Ztracený ráj - strana 31
I tam, tak daleko od města, odloučeni od civilizace, jsme měli vycházky jen jednou za týden a opět ve středu, jenže to byla jen formalita. Pokud jsme zrovna neměli vyučování nebo praxi, měli jsme volno. Tam nebylo žádné samostudium pod dozorem. Bylo to trochu volnější. Od odpoledne do večeře, a mnohdy i večer, po ní, nejednou až pozdě do noci, jsme mohli být venku. Ale tam nebylo kam jít. V lese jsme měli většinou praxi, a kdo by tam ještě chodil ve svém volném čase, a sám? Takže jsme se jen tak poflakovali kolem nebo jsme leželi na pokojích, což byl můj případ. Kde nic není, ani smrt nebere, jak se říká, tak jsem odpočíval v leže a poslouchal magneťáček.
Vznikal zde jen trochu problém s energií, neboť baterky rychle odcházely. Tedy energie v nich. Tenkrát ještě nebyly na dobíjení. Ale i problém s energií pro svůj magnetofon jsem vyřešil. Na venkovní stěně internátu zůstal z dávných časů na zdi drát. Dvojlinka. Nevím, k čemu se předtím používala, a bylo mi to vcelku jedno, důležitější bylo, že se teď už nepoužívá. Tak se stala mým majetkem. Když ne já, tak by ji vzal někdo jiný. Takže jsem dřív přišel a dřív i mlel.
Ale bylo jí tolik, že jsme si ji, ještě s jedním spolužákem se sousedního pokoje, rozdělili. K čemu ji potřeboval on nevím, ale já měl jasnou představu, k čemu se mi bude hodit. Na jeden konec zásuvku, na druhý zástrčku a prodlužovačka jak víno byla na světě. I zdroj energie, tedy zásuvku, o které nikdo pořádně neměl ani tušení jsem našel. Náš pokoj totiž sousedil se zkušebnou amatérské skupiny, vzešlé z našich řad. Stačilo otevřít jedny dveře. Bylo to prosté. Velení spoléhalo na naši prostoduchost, podceňovali naši inteligenci. Personál, který nás měl nejen na starosti, si myslel, že stačí odmontovat kliku z těch nepoužívaných dveří a tím zabránit ve vniknutí do zkušebny. Tím pádem, se nějakým zamykáním dveří ani neobtěžovali. Ach, jak se mýlili. Otevřít nezamčené dveře bez kliky, není pro mě přece žádná překážka. I se zamčenými bych si poradil.
Odsunul jsem jen postel, za níž se dveře nacházely, místo kliky jsem tam vrazil nůžky a byl jem ve zkušebně. Zásuvek tam bylo víc, jenže většinu z nich používali kluci když hráli, ty byly pro moji potřebu nevhodné. Jednak byly v permanentním používání a pak, by se někdo mohl lehce dozvědět, že tajně čerpám elektriku. Tomu jsem se elegantně vyhnul. Jedna zásuvka totiž byla schovaná za skříňkou. Šup, šup. Odtáhl jsem skříňku zastrčil zástrčku, skříňku vrátil zpátky ke zdi, drát protáhl pod dveřmi, které pak stačilo jen zabouchnout, postel vrátit na místo a drát natáhnout za skříněmi ke své posteli. Peřiňáky tam nebyly, tak jsme měli peřiny ustlány jen tak na posteli. Možná proto, abychom se naučili pořádku a vyzkoušeli si, jaké to bude za pár let, vlastně ani ne za dva roky, pod vedením zelené paní morálky, (nebo demorálky?). Proto jsem druhý konec drátu smotal pod polštář a byl jsem zásoben energií po celý rok.
Jestli o tom drátu někdo věděl, to nevím. A jestli ano, tak to ignoroval, nechal si to pro sebe, nebo pro strýčka příhodu. Pokoje jsme si uklízeli sami, takže stačilo jen mít uklizeno a pořádně ustláno, a nikdo nikde nečmuchal. Ale nejvíce zásluhy na tom měli naši vychovatelé. Měli jsme tam dva a oba to byli chlapi. Není nic horšího, než mít za vychovatelku ženskou. Aspoň co se týče pořádku. Hrůza. To jsme poznali za poslední dva roky.
Ženské jsou zběsilé do uklízení. Všechno musí být tip ťop, nic není podle jejich představ, jsou megalomansky minimalistické. Za ty dva roky jsme toho měli až, až. Teď nastal čas si trochu oddechnout, než půjdeme na vojnu. Protože vojáci z povolání, jsou snad ještě horší než ženské.
Ale to, že jsme měli za vychovatele chlapi, ještě neznamenalo, že jsme zvlčili. To zas ne. Pořádek a kázeň jsme dodržovat museli, ale jen podle trochu jiných měřítek. I tresty byly jinačí. Zatím co, na původním působišti nám s klidem vyhrožovali, že nám zakážou vycházku, v ten jeden jediný možný den, tak zde, kde jsme měli vycházky pořád, se výhružky o zaražení vycházek, jevily poněkud komicky. Zkrátka, „prděli“ jsme na nějaké zákazy vycházek. A ani se nikdo nesnažil nám je zakazovat. Stejně to bylo k ničemu. Přicházely tam v úvahu pak už jen tělesné tresty.
Opovažte se z toho někdo něco dělat, vyvozovat nějaké důsledky. My jsme nebyli novodobý, moderní, demokratičtí chcípáci, co si stěžovali na všechny a pořád. Nám nějaký ten zumpan do zad, lepanec či jiný bolestivý úder nevadil. Nebyli jsme žádná neviňátka, ani žádné slečinky, ale ta nejroztodivnější směs z celé Moravy. Dřevorubecké plemeno, lesní odrůda. Na nás se muselo tvrdě. Byli jsme si vědomi, že za provinění bude následovat odplata a trest, počítali jsme s tím, už když jsme s nějakou tou lumpárnou začínali, aspoň podvědomě. Byli jsme si vědomi všech následků. Takže si dejte pohov. Nedělejte problémy. Tenkrát byla jiná doba.
Tomu staršímu vychovatelovi, jsme říkali Pytel, protože, tak jako někteří lidé používají, a někdy hodně často, (možná skoro pořád), a neustále slovo „vole“, on nás častoval slovy „ty pytle“. Proto jsme mu tak říkali. A Pytel si našel způsob, jak nás trestat. K tomu účelu nosil u sebe vždy toporo od sekery a tím nás vyplácel. Ale ne, aby si někdo představoval, že nás s tím mlátil po hlavách, že nás s ním mlátil hlava nehlava, až do krve, do posledního dechu. Takový úchylové jsou jen v dnešních dobách.
Pytel v prvních pár dnech, po našem příchodu na nové působiště, dva nebo tři, možná čtyři, pět, po zásluze potrestal tím, že je pleskl po zadku a ostatní si už dali říct, a potencionální výplatě se co možná nejraděj vyhnuli. Ono se také nejednalo o velké přestupky. My jsme nikde nic nevykrádali, nerozbíjeli, nerabovali, ani jsme nikoho, ani nic nezapalovali. Takový gauneři jsme zase nebyli. Jednalo se povětšinou o přestupky lehčího rázu, jako když se někomu nechtělo, (nebo nemohl), ráno vstát, a nebo když někomu ujela nějaká ta přidrzlá poznámka na jeho osobu.
Druhý vychovatel, víc jich nebylo zapotřebí, byl jen o pár let starší než my a proto jsme si dovolili mu tykat. Tedy většina, neboť v každém kolektivu se najde někdo, kdo je podlézavý a úlisný. Mladší z obou vychošů se jmenoval Jindřich. Ale tykání neznamenalo, že si k němu bude někdo něco dovolovat, překračovat vymezený rámec, i když našli se i tací. Brali jsme ho jako našeho vychovatele, ale měli jsme k němu blíž, než ke kterémukoli výchovnému „dozorci“. Ale respekt si uměl udržet. Měl na to, na internát dosti neobvyklý, prostředek.
Při ranním nástupu, za jeho služby, si nikdo nedovolil se ani pohnout. Stáli jsme jako zkamenělí. A věděli proč. U jeho nohy totiž seděl Československý vlčák. Plemeno, které u nás bylo teprve v plenkách.
Ten pes se jmenoval Krift a Jindra si ho přivezl z vojny, kde spolu, bok po boku, stávali na hranicích, ve dne v noci, seděl Jindrovi věrně u nohy a sledoval potencionálního narušitele, ve všední den, v neděli, ve svátek, spolu sloužili vlasti. Krift patřil k průkopníkům. Tihle psi, se ve službách státu, teprve začali používat. Ale když měl jít Jindra do civilu, nastaly problémy. Krift přestal spolupracovat, přestal žrát a nejhorší bylo, že neuznával svého nového majitele za pána. Tihle „Čévéčka“, jak se jim říkalo, byli výborní na veškerou služební práci, jež byla po nich vyžadována, byli ostří, vytrvalí, důvěryhodní, ale zvykli jen jednomu psovodovi, jen jednomu majiteli, přilnuli k svému pánovi a ostatní pro ně byli vzduch, (pokud si jich nikdo nevšímal), nepřítelem, (pokud si jich někdo cizí začal všímat), a terčem jejich útoků, (pokud si ti cizinci nedali pokoj). Tím pádem byli, zvlášť pro vojenskou službu nepotřební. A Krift? Co s ním? Utratit. Nebyl tím pádem už k ničemu. Jak rychle se lidé dokáží zbavovat nepotřebného. Utratit. Fuj. Styďte se. Pokud je něco či někdo k potřebě, pokud někdo někomu slouží, pokud se z něho dá ždímat, je maximálně využitelný. Ale běda, když se stane zbytečným, nepotřebným či přestane být úslužný, ochotný. V tom okamžiku je s ním konec.
