám ty vaše dítka, a po nich nastupující generace, ještě ukážou. Pak budete vzdychat a bychat. Počkejte.
Ale nejen učitelé na základce i tenhle učitel technologických předmětů a tělocviku, ve třetím ročníku učiliště, měl svůj názor na přiměřenou výchovu. Však na druhou stranu musím přiznat, že nás vedl k samostatnosti. Nikdy nás moc neobtěžoval svou přítomností. Pokud bylo zapotřebí vyzkoušet naše vědomosti, byl bdělejší, než ostříž, než všichni dravci dohromady, ale jinak nás nechával pracovat samostatně. Zadal nám látku od do, abychom si doplnily jeho v podstatě stručný výklad, popřípadě nakreslili obrázky a odešel do …, šel se občerstvit do jiného zařízení, než byla škola.
Zato učitelka, nad námi zvítězit nedokázala. Myslela si, že zvládne naši pubertální psychiku, že zkrotí naše mládí. Byla vedle jak ta jedle. Ono také je zbytečné se snažit studentům porozumět. Nesnáší to. Mnohem víc jim vyhovuje, když jsou tragicky nepochopeni, utápějí se v sebelítosti, škvaří se ve vlastní šťávě. Nikdo nevidí do jejich hlav a srdcí. Neboť ani mladí si nedokáží představit, jak uvažují a co cítí staří.
Tahle učitelka patřila mezi lidi, jež chtějí spasit svět. Co po jedné přednášce, vedené nedostudovaným, zkrachovalým teologem, o tom, jak milionář přišel na mizinu, zbankrotoval a pak spáchal sebevraždu, či o děvce, pardon, o prostitutce, jež zanechala svého povolání a obrátila se, si začnou myslet, že se z nich stali psychologové lidských citů, problémů a vnášejí do poklidných lidských životů peklo, páchají zlo a jsou si vědomi, že konají dobro. Takový „Uhněte z cesty, teď jdeme my, nechte všechno na nás, vezmeme vaše problémy do našich rukou.“
Poslouchají nekonečné lži a vůbec si neuvědomují, že ten milionář, z poslední přednášky, by takhle nikdy neskončil, kdyby se k němu, v době jeho krize, v okamžiku, kdy zbankrotoval, všichni lidi kolem, neodvrátili a nenechali ho na holičkách. S tím bankrotem by se možná nějak vyrovnal, vždycky se dá začít znovu, ale když zůstanete sami, je všechno stokrát těžší. Dokud byl solventní, při penězích, to byl všem dobrý, byl jen dojnou krávou, ale jakmile neměl nic, odkopli ho jako prašivého psa, jako starého psa, co už není k ničemu. Pak se nedivte, že si vezme život. Že skočí, střelí.
Tihle posluchači, (či spíše posluchačky), takových pochybných přednášek, pak mají před očima jen zamlženou a zkreslenou pravdu k obrazu někoho, kdo z toho má, a nezamýšlejí se nad tím, že by to mohlo být jinak. Že by ta děv Že by ta pracovnice, nejstaršího řemesla světa, mohla dosáhnout věku, kdy by si o ni nikdo už ani kolo neopřel, natož, aby na ni vlezl, a proto svého řemesla zanechá, (musí ho zanechat), a věnuje se jiným, prospěšnějším činnostem, pokud ovšem na to má a když na to nemá, musí v tom pokračovat, marně, a nebo najít jiné uplatnění. To pak udělá cokoli, i nemožné.
Nevím, kolik naše učitelka měla za sebou takových přednášek, ale byla stejně naivní, a navíc učila tak strašně nezáživné předměty, kterých jsme měli plné zuby už z předchozích ročníků, o základce nemluvě. Nic, co by se nějak týkalo naší budoucí profese. Nic, co by nám připomnělo, že jsme na lesnickém učilišti a ne na gymplu. Tak jsme ji měli na háku.
Já byl vždy na štíru s učením, a pokud se jednalo o náš druhý, skoro rodný, jazyk, byl jsem absolutně mimo. No co, zkrátka cizí jazyky mi nějak nešly. Možná v tom byl tak trochu tichý protest proti II. okupaci 68’. Na základce a v prvních dvou ročnících se to vždy nějak udělalo, ale jakmile jsem vstoupil do třeťáku, jako by ten protest zesílil. V tom okamžiku jsem zapomněl úplně všechno, i jejich abecedu, tedy azbuku. Ale asi to bylo tou učitelkou. Ne, nevynechal jsem jedinou hodinu, jestli si to někdo myslel. Navštěvoval jsem ten ústav všedno-denně, jen jsem nepsal azbukou, ale normálně latinkou. Psal jsem tedy jejich slova, tak jak jsem je slyšel. Foneticky. A číst? O to se pokoušela hned v prvních hodinách a neobstála. Četl jsem jen ty písmena, která byla stejná jako u nás. Ostatní jsem přečíst nedokázal. Byla ze mě nešťastná a vynakládala všemožné úsilí, aby docílila alespoň nějakého výsledku. Marně. To už bylo snazší podojit vola. Dokonce mi dala malý kalendář, kde byla naše abeceda a jejich azbuka, abych aspoň psal tak, jak se má. Jenže pak byla ze mě nešťastná dvakrát. Když jsme psali diktát, museli na mě neustále čekat, neboť mi to šlo velice pomalu obkreslovat ty klikyháky, a navíc to bylo psáno psacím, a já už víc jak rok psal jen tiskacím. Takže jsem ji musel pořád brzdit, aby diktovala pomaleji, že to nestíhám obkreslovat a furt jsem se musel vyptávat, co je tohle, toto a tamto za písmeno, že ho neznám. Hodina skončila a my měli napsány sotva tři věty. Vzdala to. Musela se vyrovnat s tím, že jsem jaký jsem. Škoda, že takových není víc.
Mnohem hůř dopadla v rodinné výchově, kdy se nás snažila vychovávat k rodině. Koho by zajímala nějaká rodina a výchova vůbec. Nám šlo o sex, jenže o tom s námi hovořit nechtěla. A to jak spermie oplodní vajíčko, jak se vyvíjí dítě, to jsme znali zpaměti. Nám spíš šlo o ten proces, o tu činnost, o spojení samotné, při níž se ty spermie do ženského těla dostanou, a o ženské tělo vůbec, tedy o některé části, některých žen, morálního věku. O to nám šlo především.
Však naše soudružka učitelka byla jiného názoru a nehodlala ho měnit. Jako by byla pyšná na svou naivnost. Byla bláhová a myslela si, že nás předělá. Byli jsme sice mladí a úsloví o mladém proutku, by se na nás dalo uplatnit, jenže takový puberťáci, jsou tvrdohlavější, než staří psi. Jistou roli v tom samozřejmě hrála i ješitnost. Ona však byla přesvědčená o své sebejistotě ve smyslu přetváření našich myslí. Chtěla nás převychovat a nedošlo jí, že nás nejdřív musí pochopit. Tak, zatímco se ona nás snažila převychovat, dopadlo to trochu jinak. Obráceně. My si vychovali ji.
Sedával jsem v poslední lavici uprostřed. To je nejideálnější a nejstrategičtější místo, kam není vidět z místa, kde sedávali učitelé. V naší třídě neexistovalo žádné přesazování jako na základce. Jak jsme si první den sedli, seděli jsme tak až do konce školního roku. Maximálně došlo ke změnám, pokud se někdo rozhodl si přesednout z vlastní vůle či z jiných důvodů. Učitelovi to bylo jedno jak sedíme. Moc času s námi netrávil a pokud ano, neseděl za katedrou, ale chodil neustále mezi námi a rozdával své „kokosáky“. Učitelka se o přesazováni pokoušela, ale marně. Jednu hodinu nás přesadila, a druhou bylo všechno při starém. Asi ji to omrzelo, protože nás nechala na pokoji. Svůj pohyb omezila jen na prostor kolem svého stolku a u tabule, nanejvýš udělal jeden, dva kroky k prvním lavicím. Nejčastěji však seděla za svým stolem. Tím pádem jsme měli, se svým sousedem v lavici, plné pole působnosti. Moc jsme nevnímali, co se děje vepředu a hráli jsme pod lavicí „Člověče nezlob se!“ Ze začátku učitelku trochu vyrušovalo koulení kostkou, ale pak si zvykla.