Ztracený ráj - strana 32
Ještěže v tu dobu tam ještě Jindřich byl. Voják a pes, vytvoří za dobu, co jsou spolu ve službě, (i mimo ni), nerozlučnou dvojici. A ti, co tohle loučení zažili, ať přiznají, jak jim bylo, když měli svého čtyřnohého kamaráda navždy opustit. Co cítili uvnitř, ne jak se přetvařovali, když byli mezi ostatními, ale jak se jim útroby svíraly, jak měli v krku, ne jeden knedlík, ale celou šišku, jak jim bylo, když byli o samotě. Ať si vzpomenou, jak se jim chtělo i nechtělo do civilu. Kolik je stálo sil, udržet slzy na krajíčku a kolik bylo takových, kterým bylo všechno jedno a brečeli jak malé děti. Slzy zkrápějící tváře, pak poslední objetí a psí polibek studeného čumáku. Kdo nezažil, neuvěří, jak smutná to byla loučení.
A tohle bylo stokrát horší, když po mnoha týdnech zvykání zjistili, že to není k ničemu, proto bylo rozhodnuto o utracení. Krift neposlouchal nikoho kromě Jindřicha. Pokud byl poblíž něho Jindra, docela to ušlo, ale jak byl z dohledu, nepustil k sobě nikoho. Nehledě na to, že by Krift, po Jindrově odjezdu do civilu, jistě přestal žrát úplně, pokud by se mu ovšem někdo odvážil to žrádlo dát a vyhnout se jeho tesákům. Dokáži si představit, co to muselo být pro Jindru. Vůbec se nedivím, že to dopadlo, jak to dopadlo. A myslím si, že všichni, kdo po mnoho měsíců služeb, trávili ty nekonečné hodiny ve službě i volné dny mimo službu, jen ve společnosti svého psího kamaráda, by jednali stejně. Ať by to stálo, co chtělo. Jen cynikovi by to bylo jedno. A i těch jsou mezi námi mraky. Tak síla lásky zachránila jeden psí život.
Vyřadili je oba z činné vojenské služby. A jestli se nepletu, musel Jindra za něho něco zaplatil, ale to už nevím přesně. Jindra si odvážel Krifta domů, aniž by věděl, co si s ním doma počne, co na to řeknou jeho rodiče. Další podrobnosti už nevím, jen to, že to dopadlo dobře. Jinak by tu s námi nebyl. Možná, že z počátku měl Jindra mnoho potíží, problémů a jiných horkých chvilek, ale jak se nakonec ukázalo, prokousal se tím a stálo to za. Ono, když má někdo někoho rád, je ochoten obětovat se, rozdat se a pokud je láska opětována, a nejde jen o vypočítavost, je z toho láska na celý život.
Nikdo z nás, z obyvatel internátu, nemusel mít strach, že by nás někdo přepadl, že by nás někdo ukradl, když jsme byli hlídáni takovým psem. Tak jsme rostli pod přísným dozorem Pytlova topora a Jindřichova Krifta. A stačilo se jen na ranním nástupu pohnout nebo o krok vystoupit z řady a Krift vystartoval. Ne nikoho nevykastroval, ani nikomu neprokousl krk. To už vážně přeháníte s tím podezříváním. Krift nosil poslušně koš, ale i tak, (a právě proto), když do někoho v té rychlosti, s jakou vždy vystartovat, napálil, vzhledem k jeho váze a výšce, (jelikož jeho hlava dosahovala úrovně našich břich), bylo to jako úder kovářského perlíku, a pokud se trefil níž, než do břicha, … au! Víc se k tomu snad nemusím vyjadřovat. Ale k tomu docházelo jen zřídka kdy. A nemuselo by k tomu docházet vůbec, kdyby nebyl svět plný škodolibosti. Protože snad jen ze zlomyslnosti, může někdo vystrčil toho, jež má před sebou, ven z vyrovnané řady. A věřte, že takových zlomyslníků bylo a je mezi námi spousta, a o jejich zlomyslnosti by se dalo napsat víc, než jen pár stránek. Ale kdo by to četl, když se, se zlomyslností kde kdo potkáváme dnes a denně?
Věděli jsme, že se nám nemůže nic stát, ale měli jsme respekt. I z topora, i z Krifta. Ale na druhou stranu, nechci, aby to vypadalo, že jsme respektovali jen Krifta, a že Jindru jsme neuznávali. Byl to člověk, ke kterému jsme měli věkem nejblíže, kdo nám mohl trochu porozumět, když nás nikdo nechtěl pochopit, když jsme si nerozuměli ani s rodiči. Vždyť jsme prožívali telecí léta. Přestože jsme mu většinou tykali i on se uměl rozzlobit, když se naše drzost chystala překročit únosnou mez.
Respekt jsme samozřejmě měli i z jiných, hlavně z některých mistrů odborné výchovy, a z toho jednoho jediného učitele, coby zástupce mužského pohlaví ve škole. Ale ti všichni s námi byli jen dopoledne, kdežto s oběma vychovateli, jsme trávili zbytek dne a i kus noci. Jinak na ostatní jsme házeli bobek. Vedoucí, tohoto místně odloučeného pracoviště a jeho zástupce, se na nás dokázali jen vytahovat. Snažili se nás zastrašit, ale to na nás neplatilo. Věděli jsme, že jen štěkají a nikdy nekousnou. V odborných předmětech se nám věnoval učitel a na ostatní hlouposti, jako matematika, náš rodný i jiný jazyk, a další zbytečnosti, rodinou výchovu z toho nevyjímaje, k nám docházela soudružka učitelka. Byla to vlastně jediná žena v celém, výchovně vzdělávacím sboru.
Učitel se s námi nemazlil. Nač dlouhé rozmluvy. Lup, lup a bylo to. S jeho kotníky, v pěst sevřené ruky, se setkal každý z nás a nejednou. Křesal do našich hlav, až jsme měli před očima hvězdičky, ale nikdy zbytečně. Vždycky to bylo za něco. A nikdy nikoho nenapadlo si někde stěžovat, někam telefonovat, navštěvovat nejrůznější centra, psát někam, kdovíkam, na ministerstvo. Počkat, to zas ne. Nebyli jsme jen tupé ovce, jež jdou s hlavou skloněnou, směrem kam zrovna fouká vítr. Věřím, že bychom se dokázali postavit, kdyby se jednalo o bezpráví, jenže nás nikdo netrestal bezdůvodně. Věděli jsme, že za každý přečin, musí následovat trest. Byli jsme kovaní socialismem a nějakých pár facek, nás nemohlo rozházet. Navíc, jsme měli průpravu ze základních škol. Teda aspoň já. Učitelky, vlastně tenkrát ještě soudružky učitelky, byly měkké a dovedly se jen ohánět důtkami a sníženými známkami z chování, tak jsme na ně pochopitelně rovněž házeli bobek. Učitelé však na nás měli jiná, svá měřítka. Znali z knih i od svých bývalých učitelů, profesorů a jiných školních pracovníků, že za Marie Terezie byly ve školách tělesné tresty zrušeny, s čímž oni naprosto nesouhlasili a zařídili se podle sebe. Ono je opravdu lepší pár facek, než pak našim rodičům za půl roku vykládat, že jsme nebyli zrovna hodní. Plesk, plesk a bylo to z jedné vody načisto. Po půl roce pak bylo zbytečné honit bychy.
Při jedné hodině hudební výchovy, po čas naší povinné školní docházky, jsme hráli karty. Koho by zajímala klasická hudba. Vyrůstali jsme pod palbou decibelů rock‘n‘rollu. Nějaké lidovky či klasika nás dokázaly jen pořádně otrávit, tak jsme mastili sedmu. A byli jsme chyceni při činu. Obrovské tlapy našeho učitele „hudebky“, jež by spíš slušely zedníkovi, přetrhly ten balíček karet jedním škubnutím a každý z hráčů dostal nárazníky. Ne, o žádný železniční doplněk ČSD vozu, nebo chcete-li vagónu, se nejednalo, i když ty jeho ruce tak vypadaly. Byla to prostě jen facka double. Dva lískany, levou i pravou rukou zaráz. Ještě teď mi při té vzpomínce hučí v uších. Ty brďo. Vždyť on měl dlaně jako naše hlavy. Prásk! To byla bomba. Tak nějak by se musela cítit moucha, kdyby se ocitla mezi činelami.
No, a řekněte, nebylo to tak lepší, než pak někdy za čas, o tom planě plkat na rodičáku? Jako bych slyšel naši třídní učitelku, která by půl roku nosila o tom incidentu v notesu poznámku, a pak rodičům, tedy těm, kteří zrovna byli ochotni přijít, by vykládala, jak se rozmáhá nešvar karbanu i ostatních hazardních her mezi mládeží, (neboť jsme hráli i čáru), jak se rozbujelo hraní karet a dokonce i prý v hodinách. A hrozila by, co by jsme z toho mohli mít, a tak dál. Samé bla, bla, bla, bla. Neříkala by to nikomu konkrétně, ale všem. Takže by to v závěru odnesli i ti, kteří s tím neměli vůbec nic společného. Máma by mi pak doma řekla, co že jsme to ve škole blbli a já bych jen odpověděl, že o ničem nevím. Samozřejmě. A kdyby se zmínila o nějakém hraní karet, řekl bych, že kluky nebavilo poslouchat ten povinný poslech našich klasiků, a tak hráli karty. A bylo by po všem. Vlastně jako by se nic nedělo.
Všechno řešit ústně, domluvou, to je ženská logika. Kdyby existovala ženská armáda, bojovaly by svými ústy. Místo zbraní by používaly své jazyky. To by byla bitva. Dvě armády žen, stojících v řadě proti sobě, a ječících po sobě divoká staccata nadávek, chrlících na sebe salvy slov, jako dávky z kulometu, vrhajících jedna na druhou hanlivé argumenty ženské logiky, házejících po sobě barvitými urážkami místo granátů. Nemyslitelné, ale představitelné.